Babička

1855

___________________________________________________

VI.

___________

«Viktorka je dcera sedlákova ze Žernova. Rodiče její jsou už dávno pochováni, bratr a sestra žijou podnes. Před patnácti lety byla Viktorka děvče jako malina; daleko široko nebylo jí rovně. Svižná jako srna, pracovitá jako včelka, nikdo nemohl by si byl lepší ženy přát. Takové děvče, a když má ještě podíl na statku k očekávání, nezůstane pod pokličkou, to se samo sebou rozumí. Také o Viktorce šla pověst po celém okolí a námluvníci podávali si dvéře. Tatíkovi a matce by se mnohý byl líbil, nejeden byl hospodář zámožný, a dcera by byla přišla, jak se říká, do plného, ale ona tomu nechtěla rozumět; jen ten měl u ní dobré oko, kdo nejpěkněji tancoval, a to jen při muzice.

Někdy to přece vrtalo tátovi mozkem, že dcera ženichy jen tak ledabylo odbývá, spustil na ni zhurta, aby se pro jednoho rozhodla, sice že jí sám ženicha vybere a přinutí, aby si ho vzala. Děvče ale pustilo se do pláče, prosila, aby ji z domu nevyháněli, že nemá zmeškáno, že jí teprv dvacet let, že neužila světa, a Bůh že ví, komu se dostane a jak se jí povede. Tatík měl děvče velmi rád, a když slyšel takovou lamentaci, bylo mu jí líto, a vida její krásnou tvářičku, myslil si: «Na tebe je dost času, ty ženichů ještě dost najdeš.» Lidé si to ale všecko jinak vykládali; povídali si, že je Viktorka hrdá, že čeká, až pro ni přijedou v kočáře, prorokovali, že pýcha předchází pád, kdo dlouho vybírá, že přebere, a podobné pranostiky.

Toho času leželi ve vsi myslivci; jeden z nich začal chodit za Viktorkou. Šla-li do kostela, šel za ní, v kostele stál zajisté nedaleko ní, a místo co měl koukat na oltář, koukal na ni. Šla li na trávu, zajisté se vyskytnul na blízku, zkrátka, ať šla, kam šla, všude ji následoval jako stín. Lidé si povídali o něm, že nemá dobrý rozum, a Viktorka, když vešla mezi kamarádky a stala se zmínka o něm, říkala: «Co ten voják za mnou chodí? Ani nemluví, jako ten morous. Já se ho bojím. Když ho na blízku cítím, jako by po mně lezlo, a z těch očí jde mi hlava kolem.»

Ty oči, ty oči, každý říkal, že ty na nic dobrého neukazujou; v noci mu prý i svítily, a ty černé obočí, které nad nimi jako havraní křídla roztaženy byly a uprostřed se stýkaly, ty byly patrným znamením, že jsou to oči uhrančivé. Někteří ho litovali, řkouce: «Můj Bože, kdo pak může za takovou chybu, když se s ní narodil. A takové oči mají moc jen na některé lidi, každému se není před nimi co bát.» Nicméně sousedky, kdykoliv jim na děti pohlídl, lekly se a honem běžely přetřít je bílým šatem, a kdykoliv které dítě ve vesnici zastonalo, už říkaly: «Že je uřknul černý myslivec.» Konečně uvykli lidé na tu pošmournou tvář, a mezi děvčaty ozývaly se i hlasy, že by nebyla ošklivá, kdyby přívětivější byla. Všeobecné jejich mínění ale bylo to: «Co s takovým podivínem. Bůh ví, kdo a odkud je; snad ani to není člověk; skoro aby udělal před ním kříž a řekl: Pánbůh s námi a zlý pryč! Vždyť netančí, nemluví, nezpívá; nechme ho!» I nechaly ho. Ale což to bylo všecko platno! Jim bylo lehko říci: nechme ho, když za nimi nechodil; ale Viktorka s ním měla peklo.

Už ji mrzelo vycházet, kam právě nemusela, jen aby na chvíli těch očí se sprostila, které ji všady pronásledovaly. Už ji přestala muzika těšit, protože vždy z některého kouta v sednici pošmurný obličej na ni se díval; už nechodila tak ráda na přástvy, neboť věděla jistě, jestli nesedí ve světnici, že stojí venku u okna černý myslivec, a děvčeti vázl hlas v hrdle a nit se jí trhala. Trápilo ji to. Každý pozoroval změnu na ní, ale nikdo si nepomyslil, že by myslivec snad tím vinen byl; považovaliť ho za blázna, a myslilo se, že ho nechává Viktorka za sebou chodit proto, že si právě jiné pomoci neví. Jednou ale povídala Viktorka kamarádkám: «To mi věřte, děvčata, kdyby teď právě ženich pro mne přišel, ať by si byl chudý nebo bohatý, pěkný nebo ošklivý, hned bych si ho vzala, jen kdyby byl přespolní.»

«Co ti to vlezlo do hlavy? Máš snad doma zlou vůli, že se's tak zbrkla a že by se ti už ani u nás nelíbilo?» ozvaly se děvčata.

«Nemyslete si to o mně. Ale já tu nemohu vydržet, dokud tu bude ten černý voják. Vy si to nemůžete ani pomyslit, jak mne ten člověk dotěravý trápí a zlobí. Už se ani s pokojem vyspat, ani pomodlit nemohu, všude mne ty oči pronásledujou,» žalovala s pláčem Viktorka děvčatům.

«Ale božínku, proč pak mu to nezakážeš, ať za tebou nechodí? Proč mu neřekneš, že ho nemůžeš vystát, že je ti sůl v očích?» radily jí holky.

«Co pak jsem to neudělala? S ním jsem nemluvila; jak pak naň promluvit, když jde za mnou jako stín. Ale vzkázala jsem mu to po jeho kamarádu.»

«No, a neposlechl?» ptaly se děvčata.

«Ba že ne; povídal tomu jistému, že mu nemá nikdo co poroučet, že on si může chodit, kam chce a ke komu chce. Ostatně že mně ještě neřekl, jestli mě má rád, abych mu tedy nevzkazovala, že ho nechci!»

«Považme nezdvořáka,» durdily se holky; «co pak si o sobě myslí? Měly bychom se mu pomstít za to.»

«Jen si s takovým nic nezačínejte, mohl by vám udělat,» mínily povážlivější.

«Larifari, co nám může udělat. K tomu by musel mít něco, co jsme na těle nosily, a to žádná z nás nedá, a od něho také ničeho nepřijmem, jaké pak tedy strachy? – Jen ty se, Viktorko, nic neboj, však my budem s tebou chodit a jednou toho čerta přece vyplatíme,» křičely smělejší z děvčat.

Ale Viktorka bázlivě kolem sebe se ohlížela a nepotěšena jejich domluvou vzdychla si: «Kdyby mi jen Pánbůh z toho kříže pomohl!»

To, co Viktorka děvčatům svěřila, nezůstalo tajemstvím, rozneslo se dost brzy až přes pole do sousední vsi.

Za několik dní octnul se jakýsi úslužný člověk ze sousedství ve dvoře Viktorčina otce. Mluvilo se o tom a onom, sem a tam, až vylezl s barvou ven, že by totiž soused syna svého rád oženil, a ten syn že by rád Viktorku, že ho poprosili za starosvata, aby jim vyjednal, zdali by směli přijít námluvy držet nebo ne.

«Sečkejte chvilku, já se zeptám Viktory; ona ať vám řekne. Co se mne týče, já znám Šímu i syna jeho Tondu a nemám nic proti tomu; mají pořádnou živnost,» řekl starý námluvčímu, a šel zavolat dceru do komory, aby se s ní poradil.

Jak to Viktorka slyšela, beze všeho rozmyšlování řekla: «Ať přijdou!»

Otci se to zdálo divné, že se tak najednou rozhodla, ptal se jí, jestli Toníka zná, aby je darmo neondala; ale Viktorka zůstala při svém slovu a řekla ještě otci, že ona Toníka Šímovic dobře zná, že je hodný hoch.

«Já mám radost z toho,» řekl otec, «ostatně jak sis udělala, tak máš. S Pánembohem tedy, ať přijdou.»

Když otec šel, by starosvata odbyl, přišla matka k Viktorce do komory, dělala jí křížek a přála štěstí.

«Co mne při tom nejvíc těší, že nepřijdeš ke tchyni ani k švakrové, že budeš sama hospodyně,» dodala.

«I mamičko, já bych si ho vzala, kdyby měl dvě tchyně,» odpověděla Viktorka.

«Inu to je tím lépe, když se máte tak rádi.»

«I to ne, mamičko, já bych i jinému hodnému hochu byla slovo dala.»

«Prosím tě, co to mluvíš, vždyť se jich dost hlásilo a žádného jsi nechtěla.»

«Tenkráte nechodil za mnou ještě ten voják s těma zlýma očima,» šeptala Viktorka.

«Tyť nemáš všech pět pohromadě; co to mluvíš o vojáku, co je ti do něho, ať si chodí kde chce, nech ho, ten tě přece nevyžene z domu?»

«Ba mamičko, ten, jen ten, já se trápím, soužím, nemám nikde stání ani pokoje,» zaplakalo děvče.

«A proč jsi mi to už dávno neřekla, byla bych s tebou šla ke kmotře kovářce, ta umí od takových věcí pomáhat. Jen to nech, zítra k ní dojdem,» potěšila matka dceru.

Druhý den šla matka s dcerou k staré kovářce. Ona zná prý mnoho věcí, co jiní lidé neznají. Když se někomu něco ztratí, když krávy nedojí, když kdo koho uhrane, ode všeho pomáhá kovářka, ona umí všecko uhádnout. Viktorka důvěrně všecko kovářce pověděla, jak a co jí je.

«A tys nikdy s ním nemluvila, ani jediného slovíčka?» zkoumala na ní kovářka.

«Ani slovíčka.»

«Nedal ti také, anebo neposlal po vojácích ničeho k jídlu, jablko nebo marcipán?»

«Nic, kmotra, nic; ti ostatní vojáci ani s ním nedrží, on prý je tuze pyšný a jakživ je takový samotář. Povídali to u nás.»

«To je už ten pravý morous,» tvrdila s jistotou kovářka; «ale ty se nic neboj, Viktorko, však já ti pomohu, prozatím není ještě zle. Přinesu ti zítra něco, a to budeš nosit ustavičně při sobě. Ráno, když vyjdeš z komory, nikdy se nezapomeň pokropit svěcenou vodou a řekni: «Pánbůh se mnou a zlý pryč.» Když jdeš polem, nikdy se nedívej ani za sebe ani kolem sebe, a kdyby i voják k tobě promluvil, nic nedbej, a kdyby mluvil jako anděl. On dovede i hlasem učarovat; raději si hned uši zacpi. Pamatuj si to. Nebude-li ti za několik dní lépe, musíme se pokusit o něco jiného, jen ty ke mně zase přijď.»

Viktorka odešla s radostnější myslí a doufala, že jí bude zase dobře a lehko, jako jí bývalo kdy jindy. Druhý den přinesla jí kovářka cosi v červeném klocu zašitého a zavěsila to sama děvčeti na krk, přikazujíc, aby to od sebe nedávala, aniž komu ukazovala. Na večer, když žala trávu, zhlídla sice, že tam nedaleko u stromu kdosi stojí, cítila, že se jí krev do tváří hrne, ale zmužila se, ani jednou neohlédla se kolem sebe, a hotova jsouc s prací, chvátala domů, jak by za ní hořelo. Třetí den byla neděle. Matka pekla koláče, tatík šel pozvat pana kmotra a několik starých sousedů na odpoledne, a po vesnici sestrkovali hlavy, povídajíce si: «U Mikšů budou držet námluvy!»

Odpoledne přišli do dvora tři muži ve svátečních kabátech, dva měli rozmarinu na rukávech. Hospodář přivítal je na prahu a čeládka stojíc na zápraží přála: «Dej vám Pánbůh mnoho štěstí!»

«Dejž to Pánbůh!» odpověděl tlampač za otce i syna.

Ženich vešel poslední přes práh, a venku ozývaly se ženské hlasy. «Čistý to hoch, ten Toník, hlavu nese jako jelen, a jaký to má krásný prut rozmariny na rukávě, kde pak ji asi koupil?» A zase mužské hlasy na to odpovídaly: «Což je o to, ten může hlavu vypínat, když si odvede ze vsi nejlepší děvče, nejlepší tanečnici, dobrou hospodyni a k tomu i možnou. Tomu je hej!» Tak si myslili i po vsi mnozí rodiče a hněvali se, proč právě přespolního si Viktorka volila, proč jí nebyl ten a onen dobrý dost, k čemu ten spěch a ty vrtochy, a kdesi cosi, jak to už při takových příležitostech bývá.

Do večera bylo po námluvách. Pan kantor napsal svatební smlouvu, svědkové a rodiče podepsali ji třemi křížky místo jmen, jež pan kmotr připsat musel, a Viktorka slíbila Toníkovi rukoudáním, že bude za tři neděle jeho ženou.

Druhý den přišly kamarádky přát štěstí, a když vešla Viktorka na náves, všude ji pozdravovali: «Dej ti Bůh štěstí, nevěsto!» ale mladá chasa když začala: «Škoda tě bude od nás, pročpak odcházíš, Viktorko?» tu jí vstoupily slze do očí.

Několik dní byla Viktorka veselejší, a když musela jít za ves, šla bez ouzkosti, kterou byla vždy obtížena, dokud ještě škapulíř od kovářky neměla a nevěstou nebyla. Zdálo se jí, že všecek strach z ní spadl, a děkovala za to Bohu a kovářce, která jí tak dobře poradila. Ta její radost však neměla dlouhého trvání.

Jednoho dne seděla s ženichem podvečer v sadě. Povídali si o budoucím hospodaření spolu a o svatbě. Tu se náhle Viktorka zamlčela, oči měla upřené na křoví před sebou, a ruka se jí třásla. «Co je ti?» ptal se jí ženich podiven.

«Podívej se mezi ty ratolesti naproti, nevidíš tam nic?» šeptala Viktorka.

Ženich se podíval, řka: «Já nevidím nic, a cos ty tam viděla?»

«Mně se zdálo, že se na nás černý voják díval,» šeptala nevěsta ještě tišeji.

«Nu počkej, tomu uděláme konec,» vykřikl Toník; vyskočil a všecko prohledal – ale darmo, nikoho neviděl. «Já mu to přece nedaruju, jestli se bude pořád na tebe koukat, zasolím mu notně!» zlobil se Toník.

«Nezačínej s ním žádné hádky, Antoníne, za to tě prosím, to víš, voják je voják. Sám otec byl na Červené Hůře, a byl by i něco za to dal, kdyby ho tamější důstojník z naší vsi byl dal, ale on řekl, to že nemůže udělat, i kdyby chtěl, a že prý to není žádné provinění, když se dívá muž na děvče. Otec tam slyšel mezi vojáky, že prý je ten voják z velmi bohatého rodu, že prý se dal sám mezi vojáky a že může jít pryč, kdy chce. To bys pěkně pochodil, s takovým si něco začít.» Tak řekla Viktorka Toníkovi, a on jí slíbil, že nechá vojáka být vojákem.

Na Viktorku ale přicházely od večera zase předešlé těžké chvíle, a jakkoli s důvěrou škapulíř k srdci tiskla, kdykoli nešťastné oči nablízku byly, ono nepřestalo přece jen nepokojně tlouci. Viktorka šla zase na radu ke kovářce. «Já nevím, to snad už trest od Pánaboha na mne uložený, že mi to nic platno není, co jste mi dala. Já vás přece ve všem poslechla,» naříkala si Viktorka.

«Nech jen, holka, nech, však já mu posvítím, a kdyby i sám ancikryst byl. Musím ale dříve od něho dvě věci mít. Než si je zaopatřím, chraň se ho, co můžeš. Modli se k andělu strážci a za ty duše v očistci, za které se nikdo nemodlí. Když některou vykoupíš, bude za tebe orodovat.»

«Však to je to nejhorší, kmotra, že se nemohu už s pokojnou myslí pomodlit,» plakalo děvče.

«Vidíš, vidíš, holka, proč jsi to tak dlouho nechala, až tě ta zlá moc přemohla. No, ale dá Pánbůh, že toho ďábla přemůžem.»

Viktorka sebrala všecku svoji sílu, modlila se vroucně, a když chtěly myšlenky jinam zabíhat, hned si myslila na umučení Páně, na Pannu Marii, aby jen zlá ta moc odstoupila. Chránila se jeden, dva dni; třetí den ale vyšla si na nejzazší cíp otcova pole, na jetelinu; čeledínu přikázala, by záhy přijel za ní, že si s kosením popílí. Šla tam, jako srna si kráčejíc, lehkým krokem, až se lidé zastavovali, dívajíce se za ní, jak pěkně jí to sluší. Tak šla tam, a domů přivezl ji čeledín na zelené jetelině bledou, poraněnou. Měla nohu zavázanou tenkým bílým šátkem a museli ji snést s vozu do stavení. «Rodičko Svatohorská!» bědovala matka, «holka, co se ti stalo?»

«Zabodla jsem si do nohy trn, hluboko, přišlo mi od toho zle. Doneste mne do komory, já si lehnu!» prosila Viktorka.

Donesli ji na lože a otec běžel hned pro kovářku. Kovářka přiběhla jako na koni a s ní houf nezvaných kmoter, jak to už bývá. Jedna radila mateří líčko, druhá psoser, třetí zaříkat, čtvrtá kouřit, kovářka ale nedala se mejlit a přikládala na oteklou nohu bramborový škrob. Pak poslala všechny pryč, uvolujíc se, že bude sama Viktorku hlídat a že bude co nevidět zase všecko v pořádku.

«Pověz mi pak, holka, jak to bylo, ty's nějaká zlekaná? A kdo pak medle zavázal ti nohu tím bělounkým, hebounkým šátkem? Já ho raději schovala, aby si ho ty trajdy nevšimly,» pravila opatrná kovářka, ukládajíc jí nohu na lůžku.

«Kam jste ho dala, kmotra?» ptala se kvapně Viktorka.

«Máš ho pod poduškou.»

Viktorka sáhla pro šátek, prohlížela krvavé na něm skvrny, prohlížela vyšité jméno, jež neznala, a tvář její měnila se z bleda do červena.

«Holka, holka, ty se mi nelíbíš, co si mám o tobě myslit?»

«Myslete si, že mne Pánbůh opustil, že jsem ztracena na věky věkův, že mi není pomoci.»

«Snad má horkost a blábolí?» myslila si kmotra, sahajíc Viktorce na tváře, ale ty byly studené a ruce také byly studené, a jen oči děvčete hořely, obráceny jsouce na šátek, který před sebou oběma rukama držela.

«Slyšte, kmotra,» začala tiše, «ale nikomu to nepovídejte, všechno vám povím. Ty dva dni jsem ho neviděla, však víte, koho myslím – ale dnes, dnes mi od rána v uších znělo: Jdi na jetelinu, jdi na jetelinu,» jako by mi to někdo pošeptával. Já věděla, že je to nějaké pokušení, neboť on tam nejvíc bývá, blízko pole, sedává pod stromem na stráni, ale přece mi to nedalo pokoje, až jsem vzala loktuši a kosu. Na cestě přišlo mi na mysl, že jsem sama svým škůdcem, ale v uších jen vždy šeptalo: «Jdi jen, jdi na jetelinu, kdo ví, jestli tam bude; proč by se's bála, přijde za tebou Tomeš.» Tak mne to pohánělo až na pole. Koukla jsem k stromu, nikdo tam. «No, když tam není, to už je vyhráno,» myslila jsem, vzala kosu a chtěla jsem žat. Tu mi napadlo, abych zkusila svoje štěstí, chtěla jsem nalézt čtverlistý jetelíček a při tom myslila jsem: «Najdeš li ho, budeš s Antonínem šťastna!» Hledám, hledám, div jsem na jetelině oči nenechala, ale nic jsem nenašla. Tu mi přišlo podívat se na stráň, a koho tam pod stromem vidím – vojáka! Rychle se obrátím pryč, ale v tom okamžení šlápla jsem na trní, co u cesty leželo, a nohu jsem si poranila. Nekřikla jsem, ale bolestí dělaly se mi před očima mžitky, a já sklesla na zem. Jako ve snu viděla jsem, že mne bral někdo do náručí a odnášel, až mne pak silná bolest probudila. U potoka klečel voják, smáčel v něm bílý svůj šátek a vinul mi ho okolo nohy. «Pane Bože,» myslila jsem, «co se bude s tebou dít, teď nemůžeš těm očím utéci. Nejlepší, když se nebudeš do nich dívat!» Dost mne bolest trápila, hlava se mi až motala, ale ani jsem nešpetla, oči neotevřela. Kladl mi svou ruku na čelo, bral mne za ruku; mne mráz pocházel – ale mlčela jsem. Pak mne pustil a začal mne kropit vodu do obličeje, zdvihal mi hlavu; co jsem měla dělat, musela jsem přece oči otevřít. – Ach, má milá kmotra, ty jeho oči na mne zasvitly jako to boží slunko; já musela svoje oči zakrýt! Ale což to bylo všecko platno, když začal na mne mluvit! – Och, vy jste měla pravdu, milá kmotra, že učaruje i hlasem; mně zaznívá ustavičně v uších jeho hlas, jeho slova, když mi povídal, že mne miluje, že jsem jeho blaho, jeho nebe!»

«Jaká to hříšná slova, to je vidět ďábelské líčky, kterému pak člověku by takové řeči napadly! – Nešťastná holka, co's to myslila, že's mu uvěřila,» bědovala kmotra.

«Bože, jak pak neuvěřit, když vám řekne, že vás miluje!»

«Leda povídali, co pak je do toho, samé balamutění. Chce tě o rozum připravit.»

«Já mu to také řekla, ale on se mi Bohem a duší dokládal, že mne miloval hned od prvního uvidění se, a že se jen proto vyhýbal se mnou mluvit a říci mi to, protože nechtěl připoutat mne k nešťastnému svému osudu, který ho všude pronásleduje, který mu nedovolí štěstí jakého požívat. Och, já nevím již ani, co mi všecko povídal, bylo to až k pláči. Já mu všecko věřila, řekla jsem mu, že jsem se ho bála, že jsem ze samého strachu se nevěstou stala; řekla jsem mu, že nosím na srdci škapulíř, a když ho žádal, dala jsem mu jej,» řekla Viktorka.

«I ty můj Spasiteli,» bědovala kovářka, «ona mu dá svěcený škapulíř, ona mu dá věc na těle svém zahřátou! Už jsi v jeho moci, už ti ani Pánbůh z jeho drápů nepomůže, už ti učaroval dočista!»

«On řekl, to kouzlo že je láska, a jinému abych nevěřila,» ozvala se zase Viktorka.

«Ano, ano, povídali – láska; já bych mu pověděla, co je láska; ale už je všecko darmo, co jsi to jen udělala; vždyť je to morous, a on ti bude nyní krev z těla ssát, až ti všecku vyssaje, zadáví tě, a duše tvoje nebude mít ani po smrti pokoje. A jak jsi mohla býti šťastna!»

Viktorka se kmotřiných slov zděsila, za chvíli ale povídala: «Už je darmo; já za ním půjdu, a kdyby mne i do pekla vedl. Už je darmo. Přikryjte mne; mrazí mne!» řekla po krátkém pomlčení.

Kmotra naházela na ni peřin, kde jaká, a Viktorce vždy zima bylo a slovíčka již více nemluvila.

Kovářka měla Viktorku opravdu ráda, a byť se i na ni rozhněvala, že dala škapulíř z rukou, přece ji osud děvčete, jež za ztracené měla, velice rmoutil. O všem tom, co jí Viktorka pověděla, nesvěřila se nikomu.

Viktorka ležela od toho dne jako zabitá. Nemluvila, leda jako ve snu nesrozumitelná slova, nežádala si ničeho, nevšímala si nikoho. Kovářka se od ní nehnula a všechno umění svoje vynaložila na to, aby děvčeti pomohla. Ale nic nebylo platno, a rodiče každým dnem byli smutnější a ženich odcházel každý den tesklivější. Kovářka kroutila hlavou a myslila si: «Tohle není samo sebou; jakpak by to bylo, aby jí žádný z těch prostředků nepomohl, co už kolika jiným pomohlo. Ale ten voják jí udělal, a to je to!» – Takové byly myšlenky její dnem i nocí, a když jednou v noci náhodou vykoukla z okénka u komory a viděla v sadu u stromu stát zahaleného muže, jehož oči k ní obrácené svítily jako žhavé uhly – ona se alespoň na to dušovala – byla jista, že domnění její pravdivé.

Měla tedy velikou radost, když jednoho dne Mikeš zprávu tu domů přinesl, že dostali myslivci rozkaz k odchodu. «Pro mne si tu mohli zůstat všickni, ten jeden ale že odejde, jsem radši, než kdyby mi někdo stovku vysázel. Toho nám tu byl čert dlužen. Mně se všecko zdá, co u nás je, že Viktorka není jako bývala, a že jí snad přece udělal!» řekl otec, a matka i kovářka mu přisvědčily. Kovářka ale doufala, že se po odstranění té ďábelské moci všecko k dobrému konci obrátí.

Vojáci odešli. Tu samou noc bylo Viktorce tak zle, že kovářka pro kněze poslat chtěla; ale k ránu bylo jí líp a vždy líp a líp, až za několik dní sama z lože vstala. Kovářka ovšem sama u sebe přičítala zlepšení tomu, že se ďábelské moci zbavila, ale ráda přece slyšela, když lidé povídali: «Ta kovářka, to je metr; kdyby té nebylo, už by Viktorka víc nechodila.» A když to tak všude slyšela, uvěřila konečně i sama, že svým uměním děvče zachovala.

Ale nebylo ještě vyhráno. Viktorka sice chodila, šla už i na dvůr, ale každému zdála se cizá být. Posud nemluvila a nikoho si nevšímala, a pohled její byl matný.

Kovářka ale těšila všecky, to že se poddá, a neuznávala již za potřebné u ní bdít; sestra Mařenka spala s ní v komoře zase jako dříve.

První noc když byly děvčata samy, sedla si Mařenka k Viktorce na lože a lichotným hlasem – je to velmi dobrá duše – ptala se jí, proč je tak divná, a jestli jí něco schází. Viktorka se na ni podívala a neříkala nic.

«Vidíš, Viktorko, já bych ti ráda něco řekla, ale netroufám si, abys nebyla zlá.»

Viktorka zakroutila hlavou a řekla: «Jen povídej, Mařenko!»

«Večer než vojáci odešli,» začala Mařenka; sotva ale doslovila, popadla ji Viktorka za ruku, kvapně se tázajíc: «Vojáci odešli? A kam?»

«Pryč, kam – to nevím.»

«Chvála Bohu,» vzdychla si Viktorka a položila se nazpět do podušek.

«Tak poslouchej, Viktorko, ale jen se na mne nehněvej; já vím, že tys toho černého vojáka vystát nemohla a že mi to budeš za zlé mít, že jsem s ním mluvila.»

«Ty jsi mluvila s ním?» zase kvapně vyvstala Viktorka.

«Inu, jak pak jsem mu mohla odepřít, když mne tak prosil; ale já na něho ani jedenkrát nekoukla, bála jsem se. On často obcházíval okolo stavení, já ale vždy utekla, až mne v sadě dostihl. Dával mi jakési koření a prosil, abych ti je uvařila, že ti bude líp; já mu ale řekla, že nic od něho nepřijmu; bála jsem se, aby ti neposlal laskavce. Když jsem nechtěla a nechtěla koření vzít, řekl: ‹Tedy mi alespoň to udělej a vyřiď Viktorce, že odcházím, nikdy ale nezapomenu na svůj slib; ať také ona nezapomíná, že se shledáme!› To jsem mu slíbila a teď ti to vyřizuju. Ale neboj se nic, však on víc nepřijde, a budeš mít pokoj před ním,» mínila Mařenka.

«Dobře, Mařenko, dobře, jsi hodna; zdrávas vyřizovala. Jdi teď spat, jdi!» řekla jí na to Viktorka a pohladila jí buclaté rámě. Mařenka urovnala jí pod hlavou podušku, dala dobrou noc a lehla si.

Ráno, když Mařenka se probudila, bylo Viktorčino lože už prázdné. I myslila, že snad šla do světnice ke své obyčejné práci, ale ona nebyla ani ve světnici, a ve dvoře jí také nebylo. Rodičům to bylo divné, poslali hned ke kovářce, jestli snad s ní nešla; ale ani tam jí nebylo. «Kam pak se poděla?» ptal se jeden druhého, prohledávajíce každý kout. Také běžel čeledín k ženichovi.

Když nikde nebyla, a když i ženich přišel ze sousední vsi a také o ní nevěděl, tu teprve vylezla kovářka s barvou ven, řkouc: «Já myslím, že utekla za vojákem!»

«To není pravda!» křičel ženich.

«To se mejlíte!» mínili rodiče; «vždyť pak ho nemohla vystát; jak by to mohlo být!»

«No, už je to tak a ne jinak,» tvrdila kovářka a vypravovala poněkud, co jí byla Viktorka svěřila. Také Mařenka začala povídat, co byla sestře večer vyřizovala, a konečně když se přidalo jedno k druhému, vysvítalo všem, že šla Viktorka za vojákem, nemohouc odolat tajné moci ďábelské, která nad ní vládla.

«Jí vinu nedávejme, ona za to nemůže, leda to, že se mi měla dříve svěřit, dokud bych jí byla mohla ještě pomoci. Ale teď je pozdě, on jí udělal, a dokud on bude chtít, musí za ním chodit. A kdybyste nyní nakrásně za ní šli a domů ji přivedli, musí zase za ním,» rozhodla kovářka.

«Já přece jen za ní půjdu, ať je to již jakkoli. Snad si dá říci; ona byla vždy tak hodná holka,» mínil otec.

«Já jdu s vámi, táto!» zvolal Toník, který vše poslouchal jako vyjeven.

«Ty zůstaneš doma,» určitě zakázal sedlák. «Když je člověk v hněvu, neradí se s rozumem, snadno mohl bys dostat se do chládku nebo do bílého kabátu. K čemu by to vedlo; tys zkusil dost, ten poslední čas i s námi, nedělej si větší bolesti. Tvou ženou už být nemůže, to vypusť z hlavy. Chceš-li si počkat rok na Mařenku, dám ti ji, je to dobrá hodina. Rád bych tě měl za syna, ale nutit tě nebudu, dělej, jak ti rozum káže.» Všecko to plakalo, otec ale je těšil: «Neplačte, už je darmo; nepřivedu-li ji nazpátek, musíme ji poručit Pánubohu.»

Tatík vzal si na cestu několik rýnských na útratu, nařídil domácím, co se má stát, a vydal se na cestu. Po cestě ptal se všude, jestli viděli lidé takovou a takovou osobu, popsal dceru od hlavy do paty, ale nikdo podobné neviděl. V Josefově řeklo se mu, že odešli myslivci do Hradce, v Hradci ale mu řekli, že tam černý voják k jinému oddělení se dostal a že chtěl i dokonce vystoupit. Kam přišel, to nemohl říci ten myslivec; byl to ten samý, co ležel v Mikšovic statku. To ale jistil, že Viktorku nikdo neviděl. Radili mu mnozí, aby šel na úřad, to že bude nejlíp, ale sedlák nechtěl mít s ouřady nic co dělat. «S úřadem nechci ničeho začít,» pravil, «nechci, aby mi ji přivedli šupem co poběhlici a prstem na ni ukazovali. Tu hanbu jí neudělám. Ať je kde je, všude je v rukou božských; bez jeho vůle nespadne jí s hlavy vlas. Má-li se vrátit, vrátí se, nemá-li, Bohu poručíno. Roztrubovat po světě ji nedám.» Na tom se rozhodl. Myslivce poprosil, aby Viktorce, kdyby ji viděl aneb o ní čeho se dopátral, vědět dal, že on, otec, ji hledal, a kdyby chtěla domů, aby jí zaopatřil za dobré slovo a za peníze člověka, který by ji dovedl.

Myslivec mu vše slíbil, vždyť užil u něho dobrých časů, a sedlák vrátil se domů, upokojen ve svém svědomí, že vše udělal, sečkoli ho jen bylo.

Plakali pro Viktorku všickni, dávali na mše a na modlení, ale když přešlo půl roku, tři čtvrti roku, a ještě o ní ani sluchu ani vidu nebylo, vzpomínalo se na ni co na nebožku. Uplynul i rok! –

Jednoho dne přinesli ovčáci novinu do vsi, že viděli v panském lese ženskou, která je zrovna tak velká a takové černé vlasy má jako Viktorka.

Hned běžela Mikšovic čeládka do lesa, proběhali jej kříž na kříž, ale o podobné osobě ani památky.

Byl jsem tenkráte první rok mládencem zde u svého předchůdce, nebožtíka tchána. Slyšeli jsme ovšem také o tom, a starý mi řekl, když jsem šel do lesa druhý den, abych se poohlédl, jestli bych neviděl takovou osobu. Vskutku také ještě tentýž den viděl jsem na stráni, zrovna nad Mikšovic polem pode dvěma jedlema, které se dohromady splétají, sedět prostovlasou ženskou. Já Viktorku dříve znal, ale v té zpustošené, zvlčené postavě ztěžka jsem ji jen poznat mohl. Ale byla to ona! Šat její měl panský kroj a musel bývat pěkný, ale teď byl všecek sedrán. Na postavě její shledal jsem, že je matkou! –

Tiše jsem se uklidil se svého stanoviska a pospíšil domů k svému starému.

Ten zase to šel zvěstovat na Žernov. Rodiče náramně plakali a raději byli by ji poručili Pánubohu. Než co dělat! Umluvili jsme, že budem po ní pást, kam chodí, kde spí, abychom ji ukrotili. Jednoho dne přišla pod večer na Žernov až k otcově živnosti do sadu. Sedla pod strom, kolena obejmula oběma rukama, bradou se o ně opřela, a tak seděla dívajíc se upřeně na jedno místo. Matka k ní chtěla přistoupit, ale ona se rychle vzchopila, přeskočila plot a ta tam v lese! Můj starý řekl, aby se jí položilo jídlo a nějaký šat do lesa k jedlím, že si toho snad všimne, a Mikšovic přinesli hned, co za potřebné uznali. Já to sám tam položil. Druhý den jdu se podívat – chybělo tam z jídla chléb jen a ze šatstva sukně, lajblík a košile. Ostatní bylo tam vše, i třetí den ještě. Vzal jsem to pryč, aby to jiný nepovolaný neodnesl. Dlouho jsme nemohli vyzkoumat, kde nocuje, až jsem já vyčíhal, že pod třemi jedlemi v jeskyňce – snad tam někdy kámen vylamovali. Vchod je chrastím zarostlý, že by to nepovědomý nenašel, a ještě ho zatarasila chvojem. Vlezl jsem tam jednou. Jeden neb dva lidé mají tam místa, a Viktorka nemá tam ničeho, než trochu suchého stlaní a mechu. To je lože její. – Známí a příbuzní, a dokonce otec její a Mařenka, která už byla Toníkovou nevěstou, číhali na ni leckdes, rádi by s ní přec byli mluvili a ji do stavení přivedli, ale ona se lidem tuze vyhýbala a ve dne bylo ji málokdy vidět. Když zase jednou podvečer ke statku si přišla sednout, tichounce k ní Mařenka přistoupila a svým lichotným hláskem ji prosila: «Pojď, Viktorko, pojď se mnou do komory spát, už jsi dávno se mnou nespala; stýskalo se mi po tobě, a všem. Pojď se mnou!» Viktorka se na ni podívala, nechala se vzít za ruku, nechala se vést až do síně; najednou se ale uškubla a pryč. Kolik dní ji potom u statku neviděli.

Jednou v noci stál jsem na čekání na stráni nad Starým bělidlem; měsíc svítil jako ve dne. Tu vidím vycházet Viktorku z lesa. Když jde, nese ruce pod prsama přes sebe položené, hlavu k předu schýlenou a běží tak lehce, až člověku se zdá, země že se nedotýká. To utíkala také tak z lesa a zrovna k splavu. Já ji vidíval již tenkráte začasto u vody sedět, aneb na strání pod tím velikým dubem, a tudy jsem si toho hned nevšimnul. Ale když jsem dobře přihlídl, vidím, že cosi do vody zahazuje, a slyším ji tak divoce zasmát se, až mi vlasy se zježily. Pes můj začal hrozně výt. Já se tenkráte hrůzou třásl.

Viktorka sedla si ale potom na pařez a zpívala; nerozuměl jsem ani slova, ale nota byla k ukolébavce, co zpívají matky dětem:

Spi, děťátko, spi,

zamhuř očka svý,

Pánbůh bude s tebou spáti,

andělíčky kolébati –

spi, děťátko, spi!

Ta nota tak žalostně zaznívala v noci, že jsem sotva úzkostí na místě vydržel. Dvě hodiny seděla a zpívala. A od té doby je každý večer až do noci u splavu a zpívá vždycky tu ukolébavku. Ráno jsem to starému svému povídal, ale tomu hned napadlo, co asi do vody hodila – a vskutku tak bylo. Když jsme ji zase viděli, byla postava změněna již. Matka se děsila i ostatní, ale co platno! Nevědomost hříchu nečiní! – Pomalu se navykla chodit i k našim dveřím, obyčejně, když ji hlad dohnal; ale jako nyní dělá, tak i tenkráte; přišla, postavila se jako ostatně a nic. Ale moje žena – tenkráte ještě byla holčina – hned jí dala něco k jídlu; vzala to mlčky a utíkala do lesa. Když jdu lesem a potkaje ji chleba jí podám, vezme ho, ale kdybych s ní chtěl mluvit, uteče a nevezme ničeho. Květiny má zvláště ráda; jestli nenese kytku v ruce, má ji za lajblíkem, ale když vidí dítě nebo někam přijde, rozdá je. Ví-li, co dělá, kdož to může vědět? Rád bych sám věděl, co se v té pobloudilé hlavě její děje, ale kdož by to mohl vysvětlit, a ona – ztěžkem kdy!

Když měla Mařenka s Toníkem svatbu a ke kopulaci na Červenou Hůru odjeli, přiběhla Viktorka – Bůh ví, jestli náhodou, nebo o tom slyšela – do statku. Měla v klíně květiny; jak přišla k prahu, rozhodila květiny po dvoře. Matka se pustila do pláče, přinesla jí ven koláče a co dobrého měli, ale ona se obrátila a utekla.

Otec se nad tím tuze trápil; měl ji rád. Třetí rok umřel. Já byl právě ve vsi, Toníkova žena i on s pláčem se mne ptali, jestli jsem neviděl Viktorku. Rádi byli by ji přivedli do statku a nevěděli jak. Otec prý nemohl skonat a všickni soudili, že ona mu duši drží. Vrátil jsem se do lesa, jestli bych ji kde viděl, a myslil jsem, že jí to řeknu, ať mi již rozumí nebo ne. Seděla pod jedlemi; já okolo ní jakoby nic, a jen tak mimochodem, abych ji nesplašil, povídám: «Viktorko, tatík tvůj umírá, mohla bys jít domů.»

Ona nic, jako by neslyšela; myslím si, to je darmo, a jdu jim to do vesnice vyřídit. Ještě mluvím s Mařenkou na prahu, volá čeledín: «Viktorka jde opravdu do sadu!»

«Toníku, vyvolej kmotry a schovejte se, ať ji nesplašíme!» řekla Mařenka a šla do sadu.

Za chvíli vedla Viktorku mlčky do sednice. Ta hrála si s petrklíčem, a ty krásné, ale matné černé oči ani se s něho nepozdvihly. Mařenka vedla ji jako slepou bábu. V sednici bylo ticho. S jedné strany lože klečela matka, u nohou jediný syn; starý měl ruce složené přes prsa, oči byly obrácené již do nebe, zápasil se smrtí. Mařenka přivedla Viktorku až k samému loži; umírající obrátil oči po nich a blahé usmání přelítlo mu tvář. Chtěl ruku zdvihnout, ale nemohl. Viktorka snad myslila, že něčeho chce, položila mu do ruky petrklíč. Ještě jednou na ni nemocný se podíval, vzdechl – a byl mrtev. Přinesla mu šťastnou hodinku. Matka se pustila do nářku; a jak Viktorka slyšela tolik hlasů, divě se kolem sebe ohlídla a ze dveří ta tam. –

Nevím, byla-li kdy více uvnitř svého rodinného statku. Za těch patnácte let, co tu již v lese obývá, uslyšel jsem ji jednou mluvit. Nezapomenu to do smrti. Šel jsem jednou dolů k mostu; po silnici jeli panští pacholci s dřevem, po louce vidím jít Zlatohlávka. To byl písař ze zámku; děvčata přezděly mu tak, protože si jeho německé příjmení pamatovat nechtěly, a že měl velmi krásné vlasy polodlouhé, zlatové barvy. Byl Němec. Šel po louce, a že bylo teplo, sundal si čepici a šel prostovlas.

Tu najednou, jako by s nebe spadla, vyřítí se naň odkudsi Viktorka, vjede mu do vlasů, začne ho trhat a lomcovat jím, zrovna jako by to mudínek z marcipánu byl. Němec křičel, co hrdla měl, já letím s kopce dolů, ale Viktorka jen soptila, kousala mu do rukou a hlasem plným vzteku křičela: «Teď mám tebe v moci, ty hade, ty ďáble! Já tě roztrhám! Kam's dal mého hocha, ty ďáble? Ďáble, dej mi ho!» a tak se rozvzteklila, že jen sípala, že jí ani rozumět nebylo. Němec nerozuměl jí, on byl jako zmámen. Ale nebyli bychom ani my obadva s ní čeho pořídili, kdyby pacholků nebylo. Viděli tu rvačku, přiběhli na luka, a teprv jsme chudáka písaře jí vyrvali z rukou. Když jsme ji ale chtěli sevřít, vytrhla se nám vší mocí, utíkala k lesu a od lesa házela na nás kameny a zlořečila, až se oblaka otřásaly. Potom jsem ji kolik dní ani neviděl.

Němec dostal z toho nemoc a tak se Viktorky bál, že raději odtud odešel. Děvčata se mu vysmály, ale co z toho, kdo uteče, vyhraje, a i bez něho se rodit bude na polích. Nezastesklo se nám ještě.

Nu tak, babičko, to máte celou tu historii o Viktorce, jak jsem to slyšel, od nebožky kovářky dílem, dílem od Mařenky. Co se jinak dělo, kdož to ví, ale muselo se zle dít podle všeho, a kdo tu duši na svědomí má, těžko nese!»

Babička si utřela uslzenou tvář a pravila s přívětivým usmáním: «Tedy vám pěkně děkuju; zdrávi povídali. To se říci musí, že umí pan kmotr vykládat jako písmař, člověk by ho poslouchal a poslouchal a zapomněl by, že slunce za horami.» Při tom ukázala babička na stíny, které se v pokoji dělaly, a skládala vřetánko.

«Malou chvilku se zdržte, co nasypu drůbeži, abych vás mohla s kopce vyprovodit,» prosila myslivcová, a babička ráda posečkala.

«A já jdu s vámi až k mostu, musím ještě do lesa,» řekl myslivec, vstávaje od stolu.

Paní myslivcová běžela pro zrno, a v malé chvilce ozvalo se na dvoře hlasité volání: «Na puť, puť, puť púť!» a drůbež sletovala se se všech konců. Nejprvnější bylo hejno vrabců, jako by jim to volání platilo. Paní myslivcová také povídala: «No, vy jste nejpřednější!» ale oni si toho ani nevšimli.

Babička stála na prahu a držela děti při sobě, aby drůbež nesplašily, na kterou ona s patrným zalíbením se dívala. Co tu bylo drůbeže! Bílé i sivé husy s housaty, kachny s kačaty, černé kachny turkyně, krásné slípky domácího chování i tyrolky na vysokých nohách, chocholaté s rozčepejřeným okružím. Pávi, perliny, ťopky s ťopanem, který hudrkoval a se nadíral, jako by na něm kdo ví co záleželo, holubi obyčejné i rousné. Všecko se to strkalo na jednu hromadu, hnalo se to po zrnu, šlapali si na paty, jeden skákal přes druhého, podlízal a prolízal, kde se dalo, a vrabci, ti uličníci, když měli plné žaludky, skákali hloupým husám a kachnám po zádech. Nedaleko seděli králíci, ochočená veverka dívala se na děti s kaštanového stromu, majíc ocas nad sebou jako přilbici přehrnutý. Na plotě seděla zase kočka, dívajíc se chutiplným okem na vrabce. Srna nechala se od Barunky škrábat na hlavě, psi ale seděli tiše okolo dětí, neboť paní myslivcová držela v ruce proutek. Přece ale, když černý kohout se hnal po houseti, které mu vzalo zrno u samého zobáku, a house utíkajíc okolo samého čumáku Hektorovi proběhlo, nemohl se zdržet, by po něm nechňapl.

«Vidíme ho!» křikla hospodyně, «starého osla, jak si bude zahrávat. Tu máš pamětného!» a švihla ho proutkem.

Zastyděl se Hektor před svými mladšími kolegy za to pokárání a se sklopenou hlavou šoural se do síně. Babička ale řekla: «Bodejť by byl lepší syn než táta.» Hektor byl totiž táta Sultánův, který zakousl babičce tolik krásných kačátek.

Bylo po krmení. Drůbež odebrala se na hřad. Děti dostaly od Frantíka a Bertíka krásná paví péra, paní myslivcová dala babičce násadky od tyrolek, vzala Anušku na ruku, pan myslivec přehodil pušku přes rameno, zavolal na Hektora a vybrali se z přívětivého stavení. Srna šla také s nimi jako psík.

Pod kopcem dala paní myslivcová všem dobrou noc, šla s dětmi nazpět, u mostu podal pan myslivec babičce opálenou pravici a šel do lesa. Jan se za ním dlouho díval, pak povídal Barunce: «Až budu ještě trochu větší, půjdu s panem Beyerem a také budu chodit na čekání.»

«Ale to aby s tebou ještě někoho poslali, vždyť ty se bojíš lesních žen a ohnivých mužů!» posmála se mu Barunka.

«I co pak ty víš,» hněval se Jan na ni; «až budu větší, nebudu se bát!»

Babička ale jdouc okolo splavu, ohlédla se na omšený pařez a pomyslíc na Viktorku, vzdychla: «Ubohé děvče!»