Babička

1855

___________________________________________________

V.

___________

Jednou za čtrnáct dní neb tři neděle, když byl právě krásný den, říkala babička: «Dnes půjdeme na přástvu k myslivcům;» děti těšily se od rána až do té chvíle, kde babička vzavši vřetánko na cestu se vydala. Za splavem vedla cesta pod příkrou strání k mostu, za mostem pak šlo se topolovým stromořadím ustavičně až do Riesenburku. Babička ale volila cestu pod stráněmi podél řeky až k pile. Nad pilou byl holý vrch, na němž rostla vysoká divizna, pro kterou Barunka ráda lezla. Za pilou se údolí víc a víc úžilo, a řeka v těsnějším korytu bystřeji utíkala přes veliké kameny, které jí v cestě ležely. Vrchy porostlé byly jedlemi a smrčinami, které svým stínem skoro celou šíři údolí zatemňovaly. Tím údolím šly děti s babičkou, až došly pod zbořeniny hradu rýznburského, které z temného stromoví čněly, porostlé mechem.

Opodál hradu nad starým sklepením, kterým se prý mohlo chodit tři míle cesty pod zemí, do něhož ale nikdo vstoupit nemohl pro vlhkost a zkažený vzduch, vystavěn byl altán s třemi vysokými špičatými okny. Vrchnost když na lovu byla, držívala tam druhé snídaní.

K tomu altánku děti zaměřily, lezouce po příkrém vrchu nahoru jako kamzíci. Babička, chudák stará, sotva se vyškrábala; v pravo i v levo stromků se chytala. «No, vy jste mi daly, sotva že dechu popadám,» povídala jsouc konečně nahoře.

Děti ale vzaly babičku za ruce, vedly do altánu, kde byl příjemný chlad a pěkná vyhlídka, a posadily ji na židlici. Na pravé straně altánu viděly děti na zbořeniny hradu; pod hradem točilo se do polokruhu údolíčko, jež zavíraly při dolním i horním konci vršky, porostlé jedlemi. Na jednom z těchto vršků stál malý kostelíček. Šum vody a zpěv ptactva oživoval jedině panující vůkol tichost.

Jan vzpomněl si na silného Ctibora, ovčáka pána Riesenburského; tam dole na louce to bylo, kde ho pán přistihl, jak nesl na ramenou celou i s kořeny vytrhnutou jedli, kterou byl v panském lese ukradl. Když se ho pán ptal, kde ji vzal, upřímně ze své viny se vyznal. Pán mu to odpustil, ba ještě ho pozval na hrad, s dodáním, aby si vzal s sebou pytel, že mu dá tolik poživy, co unese. Ctibor byl neomalen, vzal ženě devítiloketní cíchu a šel do zámku, kde mu hrachu a uzených kýt do ní naložili. Pro jeho sílu a upřímnost rytíř si ho zamiloval, a když v Praze veliký turnaj od krále vypsán byl, vzal ho s sebou.

Ctibor silou svojí zvítězil nad jedním německým rytířem, nad kterým nikdo zvítězit nemohl, a král udělal ho též rytířem.

Dětem se ta povídka velice líbila, a od té doby, co jim starý ovčák ji povídal, měly hrad i louka větší pro ně zajímavosti.

«A jak se to tam jmenuje, co ten kostelíček je, babičko?» ptal se Vilím.

«To je na Boušíně. Dá-li nám pánbůh zdraví, také se tam jednou podíváme, až tam bude pouť!» řekla babička.

«A co se tam stalo, babičko?» ptala se Adélka, která by byla babičku poslouchala od rána do večera.

«Zázrak se tam stal. Nevíte již, jak to jednou Vorša povídala?»

«Nevíme už nic. Povídejte vy nám to, pěkně vás prosíme,» škemraly děti, a babička nedala se dlouho prosit.

«Tedy sedněte hezky na lavici a nevyhýbejte se mi z okna, ať nepřepadnete dolů a nesrazíte vaz. Za tímto vrchem a těmi lesy jsou vesnice Turyň, Litoboř, Slatina, Mečov, Boušín; ty všechny před dávnými časy patřily jednomu rytíři, který se jmenoval Turynský a na Turyni v hradu svém bydlel. Pán ten měl paní a jedinou dcerušku, hezkou dívčičku, ale bohužel byla hluchá i němá, čeho bylo rodičům veliký žal.

Jedenkráte procházela se po hradu ta holčička, a tu si usmyslila, podívat se, co dělají ti malí beránkové v Boušínském dvorci a jak as vyrostli od té doby, co je neviděla. – Musím vám říci, že tenkráte ještě ten kostelíček tu nebyl, ani vesnice, jen dvorec tu byl, v němž čeleď bydlela Turynského pána a kde se chovala jeho stáda. Kolem dokola byl samý les a v lese mnoho divoké zvěře.

Dceruška Turynská byla kolikráte ve dvorci, ale to jela vždy s otcem; myslila bláhová, že když se tam rozběhne, také hned tam bude. Šla tedy, šla, kam ji oči vedly; myslela, cesta jako cesta, byla ještě mladá, nerozumná, jako vy jste. Když ale dlouho už šla, a ještě bílý dvůr neviděla, začínalo jí být ouzko; napadlo jí teprv, co řekne otec a matka, že utekla ze zámku, dostala strach a vrátila se nazpět. Ale když je člověk ve strachu, lehko se pomate, dokonce takové dítě. Spletla si holčina cestu a nepřicházela ani domů ani do dvorce, dostala se do hustého lesa, kde nebylo ani stopy ani světla. Teprv poznala, že zabloudila!

Můžete si myslit, jak jí bylo! – Vám by ale přece tak zle nebylo, máte sluch a mluv, čeho děvčátko nemělo. Běhala ve zmatku kříž a kříž, a tím více se pletla. Na konec i žízeň i hlad ji trápil, nohy ji také bolely, ale to vše nebylo tak hrozné jako strach, který mělo děvče před nocí, zlou zvěří, a ouzkost, která ji tížila, že se otec a matka na ni hněvat budou. Ustrašená, uplakaná octla se najednou u studánky; dychtivě klekla si k ní a napila se; když se pak okolo sebe ohlédla, viděla dvě ušlapané cestičky. Ale nevěděla, kterou se dát; už ji bloudění přestrašilo a naučilo, že nevede každá cestička k domovu.

Tu si vzpomněla, že její matka, když v strachu a úzkosti je, vždy do své komůrky jde a se modlí; i klekla tedy na zem holčinka a modlila se, aby ji Pánbůh vyvedl z lesa.

I slyší najednou divný zvuk, hučelo a znělo jí to v uších víc a více, jasněji a jasněji, děvče nevědělo, co se to s ní děje, jaké to jsou zvuky; začala se strachy třást a plakat, chtěla utíkat – a tu hle, běží k ní z lesa po cestičce bílá ovce, za ní druhá, třetí, čtvrtá, pátá a šestá a více jich, vždy více, až je u studánky celé stádo. Každá ovce měla na krku zvonec, ty zvonce zvoní a děvčátko je slyší! To jsou ovce otcovy a tu běží ovčákův bílý pes a tu přichází Barta ovčák, a děvčátko vykřikne «Barto!» a běží k němu. Zaradoval se Barta, když slyšel, že slečna mluví a slyší, vzal ji do náručí a pospíchal k dvorci, od něhož nebyli daleko vzdáleni. Byla tam paní Turynská, všecka sklíčená; nevěděli, kam se jim dcera náhle z hradu byla poděla a co se s ní stalo. Rozeslali po lese kde koho, otec také hledal, a paní čekala v bílém dvoře. Můžete si myslit, jakou radost ta maminka měla, když jí Barta dceru přinesl a ke všemu tomu ještě uzdravenou!

Když se i otec vrátil a dcera všecko pověděla, umínili si rodiče, že u té studánky na poděkování Bohu vystaví kostelíček. A to také udělali.

Ten kostelíček, co tamto vidíte, je ten samý, a ta studánka u něho ta samá studánka, u níž děvče pilo a se modlilo a zde v těch lesích bloudilo. Ale děvčátko už dávno, dávničko umřelo, a pan Turynský umřel i paní Turynská, a Barta umřel, a zámek na Turyni je zbořen.»

«A kam přišly ovce a pes?» ptal se Vilím.

«Inu, pes pošel, staré ovce zkapaly, mladé vyrostly a měly zase beránky. A tak to na tom světě chodí, milé děti, jeden zajde, druhý přijde.»

Děti obrátily zraky do údolí, viděly v mysli rytíře jezdit, děvčátko bloudit – a tu hle! najednou vyjíždí z lesa paní na krásném koni, jedouc údolím dolů, za ní podkoní.

Paní má tmavý kabátek, dlouhá hnědá sukně visí jí přes třemeny dolů, na hlavě černý klobouček, od něhož vlaje zelený závoj okolo havraních kadeří.

«Babičko, babičko, rytířka, podívej se!» vykřikly děti.

«I co vám napadá, což jsou nějaké rytířky? To je paní kněžna,» řekla babička, podívajíc se z okna dolů.

Děti se skoro mrzely, že to nebyla rytířka, jak si ony myslily.

«Paní kněžna jede k nám nahoru!» volali všickni.

«Kdo ví, co vidíte; jak by sem kůň vylezl,» řekla babička.

«Opravdu, Orland leze jako kočka; jen se podívej!» volal Jan.

«Dej mi pokoj, ani to vidět nechci. Ty vrchnosti mají divné vyražení,» povídala si babička, zdržujíc děti, aby se nevyhýbaly z okna.

Netrvalo to dlouho, kněžna byla nahoře. Lehce svezla se s koně, hodila dlouhou sukni přes rámě a vešla do altánku.

Babička vstala uctivě ji vítajíc. «To je rodina Proškovic?» ptala se kněžna, přehlédnouc tváře dítek.

«Ano, milostivá paní, jest!» odpověděla babička.

«Tys jistě jejich babička?»

«Jsem, milostivá paní, matka jich matky.»

«Můžeš mít radost, máš to zdravá vnoučata. Jestli pak ale vy, děti, také posloucháte své babičky?» ptala se kněžna dětí, které s ní oka nespouštěly. Na její otázku ale sklopily oči, šeptajíce: «Posloucháme.»

«No, ujde to s nimi; někdy ovšem – ale co dělat, vždyť jsme my také lepší nebyly,» řekla babička.

Kněžna se usmála; vidouc stát na lavici košíček jahod, ptala se, kde je děti nasbíraly. Babička hned pobídla Barunku řkouc: «Jdi, děvečko, podej milostivé kněžně. Jsou čerstvé, děti je po cestě nasbíraly, snad přijdou milostivé paní k chuti. Když jsem mladá byla, také jsem to ovoce ráda jídala, ale co mi děcko umřelo, nevzala jsem žádnou do úst.»

«A proč?» ptala se kněžna, berouc od Barunky košíček s jahodami.

«To je tak mezi námi, milostivá paní, jak umře matce dítě, nejí do svatého Jana Křtitele ani třešně ani jahody. To prý chodí Panna Maria po nebi a rozdává to ovoce těm malým dítkám. Kterého dítěte matka ale zdrženlivá nebyla a od toho ovoce jedla, tomu řekne Panna Maria: Vidíš, holátko, na tebe se málo dostalo, matka ti to snědla. Proto se zdržujou matky od požití toho ovoce. No, a když se zdrží do Jana, zdrží se po Janě taky,» doslovila babička.

Kněžna držela v prstech jahodu, sladkou, červenou jako její krásný ret, ale při babiččině řeči položila ji mimovolně nazpět do košíku řkouc: «Nemohu nyní jíst, a vy, dítky, neměly byste ničeho na cestu.»

«I to nic nedělá, paní kněžno, jen jezte, anebo si je vezměte domů i s košíčkem, my si nasbíráme jiných,» rychle namítla Barunka, odstrkujíc podávaný jí košíček.

«Přijímám tedy váš dárek,» řekla kněžna, usmívajíc se prostosrdečnému děvčeti, «zítra ale přijďte si pro košíček do zámku a babičku přiveďte s sebou, rozumíte?»

«Přijdeme, přijdeme,» přisvědčily děti právě tak, jako to dělaly, když je zvala panímáma do mlýna. Babička chtěla cosi namítat, ale už nebylo platno nic, kněžna zlehka babičce se uklonila, usmála se na děti a z altánu vystoupila.

Košík podavši podkonímu vyhoupla se na Orlanda a zmizela mezi stromovím jako krásné zjevení.

«Babičko, já se těším do zámku! Tatínek říká, že tam má paní kněžna krásné obrazy!» řekla Barunka.

«A je tam prý papoušek, a ten mluví. Počkejte, babičko, to se podivíte!» zvolal Jan, tleskaje si do rukou.

Malá Adélka se ale podívala po sobě a povídala babičce: «To si nenechám tyhle šaty, viďte že ne, babičko?»

«I pro pána krále, vždyť pak jsem si toho děvčete ani nevšimla. Ty jsi krásná, co jsi dělala?» křižovala se babička vidouc, jak je děvče zmazané.

«Já za to nemohu, Jan mne strčil, upadla jsem do jahod,» omlouvala se malinká.

«Vy dva se jen kočkujete vždy. To si paní kněžna pomyslila o vás čistou věc, řekne, že jste diblíci. Teď ale pojďte, ať přijdeme k myslivcovům. To vám ale povídám, vy chlapci, budete-li zase dovádět, jako to děláváte, nevezmu vás vícekrát s sebou,» přikazovala babička.

«I my budeme hodni, babičko,» ujišťovali chlapci.

«Uvidíme!» povídala si babička, kráčejíc za dětmi lesním chodníkem k myslivně.

Nešly daleko a octnuly se mezi listnatým stromovím, skrze něž viděly již bílý dvorec a myslivnu před sebou. Před stavením bylo prostranství zelené, ohražené, posázené lipami a kaštany, pod nimiž bylo několik laviček a stolků v zemi upevněných. Po trávě procházeli se pávi, o nichž babička říkala, že mají andělské peří, ďábelský křik a zlodějský krok, hejno kropenatých krhavých perlin, a bílí králíci seděli v trávě, stříhali ušima, na každý hluk bojácně se rozprchnuvše. Pěkná srna s červeným obojkem ležela na zápraží, a několik psů toulalo se po dvoře. Sotvaže na ně děti křikly, radostně zaštěkli, přiskákali k dětem, začali do kruhu běhat a div je samou radostí na zem nepovalili. Také srna na zavolání Adélčino přišla a svým modrým okem tak mile na děvčátko hleděla, jako by chtěla říci: «Ach, tys to, co mně dobrá sousta nosíš, vítám tě!» Adélka jí to musela na očích vidět, protože honem do kapsičky sáhla a kousek žemle srně podala, kterou tato vzala, běžíc pak děvčátkem.

«Co vás všickni všudy berou, vy roto!» volal odkudsi hlas, a za chvíli vyšel z komory myslivec v lehkém zeleném kabátu, domácí čepičku na hlavě. «I toť jsou milí hosté,» zvolal, vida babičku; «vítáme – jen dál. Hektore, Diano, Amino, půjdete! Vždyť není svého slova slyšet!» obořil se na psy.

Babička vešla do stavení, nad jehož vchodem byly veliké jelení parohy. V síni viselo několik pušek, ale hodně vysoko, aby jich dítě dosáhnout nemohlo.

Babička se velmi bála pušky, i když nabita nebyla, a když se jí pan myslivec smál, říkala: «Kdož může vědět, co se mu stane? Čert nespí!» – «Pravda,» říkal myslivec, «když Pánbůh dopustí, i motyka spustí.»

Babička odpustila panu myslivci, když ji začasté poškádlil, jen když nebral v její přítomnosti jméno boží nadarmo, a když neklel; to babička nemohla slyšet, hned si uši zacpala, řkouc: «No, nač je to potřeba, ta nevymáchaná huba – aby člověk po vás vykropil.» Pan myslivec měl babičku rád, a proto se před ní měl na pozoru, aby nezavadil o čerta, který, jak on říkal, maně se mu do řeči plete.»

«A kde máte paní kmotru?» ptala se babička, když vešli do světnice a nikoho tam nebylo.

«Jen se posaďte, hned ji zavolám; to víte, ona vždy jen jako kvočna mezi kuřaty se batolí,» řekl myslivec, jda zavolat ženu.

Chlapci se postavili u skříně, v níž se leskly pušky a lovecké nože, a děvčata hrála se srnou, která s nimi do pokoje vběhla; babička ale přehlídnouc jedním pohledem celý ten přívětivý, čistě uspořádaný pokoj, povídala si. «To je pravda, ať sem přijde člověk ve svátek nebo v pátek, vždy je všecko jako sklo,» a když jí padla do oka příze, která svázána a znamením opatřena u kamen na lavici ležela, přikročila blíže a prohlížela předivo.

V tom se otevřely dvéře a do nich vkročila paní, ještě dost mladá, v čistém domácím obleku, bílý čepeček na hlavě; na ruce nesla malé rusovlasé děvčátko. Srdečně babičku i děti vítala, a na její jasné, přívětivé tváři bylo vidět, že má vskutku radost. «Byla jsem polívat plátno. Mám radost, letos bude bělounké jako labuť,» pravila myslivcová, omlouvajíc se ze své nepřítomnosti.

«To je vidět pilnost,» řekla babička, «kus na bělidle, a tu se už zase chystá tkalcovi. Tuhle to bude pláténko jak pergament. Jen aby vám je dobře udělal a neošidil vás. Jste spokojena se svým tkalcem?»

«I to víte, milá babičko, on každý ošidí,» pravila myslivcová.

«I vy ženské, rád bych věděl, jak by vás tkadlec ošidil, vždyť to máte všecko vypočteno,» smál se myslivec. «A přece si sedněte a nestůjte!» pobízel babičku, které se nechtělo od příze.

«I vždyť je dost času,» pravila babička, berouc za ruku malou Aninku, kterou byla paní myslivcová k lavici postavila, aby nepadla, neboť začínala teprv běhat.

Jak paní domácí ode dveří odstoupila, objevili se za jejími zády dva opálení chlapci, jeden světlovlasý po matce, druhý černohlávek po otci. Byli se sice s matkou s celou chutí do dveří přihnali, ale když se pustila matka s babičkou do řeči, nevěděli honem, jak a co dětem říci, začali se stydět a schovali se za máminy sukně.

«Co pak vy, sojáci,» začal otec, «je způsob, vlézt za mámu, když máte hosti vítat? Hned podejte babičce ruku.»

Hoši ochotně postoupili k babičce, ruce jí podávajíce; babička jim do nich naložila jablek. «Tu máte a hrejte si, a podruhé se nestyďte; to se na hochy nesluší, držet se máminých faldů,» napomínala babička, a hoši sklopili oči a koukali na jablka.

«A teď alou ven,» rozkázal táta; «ukažte dětem výra a hoďte mu sojku, co jsem dnes zastřelil; ukažte jim mladá štěňata a mladé bažanty. Ale ať mi mezi tou drůbeží nelítáte jako jestřábi, sice vás -» Tento dodatek děti již neslyšely, neboť sotva že řekl otec: «Alou ven!» již se to hrnulo jedním valem ze dveří.

«To je hon!» smál se myslivec, ale bylo vidět, že mu ten hon není proti mysli.

«Děti jsou děti, mladá krev!» řekla babička.

«Jen kdyby ti chlapci tak diví nebyli. Ale věřte, babičko, že mi sedí strach celý den v zádech. To vám to jen po líčkách leze, po stromech, kotrmelce dělá, kalhoty trhá – až hrůza povídat. Děkuju Hospodinu za to dobré děvče, to je dobrá hodina,» povídala paní myslivcová.

«Co chcete, paní kmotra, po matce dcera, po otci syn se poznává,» prohodila babička. Paní domácí s usmáním podala dcerušku manželi, aby ji trochu pochoval: «Jen co bych přinesla něco k snědku, hned tu budu,» dodala.

«Dobrá žena,» řekl myslivec, když vyšla ze dveří, «hřích jí ublížit, jen kdyby neměla ustavičně strach, že se ti kluci zabijou; co do hocha, když není v něm ohně?»

«Všeho moc škodí, pane kmotře, kdyby jim dal člověk celou vůli, ono by to po hlavách chodilo,» povídala babička, ačkoliv se ne vždy dle těch slov zachovávala.

Netrvalo dlouho a do dveří vešla hospodyně s plnýma rukama. Na dubovém stole octnul se bílý ubrousek, majolikové talíře, nože se střenkami ze srnčích parohů, octly se tam jahody, vaječníky, smetana, chléb, med, máslo i pivo.

Hospodyně vzala babičce vřetánko z rukou řkouc. «Teď nechte přádla, babičko, a berte si. Ukrojte si chlebíček, namažte. Máslo je dnes tlučené, pivo je nekřtěné. Vaječníky nejsou tuze kalé, upekla jsem je dnes jen na zdařbůh, ale když přijde cos člověku z nenadání, chutná to. Jahody vy nejíte, ale děti rády, když jim je poleju smetanou.» Tak pobízí paní myslivcová a při tom krájela krajíc za krajícem, mazala máslem, kapala medem.

Babička náhle, jako by si na něco byla vzpomněla, plácla se do čela, řkouc: «To je stará hlava nepamětlivá! Vidíte, ani mi ještě nenapadlo, povědít vám, že jsme mluvily v altánku s paní kněžnou.»

«Není divu, vždyť pak ty děti člověka tím křikem zpitomí,» řekla paní myslivcová. On ale hned se ptal, co jim paní kněžna říkala.

«Nepovídejte, babičko, dokud se nevrátím,» prosila myslivcová; «musím dříve děti spokojit, aby trochu poseděly.»

Děti zrejdily zatím kde co, a chlapci myslivcovi, Franěk a Bertík, všude v čele a všecko jim vykládali.

Právě stáli před domem na trávě a malá Amina prováděla před nimi svoje umění, skákajíc přes hůl a přinášejíc hozené jí věci v tlamě, když se zjevila na prahu matka, volajíc je k svačině. Nedaly se dvakrát volat. «Sedněte hezky pod stromy, jezte a neumažte se příliš!» napomínala je, rozkládajíc jim jídlo na stolky. Děti sedly a okolo nich postavili se psi a čuměli jim do tváře.

Když přišla paní myslivcová zase do světnice, prosila babičku, aby povídala o kněžně, a babička pověděla vše slovo od slova, jak a kterak v altánku bylo.

«Vždycky to říkám, že má dobré srdce,» ozvala se myslivcová. «Kdykoliv sem přijede, vždy se ptá, co dělají děti, a malou Anušku políbí na čelo. Kdo má děti rád, je dobrý člověk. Ale to služebnictvo ji roznáší, jako by kdo ví jaká byla.»

«Čiň čertu dobře, peklem se ti odslouží,» ozvala se babička.»

«Tak, tak babičko,» pravil myslivec, «pravdivé to přísloví. To je má řeč, nemuseli bychom si lepší paní přát, kdyby neměla těch drábů okolo sebe, ti ji štvou a lhou jí. A není ta čeládka k ničemu na světě, nežli Pánubohu den ukrádat. Když to tak všechno, milá babičko, na světě pozoruju, myslím si kolikrát: kdyby do vás tisíc – karlátek uhodilo! – Není-li to k zlosti, když si pomyslím, když takový halama, který nic neumí, k ničemu není, než aby za vozem stál jako dřevěný panák a v pokoji dřepěl, že ten tolik má co já; že ten více platí než já, který musím v dešti, v blátě, ve sněhu cachtat po lesích, ve dne v noci s pytláky se hrdlit a za všecko tu stát a všecko obstarávat. Nemám nač naříkat, jsem spokojen, když mi ale přijde takový fouňa sem a vyhrnuje po mně nosem, tu bych mu, na mou tě kuši – ale darmo se zlobit.» A pan myslivec vzal sklenici a napil se na zlost.

«Ale jestli pak ta paní o všem ví, co se děje, a proč si nevezme někdo to srdce a neřekne jí, když se mu křivda stane?» zeptala se babička.

«I šlaka, kdožpak se rád spálí? Já s ní mnohdy mluvívám, a mohl bych říci to i to, ale vždy si myslím: Fraňku, mlč, ať se to na tebe nesveze. A konečně ona by mi to nemusela věřit, zeptá se těch vyšších, a tu to máte, je po všem. Ti drží při sobě, to je nerozdílná ruka. Mluvil jsem s ní před několika dny, chodila po lese s tím cizím knížetem, co tu s ní je. Potkali kdesi Viktorku a ptali se mne na ni; kněžna se jí lekla.»

«A co jste jí řekl?» ptala se babička.

«Inu, co jsem měl říci; řekl jsem, že je bláznivá, ale že nikomu neubližuje.»

«A co na to řekla?»

«Sedla do trávy, kníže sedl k jejím nohoum, a mně kázali, abych přisedl a povídal jim o bláznivé Viktorce, a kterak se to stalo, že se zbláznila.»

«A tys rád povídal, viď?» usmála se myslivcová.

«To víš, ženo; kdož by nebyl rád k službám krásné paní. A naše kněžna není sice už tak mladá, ale šlakovitě krásná paní. Ostatně co dělat, musel jsem povídat.»

«Vy jste čtverák, pane kmotře; dvě léta tomu, co jsem zde, a to mi slibujete povědít zevrubně, jak se to s Viktorkou přihodilo, a posud to nevím, jen tak páté přes deváté. Krásná paní nejsem, poručit vám nemohu, to já se toho asi nikdy nedovím, viďte?»

«Oh, babičko, vy jste mně milejší než ta nejkrásnější paní na světě, a je-li vám libo poslouchat, povím vám tu historii třebas hned.»

«Když pan kmotr chce, umí hedbávný polštářek podložit, to je pravda,» usmála se babička. «Jestli je to paní kmotře vhod, vezmu vás za slovo. Starý člověk podobá se dítěti, a děti, jak víte sami, rády mají povídačky.»

«I já nejsem ještě stará a také ráda poslouchám. Jen povídej, tatíku, povídej, hezky nám ujde chvilka,» odpověděla paní myslivcová.

«Maminko, prosím tě, dej nám ještě chleba, my nemáme už ani kouska,» ozval se ve dveřích Bertíkův hlas.

«To není možná, kam by to ty děti byly kladly!» divila se babička.

«Polovic snědly, polovic daly psům, srně a veverkám; to máte vždycky tak. Och, já mám s nimi peklo,» vzdychla myslivcová krájejíc poznovu chléb. Co podruhé děti venku dělila a malou dcerušku chůvě na starost dávala, cpal si pan myslivec dýmku. «Můj nebožtík, dej mu Pánbůh nebe, měl také ten zvyk; než co povídat začal, musela být dýmka přichystaná,» povídala babička, a zář blahé vzpomínky zaleskla se jí v oku.

«To já nevím, ti muži jako by si řekli, všickni mají ten ošklivý zvyk,» povídala myslivcová, zaslechnouc ve dveřích babiččina slova.

«Jen se nedělej, jako bys to ráda neměla, sama mi z města tabák přinášíš,» řekl myslivec, zapaluje si dýmku.

«Inu, jaká pomoc. Chce-li mít člověk od vás pěkné oko, musí vám pomyšlení udělat. Začni tedy povídat,» řekla hospodyně, sedajíc s vřetánkem vedle babičky.

«Jsem hotov, tedy poslouchejte!» To řka pustil myslivec první obláček dýmu vzhůru ke stropu, položil nohy křížem, podepřel se pohodlně o židli a začal vypravovat o Viktorce.