Babička

1855

___________________________________________________

VII.

___________

Druhý den před polednem vyhrnula se babička s dětmi ze dveří.

«Ať se mi slušně chováte,» přikazovala matka, přes práh je vyprovázejíc; «ať mi v zámku na nic nesaháte a paní kněžně pěkně ruku políbíte.»

«Vždyť my to nějak spravíme,» ujišťovala babička.

Děti byly jako kvítí a babička také měla sváteční oblek; mezulánku hřebíčkové barvy, bílý fěrtoch jako led, damaškový kabátek oblakové barvy, čepec s holubičkou, na krku granáty s tolarem. Pod paždí nesla si plachetku s sebou.

«Nač máte plachetku s sebou, pršet nebude, je vybráno,» mínila paní Prošková.

«Člověk je jako bezruký, když není co držet, je to už zvyk, abych si něco nesla,» řekla babička.

Zatočili okolo zahrádky na úzkou stezičku.

«Teď jděte hezky jeden za druhým, abyste si neurousali v trávě kalhoty. Ty, Barunko, jdi napřed, Adélku povedu já, ona neumí dávat pozor na cestu!» rozkazovala babička, berouc Adélku za ruku, která s velikým zalíbením po sobě se dívala.

V sadě skákala Černá, Adélčina to slepice, jedna z těch čtyr, co babička dětem z pohorské vesničky přivezla. Babička ji tak ochočila, že zobala dětem z ruky, a vždy když snesla vajíčko, přiběhla si k Adélce pro kousek žemle, který jí děvče od své snídaně nechávalo.

«Jdi si k mamince, Černá, já jsem ti tam nechala žemli, já jdu k paní kněžně,» volala Adélka na slípku; ta ale, jako by nerozuměla, hnala se úprkem k ní a chtěla ji zobákem tahat za šaty.

«Copak nevidíš, hloupá, že mám bílé šaty? Vššša!» odhánělo ji děvčátko, ale slípka nechtěla odejít, až ji pak babička plácla přes křídla plachetkou.

Šli zase kousek dále. Tu, nastojte, nová nehoda hrozila bílým šatům. Ze stráně ženou se oba psi, přebrodí struhu, na břehu se trochu otřepou a jedním skokem jsou u babičky.

«I vy zatrolenci, kdo pro vás poslal! Hned se mi kliďte!» hněvala se babička, hrozíc jim.

Psi slyšíce hněvivý hlas babiččin a vidouce napřaženou ruku s plachetkou, zarazili se, myslíce: co pak to má být? Děti také na ně lály, a Jan zdvihl kamének, chtě jej po nich hodit, ale kamének zalítl do struhy. Psi uvyklí přinášet hozené jim věci i z vody, domnívali se, že chtějí děti s nimi jen tak zahrávat, hnali se radostně do vody, v okamžení ale byli zase venku a vesele začali okolo dětí rejdit. Děti křičely a schovávaly se za babičku a babička nevěděla si rady.

«Já půjdu domů a křiknu na Bětku,» mínila Barunka. – «Nevracej se, nepřináší prý to štěstí na cestu,» pravila babička. Tu na štěstí přicházel pan otec a ten psy odehnal. – «Kam pak se ženete, na svatbu či na hody?» ptal se pan otec, otáčeje pikslu v prstech. – «Není komu, pane otče, zatím jen do zámku,» odpověděla babička. – «Do zámku, totě něco. Co tam?» divil se pan otec. – «Paní kněžna nás pozvala,» vyjely děti a babička vypravovala hned, jak se s paní kněžnou sešla v altánku. – «Tudy na to,» řekl pan otec, šňupna si; «no, tedy jděte, a pak mi Adélka poví, co tam viděla. A co ty, Jeníku, bude-li se tě paní kněžna ptát, kam pěnkava nosem sedá, ty to nevíš, vid?» – «Však ona se nebude ptát,» mínil Jan a utíkal napřed, aby ho pan otec už nezlobil. Pan otec se ušklíbl, pozdravil babičku a šel k splavu.

U hospody hrály si Kudrnovic děti, dělaly mlýnky, a Cilka chovala. «Co tu děláte?» ptala se jich Barunka. – «Nic!» odpověděly, prohlížejíce vystrojené děti. – «Hečte, my jdeme do zámku,» začal Jan. – «Hm, to je toho,» hodil hubou Vavřínek. – «A budeme tam vidět papouška,» řekl zase Vilím. - «Až jen budu veliký, budu ho také vidět; tatík mi povídal, že půjdu do světa,» zase na to odpověděl rozpustilý Vavřínek; ale druhý hoch Václav a Cilka řekli: «Kýž bychom mohli se tam také podívat!» – «No, mlčte, já vám něco přinesu,» řekl jim Jan, «a povíme vám, jak to tam bylo.»

Konečně se přece dostala babička s dětmi k parku, kde na ně pan Prošek už čekal.

Knížecí park byl každému přístupný, nebyl také daleko od Starého bělidla vzdálen, ale babička s dětmi zřídka kdy tam vešla, zvláště když tam byla vrchnost.

Obdivovala se sice vkusnému spořádání všeho, překrásným květinám, vzácnému stromoví, vodotryskům i zlatým rybičkám v rybníku, přece ale šla raději s dětmi na louku neb do lesa. Tam se mohly směle provalovat po měkkém zeleném koberci, tam mohly si přivonět ke každému kvítku, třebas i natrhat si jich na kytice a věnce. V poli nerostly sice pomeranče ani citrony, ale sem tam stála košatá třešně ptáčnice aneb planá hruška, ovoce bylo na nich obsypáno a mohl si každý načesat do vůle. V lese zase bylo jahod, borůvek, hub a mandlových oříšků dost a dost. Vodotrysků žádných nebylo, ale ráda zastavila se babička s dětmi u splavu. Dívaly se, jak vlny po splavu prudce dolů stékají, vzhůru se vyhoupnuvše v milliony kapek roztřískány nazpět padají, ještě jednou v pěnivém kotli se převalí a teprv spojené v proudu jednom, tiše dále plynou.

Nad splavem nebyly žádné zlaté ryby naučené žemlové drobty, ale jak šla babička okolo, sáhla do kapsáře, vyprázdnila Adélce do zástěrky chlebové drobečky, a jak je děti hodily do vody, vyhrnulo se z hluboké tůně množství ryb. Nejvýše k povrchu vyplavaly stříbrolesklé bělice a honily se po drobtech, mezi nimi jezdili střelhbitě okouni s nataženým hřbetem, opodál se prosmykla sem a tam štíhlá parma s dlouhými vousy; také břichaté kapry a pleskohlavé mníky vidět bylo.

Na louce potkávala se babička s lidmi, kteří hned pozdravovali: «Pochválen buď Ježíš Kristus,» aneb «Dej Pánbůh dobrý den!» Kteří se zastavili, zeptali se: «Kam pak, babičko? Jak se máte? Co dělají vaši?» a hned od nich se něčeho dověděla.

Ale v zámku? Tam nebylo žádného pořízení! Tu běžel premovaný sloužící, tu komorná v hedvábí, tu pán a zase pán, a každý nesl hlavu výše než mu narostla a vyšlapoval si jako ti pávi, co jedině právo měli na trávníku se procházet. Jestli některý z nich babičku pozdravil, řekl jen tak zběžně: «Guten Morgen!» nebo «Bon jour!» a babička se začervenala a nevěděla, má-li říci «Až na věky!» nebo «Dejž to Pánbůh!» Vždy říkávala doma: «Tam v tom zámku je pravý Babylon!»

Před zámkem seděli dva premovaní sloužící, z každé strany dveří jeden; ten v levo měl složené ruce na klíně a chytal lelky, ten v pravo měl složené ruce přes prsa a zevloval Pánubohu do oken. Když pan Prošek k nim došel, pozdravili ho po německu, každý jiným přízvukem. Předsíň byla vyložena bílými mramorovými dlaždicemi, uprostřed stál vkusně pracovaný kulečník. Okolo zdí stály na zelenomramorových podstavcích bílé sochy sádrové, představující mythologické osoby. Čtvero dveří vedlo do panských pokojů. U jedněch seděl v lenošce komorník v černém fraku; spal. – Do té síně vedl pan Prošek babičku s dětmi.

Komorník slyše šust, trhl sebou; vida ale pana Proška, pozdravil a ptal se, jaká záležitost pána do zámku přivádí. «Paní kněžna přála si, aby ji tchyně moje s dětmi dnes navštívila. Prosím, pane Leupolde, ohlaste je,» pravil pan Prošek. Pan Leupold vyhrnul obočí, pokrčil ramenoma, řka: «Nevím, bude-li je chtít přijmout, je ve svém kabinetu, pracuje. Mohu je ale ohlásit.» Vstal a volným krokem vešel do dveří, u nichž byl seděl. Za chvilku vrátil se, a nechav dvéře otevřené, pokynul milostivou tváří, aby vešli. Pan Prošek šel zpět a babička s dětmi vstoupila do skvostného salonu. V dětech se tajil dech, nožky se jim sklouzaly na podlaze hladké co led. Babička byla jako u vidění, rozmýšlela se, má-li šlápnout na ty protkávané koberce. «Je toho věčná škoda!» povídala si. Než co dělat, ležely všude a pan komorník také po nich chodil. Vedl je skrze koncertní salon a knihovnu až ke kněžninu kabinetu, pak se vrátil do své lenošky, bruče si pod nos: «Ty vrchnosti mají divných libůstek; aby člověk byl k službě sprosté babě a dětem.»

V kněžnině kabinetu byly čalouny světlozelené, zlatem protkané, též takové byly záclony u dveří a u jediného okna, jež skoro tak velké bylo jako dvéře. Po zdech viselo mnoho větších i menších obrazů, představujíce naskrze jen podobizny. Proti oknu byl krb z šedého, černě a bíle žehaného mramoru, na něm pak stály dvě vázy z japonského porculánu a v nich byly překrásné květiny, jichž vůní kabinet nadchnut byl. Po obou stranách byly přihrádky z drahého dřeva, vkusně pracované, a na nich vyloženy byly rozmanité věci, vzácné dílem umělou prací, dílem drahocenností, i přírodniny, jako krásné lastury, korale, kameny a p. Byly to samé památky z cest a dárky drahých osob. V jednom rohu u okna stála socha Apollona z kararského mramoru, v druhém rohu jednoduchý, ale velmi vkusně pracovaný psací stůl. U stolu v lenošce, tmavozeleným aksamitem potažené, seděla kněžna v bílém ranním obleku. Právě odložila péro z ruky, když babička s vnoučaty do dveří vstoupila.

«Pochválen buď Ježíš Kristus!» pozdravila, uctivě se pokloníc. – «Na věky! Vítám tě, stařenko, i s dětmi!» odpověděla kněžna. – Děti byly všecky omámeny, ale babička na ně mrkla a hned šly políbit paní kněžně ruku. Ona je políbila na čelo a pokynuvši na krásné sedátko, aksamitem potažené, zlatými třísněmi zdobené, zvala babičku, aby se posadila. «Děkuju, milostivá paní, nejsem ustálá,» upejpala se babička, a to jen proto, že se bála na sesličku se posadit, aby s ní neujela anebo se neprobořila. Paní kněžna ale určitě pobídla: «Sedni jen, stařenko!», a babička, prostřevši bílou plachetku přes sesli, opatrně sedla, řkouc: «Abychom neodnesly milostivé paní spánek.»

Děti stály jako pěny, oči jejich ale skákaly s jedné věci na druhou: kněžna se na ne podívala a s úsměchem ptala se jich: «Líbí se vám zde?» – «Ano,» pokynuly všecky najednou. – «Což je o to, těm by se tu hezky rejdilo a nedaly by se prosit, aby zde ostaly,» pravila babička. – «A tobě by se tu nechtělo líbit?» ptala se kněžna babičky. – «Je tu jako v nebi, ale bydlet bych tu přece nechtěla,» zakroutila hlavou babička. – «A proč ne?» tázala se kněžna s podivením. – «A co bych tu dělala? Hospodářství nemáte, peřím ani kolovratem bych se tu rozložit nemohla, co bych si tu počala?» – «A nechtěla bys bezstarostně živa být a na stará léta si pohovět?» – «Však to bude dříve než déle, že bude slunce nad mojí hlavou vycházet a zacházet, a já budu bezstarostně spát. Dokud ale žiju a Pánbůh mi zdraví popřává, náleží, abych pracovala. Lenoch je darmo drahý. A zcela bez starosti není žádný člověk; jednoho tlačí to, druhého ono, každý nese svůj křížek, jenom že každý pod ním neklesá,» pravila babička. V tom rozhrnula bílá ručka těžkou záclonu u dveří a mezi ní objevila se rozkošná tvář mladého děvčete, ovinutá světlekaštanovými pletenci. «Smím?» ptala se lahodným hlasem. – «Jen dále, Hortensie, najdeš milou společnost,» odpověděla kněžna.

Do kabinetu vstoupila komtessa Hortensie, schovanka to kněžnina, jak se povídalo; postava její byla štíhlá, nevyvinuta ještě. Oděna byla v jednoduchý bílý šat, slaměný klobouk kulatý nesla si na ruce, kytici růží držela v hrsti. «Ach, jaké to roztomilé dětičky!» zvolala; «zajisté to jsou Proškovic, od nichž jsi mi přinesla ty dobré jahody?» Kněžna přisvědčila. Komtessa shýbla se, podala každému dítěti po růži, jednu podala babičce, jednu kněžně, poslední zastrčila sobě za pas. «To je takové čerstvé poupátko, jako vy, milostslečno,» řekla babička, povoněvši si k růžince. «Pánbůh vám ji, milostivá paní, zachovej,» dodala, obrátíc se ke kněžně. – «To je také moje nejvroucnější přání,» řekla kněžna a políbila jasné čelo milené schovanky. – «Smím ty dětičky trochu odvést?» zeptala se komtessa kněžny i babičky. Kněžna přisvědčila, babička ale mínila, že budou milostslečně za obtíž, ti chlapci že jsou jako ohaři, a Jan, to že je ten pravý. Ale Hortensie usmávši se, podala obě ruce dětem, ptajíc se jich: «Chcete se mnou?» – «Chceme, chceme,» zaradovaly se děti a hned se chopily jejích rukou. Poklonivši se kněžně a babičce, zmizela s nimi ve dveřích.

Kněžna pak vzala stříbrný zvonek se stolu a zazvonila; v okamžení ukázal se ve dveřích komorník Leupold. Kněžna mu poroučela, aby kázal přichystat v salonu snídaní, a odevzdala mu balík listů k obstarání dalšímu. Leupold se uklonil a odešel.

Tu chvíli, co mluvila kněžna s komorníkem, ohlížela se babička po podobiznách v čele kabinetu visících. «Ty můj pane Bože!» povídala, když komorník odešel, «jakých tu přepodivných krojů a tváří. Tuhle ta paní je zrovna tak ustrojena jako nebožka Halašková, dej jí Pánbůh nebe. Ta se také nosila na vysokých špalíčkách, sukně vyduté, v půli jak by ji bičem přeťal a na hlavě kokrhel. Její pán byl v Dobrušce radním pánem, a když jsme tam přicházívali někdy na pouť, vidívali jsme ji v kostele. Chlapci naši říkali jí «maková panenka», protože tak vypadala v těch sukních a v napudrované hlavě, jako když makovičce přehrne sukýnky. Povídali, že je to francouzský kroj.» – «Ta paní je moje babička,» řekla kněžna. – «Nu proč pak ne; to je pěkná paní,» odpověděla babička. – «V pravo to je děd, v levo otec,» dále ukazovala kněžna. – «Čistí lidé; milostivá paní otce nezapře. A kde je panímáma?» – «Tamto moje matka i sestra,» řekla kněžna, ukazujíc na dvě podobizny nad psacím stolem. – «Pěkné to paní, radost se na ně dívat,» mínila babička; «ale sestřička není podobna ani otci, ani matce; to už někdy bývá, že se děti zvrhnou po někom z kolikátého kolena. Ale ten mladý pán tuhle je mi povědom, nemohu se ale zpamatovat, odkud.» – «To je ruský císař Alexander,» rychle odpověděla kněžna, «toho tys neznala.» – «Ano, jak pak bych neznala? Stála jsem od něho asi dvacet kroků. To byl krásný člověk, jenom že tuto je mladší, ale přece jsem ho poznala. Ten a Josef císař, to bylo pár čistých lidí.» – Kněžna ukázala na protější zeď, kde visel obraz, poprsí to životní velikosti. «Josef císař!» spráskla ruce babička, «jako by mu z oka vypadl. Vidíme, jak je tu máte hezky pohromadě. To jsem si nemyslila, že uvidím dnes Josefa císaře. Pánbůh mu dej věčnou slávu, byl to hodný pán, zvláště na chudý lid. Tu ten tolar dal mi svou vlastní rukou,» řekla babička, povytáhnouc ze záňadří tolar.

Paní kněžně zalíbila se babiččina prostosrdečnost a trefné nápady, i požádala ji, aby vypravovala, kterak a kde ji císař tím penízem obdaroval. Babička se nedala prosit a vypravovala paní kněžně, což jsme již ve mlýně slyšeli. Paní kněžna zasmála se tomu srdečně. – Když se tak babička po pokoji rozhlížela, vidí podobiznu krále Bedřicha. «I totě pruský král!» zvolala, «toho potentáta jsem já dobře znala. Můj nebožtík Jiří sloužil v pruském vojsku, a já strávila v Slezsku patnácte let. Dal si Jiříka nejednou z řady vyvolat a obdaroval ho. Měl rád velké muže, a můj Jiří byl nejvyšší muž v celém pluku a urostlý jak panna. Nenadála jsem se, že se jemu do hrobu dívat budu; takový člověk jako skála, a už je dávno na věčnosti, a já jsem ještě tu,» vzdychla stařenka a slza splynula po vráskovité tváři. – «Padl tvůj muž v boji?» ptala se kněžna.

«Ne právě, ale od střelné rány umřel. Když vypukla ta rebelie v Polsku a pruský král s Rusem tam vtrhli, byl náš pluk při tom. Já šla s sebou i s dětmi; měla jsem dvě a to třetí narodilo se mi v poli. Je to Johanka, co je nyní ve Vídni, a snad proto je tak kurážná, že od narození všemu přivykat musela jako voják. Byla to nešťastná patálie. Z první bitky přinesli mi Jiříka do táboru na nosidlách. Kulka dělová utrhla mu nohu. – Uřízli mu ji. Já ho ošetřovala, co síly stačily. – Když se z toho trochu vykřísal, poslali ho zpátky do Nisy. – Já měla radost, doufala jsem, že se uzdraví, že ho co mrzáka nebudou chtít a že budem moci vrátit se do Čech. Ale naděje mne zklamala. Začal najednou chřadnout, a nebylo rady ani pomoci, musel umřít. – Kde jaký groš byl, dala jsem za léky, a přece to nic nepomohlo. Myslila jsem tenkráte, že o rozum přijdu, že mi srdce žalostí se rozpukne. Ale člověk mnoho vydrží, milostivá paní! – Zůstali mi tři sirotci, na penězích ani haléře, jen trochu těch kloců. V tom samém pluku, co Jiří sloužil, byl šikovatelem jistý Lehotský, a to byl Jiříkův nejmilejší přítel; ten se mne ujal, zaopatřil mi stav, když jsem řekla, že bych dělala húně, a vše ostatní, čeho jsem potřebovala k tomu. Pánbůh mu to zaplať! Hodilo se mi dobře, čemu jsem se z mládí od nebožky tchyně naučila. Dílo mi šlo dobře na odbyt, a brzy zaplatila jsem Lehotskému dluh a ještě s dětmi pořádně se živila. Musím říci, že tam byli hodní lidé v tom městě, ale mně se přece přenáramně stýskalo; od té doby, co Jiřího nebylo, cítila jsem se tak opuštěná a osamělá jako hruška v poli. Pozdávalo se mi, že by přece lépe mi bylo doma než v cizině, a posteskla jsem si Lehotskému. On mne ale zrážel z toho a ujišťoval, že dostanu zajisté nějakou pensi a že král se bude o moje děti starat. Já byla tomu povděčna, ale umínila si, že se pak přece jen vrátím domů. – Také mi vadila německá řeč. Dokud jsme byli v Kladsku, bylo mi líp, to jsem byla jako doma, tam se mluvilo více česky než německy, ale v Nise už převládala němčina, a já se nikterak německému jazyku naučit nemohla. – Sotva jsem si trochu pomohla, přišla na nás povodeň. Je to zlý živel ta voda, když se rozbouří, a člověk mu ani na koni neuteče. Byl to takový kvap, že lidé sotva živobytím ušli. Já sebrala na rychlo, co nejlepšího bylo, vzala uzlík na záda, nejmladší dítě do náručí, starší dvě za ruce a tak jsem s nimi utíkala, brodíc se po kůtka vodou. Lehotský nám přišel k pomoci a vyvedl nás do hořeního města, kde nás dobří lidé přijali pod střechu.

Rozneslo se to hned po městě, že jsem skoro o všecko přišla, a tu mi dobří lidé hned přispěli k pomoci; také si mne ten pan generál dal zavolat a řekl mi, že budu dostávat ročně několik tolarů a stálou práci z milosti královské; chlapec že přijde do vojenského ústavu, a děvčata že mohu dát do královského ústavu pro ženské. To mne nic netěšilo, i prosila jsem, aby mi dali raději pár zlatých peněz, chtějí-li mi nějakou milost prokázat, a že půjdu domů do Čech. Děti ale že od sebe nedám, že si je vychovám podle své víry a ve své řeči. To mi ale nechtěli dovolit a řekli mi, že když tam nezůstanu, že nedostanu nic. «Když nic, tak nic, vždyť mi Pánbůh nedá hlady umřít,» myslila jsem a poděkovala se panu králi za všecko.»

«Myslím ale, že by děti tvoje dobře tam bývaly zaopatřeny?» namítala kněžna.

«Dost možná, milostivá paní, ale byly by se mi odcizily. Kdo by je tam byl učil milovat svoji otčinu a materskou svoji řeč? – Nikdo. Byly by se cizé řeči, cizím mravům naučily a konečně zcela zapomněly na svoji krev. Jak pak bych se mohla z toho před Pánembohem zodpovídat? Ne, ne, kdo z české krve pochází, ať zůstane při českém jazyku. – Žádala jsem o propuštění, sebrala těch pár kloců, co mi zůstaly, vzala děti a rozloučila se s městem, kde jsem zakusila tolik trpkých i šťastných dnův. Hospodyně naložily dětem plné klíny pečiva a mně daly kolik tolarů na cestu. Pánbůh zaplať těm lidem na dětech, co mi dobrého udělali. Lehotský, chudák, vyprovázel mne na míli cesty a Johanku mi nesl. Byl nerad, že jsem odešla, u nás byla jeho Praha. Plakali jsme obadva při loučení. Dokud byl v Nise, chodíval se modlit na Jiříkův hrob otčenášek, oni se měli rádi jako rodní bratří. Ve francouzské vojně vzal za své. Pánbůh mu dej lehké odpočinutí!»

«A jak jsi se dostala s těmi dětmi do Čech?» tázala se kněžna dále.

«Mnoho jsem zakusila, milostivá paní, po cestě. Nebyla jsem povědoma cest, a tudy jsme blouděním mnoho času zmařily. Nohy měly jsme plny krvavých mozolů, děti i já, a mnohdy plakaly hladem, umdlením a bolestí, když jsme dlouho na místo dorazit nemohly. Šťastně dostala jsem se s nimi do Kladských hor, a to jsem už byla jako doma. Já pocházím z Olešnice, ze Slezských hranic, ale milostivá paní nebude beztoho vědět, kde je Olešnice. Když jsem se ale blížila k domovu, tu mi padl jiný kámen na srdce. Myslila jsem, zdali ještě rodiče na živu zastihnu, a jak mne asi přijmou. Dali mi s sebou hezké vybytí, a já se vracela skoro s holýma rukama a přiváděla si tři sirotky. Co mi asi řeknou? To mi celou cestu zaznívalo v uších. Bála jsem se také, jestli se smutná změna nestala po ty dvě léta, co jsem o nich neslyšela.»

«A což jste jim nikdy nepsali, aspoň tvůj muž, když ty ne?» divila se kněžna.

«Ten způsob mezi námi není, abychom si posílali listy. Vzpomínáme na sebe, modlíme se jeden za druhého, a při příležitosti, když se trefí známý člověk, pošleme vzkázání, jak se komu vede. Takový lístek, člověk neví, kdo ho do rukou dostane a kam se octne. Můj tatík psával někdy listy vojákům, rodilým z naší vsi, co leželi kdesi až daleko za hranicemi, když se chtěli rodiče dovědít, jsou-li přece živi neb ne, anebo jim pár zlatých peněz poslali. Ale když se pak vrátili, říkávali, že nic nedostali. A tak to je, milostivá paní, když přijde takhle psaní od sprostého člověka, to leckdes uvázne.»

«To si nemysli, stařenko,» vskočila jí do řeči kněžna, «každý takový list, buď si od kohokoliv, musí přijít do rukou toho, na koho je nadepsán. Nikdo jiný nesmí si jej podržet, ani jej otevřít, je na to veliký trest.»

«Slušná věc to, a já milostivé paní věřím, ale což je to všecko platno, když my se přece raději svěříme dobrému člověku. Na takový kousek papíru nedá se přece všecko důkladně napsat, člověk by se ještě rád zeptal na to a na ono, a nemá koho; ale když přijde takhle handlovní člověk neb ti poutníčkové, ti už povědí všecko spravedlivě od slova k slovu. Byla bych já se také o našich více dověděla, ale že byly ty nepokoje, málo lidu přecházelo.

Svečeřívalo se, když jsem dorazila s dětmi do vesnice; bylo to v létě a v tu dobu věděla jsem, že jedí. Šla jsem zadem skrze sady, aby mne lidé nepotkávali.

Z našeho statku vyběhli psi a štěkali na nás. Volala jsem je, ale oni ještě více štěkali. Polily mne slze, tak mi to bylo líto. – Já jsem blázínek nevzpomněla, že je tomu patnácte let, co jsem z domova odešla, a to že nejsou ti psi, jež jsem krmívala.

V sadě bylo mnoho mladých stromků vysázeno, plot byl opraven, na stodole byl nový kryt, ale hrušku, pod kterou jsem s Jiřím sedávala, zasáhl boží posel (blesk), měla sražený vršek. U vedlejší chalupy nezměnilo se nic; tu přejmul tatík od nebožky Novotné za výminek. Novotná byla ta, co dělala ty húně, a můj nebožtík byl její syn. U chaloupky byla maličká zahrádka, nebožka vždy mívala záhon petrželky, cibule, nějak kříček kadeřavého balšámu, šalvěj a jak toho třeba bylo v domácnosti, a ona byla milovnice koření jako já. Jiří upletl jí z proutí plot okolo té zahrádky. Ještě to byl ten samý plot, ale zahrádka byla travou zarostlá, jen trochu té cibule tam bylo. Z boudy vylezl starý pes napolo slepý. «Chlupáčku, znáš mne?» volám na něho, a on se mi začal třít okolo nohou. Já myslila, že mi srdce lítostí pukne, když mne ta němá tvář poznala a vítala. Děti se na mne chuděrky dívaly, proč pláču, já jim totiž neřekla, že jdu k bábě jejich, myslila jsem, jestli by se na mne přece hněvali, aby to ty děti nevěděly. Kašpar, nejstarší, povídal: «Proč pláčeš, mámo, což nedostaneme zde nocleh? Sedni si a odpočiň, my počkáme, a já ponesu ti uzlík. Hlad nemáme.» Johanka a Terezka přisvědčily, že nemají hlad, a měly, neboť jsme šly kolik hodin lesem a na žádné stavení jsme nepřišly. «Ne, děti,» povídám. «Tady v tom stavení narodil se váš otec, a tu vedle narodila se vaše matka, a zde zůstává vaše bába a děd. Pomodleme se Pánubohu, že nás šťastně až sem doprovodil, a prosme ho, aby nám zde dopřáno bylo otcovského přijmutí.» Pomodlily jsme se otčenášek, pak jsem šla k chalupě ke dveřím. Tatík a máma byli na výminku, statek měl bratr; to mi bylo povědomo. Na dveřích byl ještě přilepen obrázek, který byl Jiří mámě z Vambeřic přinesl, Panna Maria a čtrnácte pomocníků. Jako by mi od srdce odpadlo, když jsem je viděla. «Vy jste mne vyprovodili, vy mne zase vítáte,» myslím si, a s celou důvěrou vešla jsem do sednice. Tatík, máma i stará Bětka seděli u stolu, jedli polívku z jedné mísy – byla to hladká ančka, ¹⁾ vím to, jak by dnes to bylo. «Pochválen buď Ježíš Kristus!» pozdravím. - «Až na věky,» odpověděli. - «Prosila bych vás, hospodáři, o nocleh s těmi dětmi. Jdeme z daleka, jsme lačni a ušlí,» povídám, ale hlas se mi třásl. Nepoznali mne. Bylo v sednici šero. «Odložte si břemeno a posaďte se za stůl,» řekl otec a odložil lžíci. «Bětko,» kázala máma, «jdi uvařit ještě trochu polívky. Zatím si sedněte, matko, a ukrojte si chleba a dejte dětem. Pak vás uložíme na hůru. Odkud pak jdete?» – «Až ze Slezska, z Nisy,» povídám. - «Tam je naše Madlena,» zvolal tatík. – «Prosím vás, osobo, neslyšela jste o ní?» ptala se máma a přistoupila blíž ke mně. «Madlena Novotná, její muž je voják. Je to naše holka, a už jsme dvě léta neslyšeli, jak se s ní děje. Mám pořád ošklivé sny; onehdy se mi zdálo, že mi vypadl zub, a bolelo mne to, tak mám jen vždy tu holku a ty děti na mysli, a jestli se Jiříkovi něco nestalo, když jsou pořád ty patálie; to Pánbůh ví, že si ti lidé nedají pokoje.» – Já plakala, ale děti, když slyšely bábu tak hovořit, potáhly mne za sukni a ptaly se: «Mamičko, je to naše babička a dědeček?»

Jak to řekly, tu mne hned máma poznala, vzala okolo krku, a tatík vzal děti do náručí, a tu jsme si teprv pověděli, jak a co. Bětka běžela hned pro bratra a pro sestru, švakrovou a švakra, a netrvalo to dlouho, byla celá ves pohromadě, a nejen moji příbuzní a vrstevníci, ale každý mne vítal, jako bych mu rodná sestra byla.

«Dobřes udělala, žes přišla domů s těmi dětmi,» řekl tatík; «je pravda, všude je zem Páně, ale svá vlast je každému nejmilejší, a nám naše, a tak to má být. Dokud nám Pánbůh chleba dává, nebudeš ani ty ani tvoje děti nouzi mít, i kdybys pracovat nemohla. To ostatní, co tě potrefilo, je těžká rána, ale i to odlož na vrchní poličku. Mysli si: Koho Pánbůh miluje, křížkem ho navštěvuje.» –

Tak jsem byla zase mezi ně přijata a jako jejich. Bratr chtěl mi postoupit sedničku, ale raději zůstala jsem s rodiči v chaloupce, kde někdy Jiří přebýval.

Děti byly záhy jako doma, a rodiče měli s nimi radosti dost. Posílala jsem je do školy pilně. Za mého mládí se děvčata v písmě neznala, dost na tom, uměla-li trochu číst, a to jen městské holky. A je to přece jen škoda a hřích, když má člověk dar Ducha svatého a nechává ho bez úroků. Ale když není k tomu příležitosti, co si může člověk pomoci! Můj nebožtík, to byl člověk světa zkušený, znal se i v písmě, zkrátka ten se hodil do vozu i do kočáru. A to je dobře; mohl by tak každý být!

Já dělala húně jako dříve a hezký groš jsem vydělala. Byly tenkráte zlé časy, vojny a nemoce i hladu dost. Korec žita stál sto zlatých na bankocetlích. To je něco říci. – Ale Pánbůh nás miloval, že jsme vše jakž takž přestáli. Tak bylo zle, že chodili lidé s penězi v hrsti, nemohouce koupit. Náš tatík, to byl člověk, aby ho pohledal, ten pomohl jaktěživ každému, kde a jak jen mohl; k němu také každý přišel, když nevěděl kudy kam. Když přicházeli chudší sousedé, prosíce: «Přenechte nám korec žita, nemáme na chléb ani zrna,» říkal: «Dokud mám, rád dám; až nebudu já mít, dá jiný,» a hned musela máma naměřit do pytle obilí. Peníze ale nevzal, to to. - «Vždyť jsme sousedé,» říkal, «jestli my si nevypomůžem, kdo pak by nám měl vypomoci. Až vám Pánbůh obrodí, splaťte mi zrnem, a budeme spraveni.» A tak to bylo. – Za to měl tatík tisíceré «zaplať Pánbůh»; matka, jestli nepřišel jeden den žebráček, byla by ho šla hledat na rozcestí, to byla její radost. Proč by také nebyli pomáhali lidem; najedli jsme se dosyta, v čem chodit bylo, proč by z toho přebytku se nebylo udílelo? To ještě není tak velká zásluha, jen povinnost křesťanská; ale když si od úst utrhne a dá, to je pěkná ctnost. Však to přišlo i s námi tak daleko, že jsme jídali jednou za den, aby měli jiní lidé také co jíst. No, i to jsme přestáli, a zase slunce zasvitlo. V zemi byl pokoj a bylo vždy líp a líp.

Když Kašpar školu odbyl, chtěl se učit tkalcovství a já mu nebránila. Řemeslo je pán. Vyučiv se, musel do světa. Jiří vždy říkal, že řemeslník za pecí válený ani za babku nestojí. Za několik let se vrátil, usadil se v Dobrušce a dobře se mu vede. Děvčata přidržovala jsem ke vší práci domácí, aby se mohly dát do pořádné služby; tu ale přijela sestřenice moje z Vídně do vsi, Terezka se jí zalíbila, a hned že si ji vezme a o ni starat se bude. Bylo mi dost těžko, ale myslila jsem, že bych nedobře udělala, bránit jí v štěstí, když má chuť do světa jít. A Dorotka je hodná žena, mají pořádnou živnost ve Vídni a žádných děti! Starala se o Terezku jako matka, a pěknou věc jí dala, když se vdávala. To mne trochu mrzelo, že si ta holka vyvolila Němce, ale teď si z toho nic nedělám; Jan je člověk na místě dobrý a rozšafný, nyní již dobře si rozumíme.

Nu, a vnoučata, ty jsou moje. – Na místě Terezky šla do Vídně Johanka. Líbí se jí tam a má se prý dobře. – Ten mladý svět má již jiný rozum; mně se jaktěživo z domu nechtělo, dokonce mezi cizí lid.

Po kolika letech zemřeli mi rodiče, v šesti nedělích po sobě. Tiše šli se světa, jako by svíčku shasil. Pánbůh je trápit nenechal a nemuseli si po sobě zastesknout; byli spolu šedesáte let. Měkce si ustlali, měkce budou spát. Pánbůh dej jim věčnou slávu!»

«A nestýskalo se ti po dětech, když ti všecky tři odešly?» ptala se kněžna.

«Inu, milostivá paní, krev není voda. Dost jsem mnohdy plakávala, ale nezmínila jsem se dětem, abych jim štěstí nekalila. A sama jsem nikdy nebyla, děti se rodit nepřestávají, a tak má člověk vždy čím se obírat. Když jsem to viděla u sousedů vyrůstat od kolébky a kaše, zdálo se mi, že jsou to moje vlastní. Musí mít člověk k lidem srdce, tak ho mají také rádi. – Naprosili se mne dost, abych přijela do té Vídně; inu, já vím, že bych tam byla našla hodných lidí jako jinde a že bych tam byla dobře schována, ale je to kus země, a se starým člověkem není na cesty nic, ten je jako pára nad hrncem. Mohl by Pánbůh na mne vzpomenout, a já bych přece ráda kosti svoje v domácí zemi složila.

Ale, milostivá paní, já se pustila do povídání, jako bych na přástvě tu byla; promiňte mé sprostnosti,» doložila babička, dokončíc své vypravování, a vstala ze židličky.

«Tvé vypravování, stařenko, bylo mi velmi milé, nevíš ani, jak ti jsem za ně povděčna,» řekla kněžna, položíc ruku na babiččino rámě. «Nyní ale pojď se mnou k snídaní, myslím, že i děti nabyly chuti k jídlu.» – To řkouc vyvedla babičku z kabinetu do salonu, kde byla přichystána káva, čokoláda a rozličné lahůdky. –

Komorník čekal na pokynutí; na rozkaz kněžnin hned běžel pro komtessu a děti. – V malé chvíli se to přihnalo, komtessa jako dítě s nimi dováděla. – «Dívejte se, babičko, co nám slečna Hortensie dala!» volaly všechny najednou, ukazujíce rozličné drahé dárky. – «I považme, co jsem na své nohy vstala, jsem to neviděla; jestli pak jste se ale pěkně poděkovaly?» Děti přisvědčily. – «Copak ale bude říkat Mančinka, až to uvidí, a Cilka a Václav?» – «Kdo pak je ta Mančinka a Cilka a Václav?» ptala se kněžna, ráda chtíc věděti všemu konec i začátek. – «To já ti povím, milá kněžno, vím to od dětí,» rychle řekla komtessa. «Mančinka je mlynářovic dcerka, a ta Cilka a Václav jsou děti jistého flašinetláře, a má ještě čtyry. Barunka mi povídala, že jedí kočky, veverky a vrány, že nemají co jíst a žádného oděvu, a že se jich lidé štítí!» – «Proto snad, že jsou chudí?» ptala se kněžna, «či že jedí kočky a veverky?» – «Proto,» dosvědčila babička. – «Nu, veverka není špatné jídlo, sama jsem jí okusila,» mínila kněžna. – «Inu, milostivá paní, ono je jinak jíst něco z pouhé rozkoše a jíst to z hladu. – Flašinetlář je od Pánaboha obdařen zdravým žaludkem, děti samo sebou se rozumí, že mnoho spotřebujou, a to má všecko s tou muzikou vydělat. Kam by se tedy dělo, není na sebe ani do sebe mnoho, a v stavení jak na dlani!»

Mezi řečí sedla kněžna ke stolu, Hortensie rozesadila děti okolo sebe a babička musela také přisednout.

Komtessa chtěla nalít jí kávy aneb čokolády, ale babička se děkovala, řkouc, že nepije kávu ani to druhé. «A co snídáš?» ptala se kněžna.

«Jsem od malička naučena snídat polívku, nejvíc kyselo, na to my v horách držíme. Kyselo a brambory k snídaní, k obědu brambory a kyselo a k večeři jakby smet; v neděli kousek ovesného chleba. To je strava chudého lidu v krkonošských horách celý rok a děkujou Pánubohu, když o to nouze není, ale bývá často, že se ani otrubů nenajedí. Více do kraje to už má každý trochu hrachu, bělejší mouky, zelí a všelicos, také kousek masa do roka; těm je už hej. Ale na panská jídla se nesmí sprostý člověk navykat, to by brzy ve psí byl. Také by mu ty lahůdky málo síly dodaly.»

«To se mejlíš, stařenko, taková jídla jsou velmi silná, a kdyby ti lidé mohli mít každý den kus masa a dobrého napití, myslím, že by jim to více síly dodalo, než všecka ta jídla, co za celý den snědí,» řekla kněžna. – «No vidíme, člověk se vždy něčemu přiučí; jáť vždy myslila, že jsou ti velcí páni jen proto tak bledi a mnohdy i suši, že jedí takové lahůdky, co nepřidá žádné síly.»

Kněžna se usmála, neříkala nic, ale podala babičce malý kalíšek naplněný sladkým vínem, řkouc: «Pij, stařenko, to žaludku tvému prospěje!» – Babička pozdvihnouc kalíšek, pravila: «Na zdraví milostivé paní,» a trochu se napila; také přijmula kousek pečiva, aby hostinnost neurazila.

«Co je to v těch skořápkách, co paní kněžna jí?» ptal se Jan Hortensie pošeptmo. – «To jsou mořská zvířátka a jmenují se ústřice,» řekla komtessa hlasitě. – «To by Cilka nejedla,» mínil Jan. – «Rozličných je na světě krmí, rozličných chutí, milý Jene,» odpověděla slečna. – Co se tak mluvilo, Barunka, sedící vedle babičky, strkala jí něco do kapsáře a šeptala: «Schovejte to, babičko, jsou to peníze; slečna mi je dala pro Kudrnovic děti a já bych je třebas mohla ztratit.» – Paní kněžna ale zaslechla, co Barunka šeptala, oko její s nevýslovnou radostí utkvělo na sličné tváři komtessy. Babička nemohla radost svoji přes srdce přenést; pohnutým hlasem pravila: «Pánbůh vám to, milostslečno, zaplať!»

Slečna se zarděla a pohrozila Barunce prstem, která se zase nad tím zarděla. «To bude radosti!» pravila babička; «teď se to bude moci ošatit!» – «A přidáme něco k tomu, aby si i jinak pomohli,» mínila kněžna. – «Udělali byste dobrý skutek, milostivá paní, když byste těm lidem pomohli, ne ale almužnou,» řekla babička. – «A jak tedy?» – «Tak, aby měl Kudrna po čas svého dobrého chování jistou práci, a to myslím, že by bylo u něho stálé, neboť je člověk poctivý a přičinlivý. Zaplať Pánbůh za všecko, ale almužna, milostivá paní, takovým lidem zpomůže jen na čas. Koupí se to a to, někdy i nepotřebná věc, když jsou peníze v rukou, a když se to sní a roztrhá, sedí zase na holičkách, podruhé přijít si netroufá. Ale když má denně své jisté, tu mu je zpomožíno a milostivé paní též, když získá pracovitého dělníka aneb věrného služebníka, a ještě k tomu udělá milostivá paní dobrý skutek.» – «Pravdu máš, stařenko; ale jakou službu mu dám, muzikantovi?» – «I, milostivá paní, to se snadno najde. Já vím, že by rád byl hlídačem nebo poklasným. Když by tak po těch polích chodil, mohl by nosit flašinetl s sebou; beztoho, když jde po poli, hraje si cestou, aby prý se vyrážel. Je to veselá kopa,» doložila babička s usmáním. – «Tedy se o něho postaráme,» řekla kněžna. – «Ty moje drahá, milá kněžno!» zvolala komtessa a vstala, by políbila kněžně překrásnou ruku. – «Jen při dobrých lidech stojí andělé!» pravila babička, pohleděvši na kněžnu a její schovanku. – Kněžna se odmlčela chvilku, pak tiše povídala: «Že mi ji Bůh dal, za to mu nepřestanu děkovat,» a hlasitěji doložila: «Takového přítele, který by mi vždy pravdu přímě a upřímně řekl jako ty, stařenko, přála bych si mít.» – «I, milostivá paní, když budete chtít, najdete ho. Přítele snadněji se najde než udrží.» – «Ty si myslíš, že bych si ho neuměla vážit?» – «Proč bych si to o milostivé paní myslila, to se tak vůbec stává; někdy bývá upřímné pohovoření milé, ale maně přijde v nevhod, a je po přátelství!» – «Máš zase pravdu. Ty ale máš ode dneška právo, přijít ke mně kdykoli a říci mi cokoli, vždy tě ráda vyslechnu, a přijdeš-li s prosbou a bude-li mi jen poněkud možná, buď jista, že ti ji vyplním.» – Tak řekla kněžna, vstavši od snídaně. Babička chtěla jí ruku políbit, ona ale shýbla se, políbila stařenku v líce a ruku políbit si od ní nedala. – Děti sebraly svoje krásné dárky, ale ani se jim od milé komtessy nechtělo. «Přijďte také k nám, milostslečno,» zvolá babička, berouc jí Adélku z rukou. – «Přijď, přijď, slečno Hortensie!» prosily děti; «my ti nasbíráme zase jahody.» – «Přijdu jistě,» usmála se slečna. «Děkujeme za všecko, milostivá paní, a buďte tu s Pánembohem!» loučila se babička. – «Jdi s Bohem!» pokynula kněžna, a slečna šla s nimi přes práh.

Komorník přicházeje sklízet se stolu, ohrnul nos a myslil si: «Divný to rozmar takové dámy, bavit se se sprostou babou.» Kněžna ale stála u okna a dívala se za odcházejícími, dokud vidět bylo bílé šaty děvčat a bílou holubičku babiččinu zelenem prokmitat. Odcházejíc pak do kabinetu, šeptala si: «Šťastná to žena!»

――――――――

1) Ančka je polévka z mléka, zakloktaná moukou a vejcem.