Babička

1855

___________________________________________________

IV.

___________

Mimo výroční svátky byla to každá neděle, na kterou se děti zvláště těšívaly. V neděli, to je babička nebudila, když měly vstávat; to bývala dávno již v městečku v kostele, na ranní, na kteroužto mši ona co stará hospodyně chodit uvyklá byla. Matka, a když otec byl doma, i on chodili na hrubou, a to šly, bylo-li pěkné počasí, děti s nimi, babičce naproti. Z daleka, jak babičku spatřily, na ni volaly, úprkem k ní se ženouce, jako by rok ji byly neviděly. V neděli se jim zdála babička vždy trochu jinačí, tvář jasnější, laskavější; také bývala pěkněji přistrojena, na noze nové černé pantoflíčky, na hlavě bílý čepec s holubičkou ze škrobených bílých kalounů: seděla jí v týle jako opravdová. Děti si povídaly, že je babička v neděli «hrozně hezká!» – Obyčejně, když k babičce přišly, chtěl každý něco nést. Jeden dostal tedy růženec, druhý šátek, Barunka ale co nejstarší vždy nesla mošinku. Z toho ale povstaly vždy nechvalné křiky, poněvadž chlapci všetečni byli a do mošinky nahlídnout chtěli a Barunka zase dovolit to nechtěla. Přišlo pokaždé k žalobě, Barunka musela se obrátit na babičku, aby chlapcům vylála. Ale babička sáhla místo lání do mošinky, podělila děti buď jablkami, buď něčím jiným, a byl hned svatý pokoj. Paní Prošková říkala sice každou neděli: «Prosím vás, babičko, nenoste jim ničeho více!» ale babička každou neděli jí odpovídala: «Jak pak by to bylo, abych jim z kostela ničeho nepřinesla. Vždyť my nebývaly lepší!» Zůstalo tedy při starém.

S babičkou přicházívala zároveň panímáma, to jest paní mlynářka, a leckdy ještě některá kmotra ze Žernova, vesnice to, kteráž nejblíže nade mlýnem leží. Panímáma nosila dlouhé šaty s kabátkem a stříbrný čepec. Byla to žínka nízká, buclatá, s černýma veselýma očima; měla krátký, rozpláclý nosejček, přívětivá ústa, malou bradičku a pod bradou lalůšek. Na krku nosívala v neděli drobné perly, ve všední den granáty. Na ruce měla košík, v němž bylo trochu toho koření krámského, co panímáma pro domácnost potřebovala.

Za ženskými chodíval pan otec, obyčejně s některým kmotrem. Bylo-li horko, nesl si kabát světlošedý na španělce přes rameno. V neděli míval vyleštěné boty do půl lejtek a nahoře střapce na nich, což se chlapcům velice líbilo. Nohavice měl úzké do bot. Na hlavě vysokou černou beranici, na níž po jedné straně od hora až dolů modré mašličky byly. Druhý kmotr byl též tak ustrojen jako pan otec, jen že dlouhý kabát, vzadu s faldami a velikými olověnými knoflíky posázený, byl zelený a ne šedý, jakoužto barvu pan otec co mlynář miloval.

Lidé jdoucí na hrubou vítali je od slova božího, oni je pak k slovu božímu. Někdy se zastavili, poptali se jedni druhých, jak se mají tu, jak tam, co se přihodilo na Žernově, co ve mlýně. V zimě potkal málo kterého Žernovského, aby šel do městečka do kostela, cesta byla po příkré stráni nebezpečná; v létě si z toho ale nic nedělali, zvláště mladá chasa. V neděli dopoledne se cesta po lukách k městečku netrhla. Tu jde volným krokem stařena v kožichu a plachetce, a vedle ní, podpíraje se o hůl, kráčí starý muž; ba že starý, vždyť pak nosí v hlavě hřeben, tu módu mají jen stařečkové. Ženy v bílých čepcích s holubičkami, muži v beranicích neb furiantských vydrovkách je předhoní, ženouce se přes dlouhou lávku k stráni. S hůry dolů ale přicházejí tancujícím krokem děvčata jako laně, a za nimi pospíchají bujní junkové jako jeleni. Tu prokmitne stromovím nadýchaný rukávec bílý, tu zachytne se na křoví červený vlající od ramene fábor, tu strakatí se vyšívaná kamizolka chlapce, až konečně celý veselý sbor vyžene se na zelený pažit.

Přišedši domů, převlékla se babička ze svátečního šatu, vzala na se kanafasku a šukala po domě. Po obědě bylo jí nejmilejší sednout, položit hlavu Barunce do klínu a nechat si hledat živé vlasy, které prý ji velmi svědí. Obyčejně při tom vískání usnula, ale nikdy na dlouho. Když se probudila, vždy se divila, že usnula, říkajíc: «Inu, to nevím ani, že se mi ty oči tak sklížily!»

Odpoledne chodívala s dětmi do mlýna; to bylo už jako vyjednáno, děti se na to půldne velmi těšily. Mlynářovic měli také dcerku, v stáří Barunky, říkali jí Mančinka, a to bylo děvče dobré a hravé.

U mlýna před vraty stála socha svatého Jana Nepomuckého mezi dvěma lipama; tam sedávala v neděli po obědě panímáma, někdy také Žernovská kmotra, co zůstávala na stráni, a Mančinka. Pan otec stál před nimi, pohrávaje pikslou, cosi ženám povídaje. Jakmile zahlídli babičku s dětmi okolo struhy přicházet, běžela jim Mančinka vstříc, a pan otec, maje již zase pantofle a vyhrnuté nohavice i šedou kamizolu na sobě, šoural se pomalu za ní s Žernovskou kmotrou. Panímáma ale obrátila se do mlýna, «těm dětičkám něčeho přichystat, aby to dalo pokoj,» při tom dokládajíc. A než ty dětičky přišly, už byl přichystán stolek buď pod okny, v zahradě nebo na ostrůvku, aneb v zimě v sednici; na stolku byly dobré buchty, chléb, med, pomazánka, smetana a ještě na konec přinesl pan otec v košíku čerstvě načesaného ovoce, anebo panímáma přinesla ošatku suchých křížal a švestek. Káva a podobné panské pití – to nebylo tenkráte ještě mezi lidem v módě.

«To jste hodná, babičko, že jste přišla,» říkala panímáma, podávajíc jí židličku; «já nevím, kdybyste k nám nepřišla jednu neděli, mně by se neděle nezdála být. Teď ale pojezte, čeho Pánbůh udělil!» –

Babička málo jídala, také prosívala, by panímáma dětem takové porce nedávala, ale tomu se tlustá panímáma jen smála. «Vy jste stará, nedivím se, že mnoho nejíte; ale děti, och, Bože, to má kachní žaludky! Koukněte se na naši Manču, kdy chcete, ona vám řekne vždycky, že je lačná!» Děti se šklíbily a dávaly panímámě zcela za pravdu.

Když jim panímáma naložila po buchtách, odklidily se za stodolu; tam o ně babička starost mít nemusela, tam si házely míčem, hrály na koně, na barvy a podobné hry prováděly. Čekali tam na ně vždy už jedni a ti samí společníci, šest dětí to, jeden menší než druhý, jako píšťaly u varhan. Byly to děti z pazderny nad hospodou; otec jejich chodil po okolí s flašinetlem, matka na ně prala a záplatovala a podělkovala za kousek stravy. Neměli svého jmění více než těch šest pandurů, jak jim pan otec říkal, a trochu té muziky. Na vzdor tomu nebylo ani na dětech ani na flašinetláři a jeho ženě vidět jakou nouzi; děti měly tváře jako slabikáře, a mnohý den vycházela z pazderny vůně, že se až okolojdoucím laskominy dělaly, a když děti s mastnými, lesklými ústy ven vyšly, mysleli si sousedé: «Co pak to Kudrnovic pekou?» – Jednou přišla Mančinka od Kudrnů a vypravovala panímámě, že jí dala Kudrnová kus zajíčka, ale to že byla taková dobrota, že to ani vypovědít nemůže, zrovna jako mandle. «Zajíce,» myslila si panímáma, «kde pak ho vzali, snad nechodí pytlačit Kudrna; ten by si posvítil.»

Přišla Cilka, nejstarší děvče Kudrnovic, na táčky; to děvče mělo vždy co chovat, poněvadž měli každý rok maličké, a panímáma hned se jí ptala: «Co pak jste měli dobrého k obědu?» – «I nic; jen bandory,» odpověděla Cilka. – «Co že nic, co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl tak dobrý?»

«I panímámo, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby nedostal souchotě.»

«Spaste duši! ono to jí kočky!» zvolala panímáma s ošklivostí si odplivnouc.

«Och, kdybyste věděla, panímámo, to je dobrota! A veverky jsou ještě lepší. Také přinese někdy tatík vrány, ale na těch si nepochutnáme. Tuhle jsme měli dobře; děvka ve dvoře zardousila husu a pak nám ji dali. O maso nám není zle, někdy dostaneme ovci, někdy i prase, když dostane závrať a musí to šafář nechat zabít; jen že škoda, když se k tomu tatík netrefí, oni to…» Ale panímáma přetrhla děvčeti řeč řkouc: «Jdi mi, jdi mi, fi, až mne zima pochází! – Mančo, ty bezbožná holka, jestli mi budeš ještě jednou jíst zajíčky u Kudrnů! Hned se mi jdi umýt, ať mně nic do ruky nebereš,» takovou vedla panímáma, vystrkujíc Cilku ze dveří.

Mančinka plakala, ujišťujíc matku, že byl zajíček dobrý, a panímáma pořád se uplívala. Pan otec přišel, a slyše, co se stalo, zatočil pikslou v prstech, řka: «Co se durdíte, panímámo, kdo ví po čem děvče bude tlusté! Proti gustu žádný dišputát! Kdo ví, jestli já sám se jednou nepozvu na dobrou veverku!» šklíbil se pan otec.

«S takovou mi zůstaňte za dveřmi, pantáto, přestaňte s tlachy!» hněvala se panímáma, a pan otec mhouřil očkem a smál se.

Nejen panímáma, štítilo se i více lidí od Kudrnovic čeho přijmout, ba vzít je za ruku, a to jediné proto, že jedli kočky a všelicos prý, co by žádný člověk nejedl. Dětem Proškovic bylo to ale lhostejno, jestli Kudrnovic chasa k obědu měla paštiky z bažantů nebo z vran, jen když přišly za stodolu s nimi hrát. Věrně s nimi rozdělily buchty a co měly, jen aby měly radost. Cilka, děvče to již desítileté, strčilo malému děcku, jež chovat mělo, kus buchty do ručiček, položilo je do trávy a hrálo zároveň s druhými, anebo pletla z lodyh jitrocelových chlapcům čepice a děvčatům košíčky. Když se do umdlení vydováděly, táhlo celé pásmo do dvora, a Mančinka zvěstovala mamince, že mají všecky velikánský hlad! Panímáma se tomu pranic nedivila a nakrmila všecky, i ty, jichž úst se štítila.

Pan otec ji ale vždy škádlil, a když se přihnaly děti, začal: «Já nevím, ňákou tíži mám na prsou; jak pak, Cilko, nemáte doma kousek zajíčka, mohla bys –» Ale panímáma se vždy uplivla a šla pryč, a babička, panu otci zahrozíc, říkala: «Ale, ale, jaký jste čtverák, pane otče; já být panímámou, upekla bych vám, namou tě věru, hodnou vránu na hrách!» – Pan otec zatoče pikslou přimhouřil oko, šklíbě se potutelně.

Když sedávali staří v zahrádce, přisedl k nim obyčejně také stárek, a to se povídalo o ranním výkladu a kázání, povídalo se, jaké byly vyhlášky, za koho bylo modlení, s kým se kdo na mši sešel; z toho se přišlo na úrodu zvlášť i vůbec, na povodeň, bouřky a krupobití, na tkaní a bílení plátna, jak se leny daří, a konečně se začalo o Kramolenských zlodějích a o kriminálu. Stárek byl velmi povídavý, ale k večeru, když se sjížděli mleči pamatující na přísloví: «kdo dřív přijde, ten dřív mele», musel stárek do mlýna, pan otec šel se po dívat trochu, jak se daří v hospodě, a paní kmotry, jsouce samy, pověděly si ještě něco o tom a o onom.

V zimě, to bývaly děti skoro celého půldne na peci za kamny; pec byla veliká, bylo tam lože služčino, a Mančinka měla tam všechny svoje hračky a panny. Když se tam děti slezly, byla jich plná pec, a na svrchním schůdku seděl ještě domácí veliký pes. Na té peci slavila se každou neděli svatba některé panny. Ženich byl kominík, a Mikuláš byl jako pan páter. A pak se jedlo, pilo a tancovalo, při čemž obyčejně některý šlápl psovi na nohu, až zaškvěkl a společnost v sednici z rozprávky vytrhl. Panímáma křikla na děti: «Prosím vás, vy čeládko, nezbořte mi pec, vždyť chci zítra péci!» Ale na peci bylo už zase ticho, děti hrály už zase na tatínka a maminku, té mladé mamince přinesl čáp děťátko a Adélka, která neuměla strojit hody, musela být jako paní bába, a Vilém a Jan byli jako kmotři a dali mu říkat Honzíček. A byly zase hody, jídel bylo přepodivných a pes byl také hostem, aby se na ně udobřil. Honzíček hned vyrostl a tatínek ho vedl do školy, a Jan byl panem kantorem a učil ho slabikovat. Ale jeden žák, to nešlo, musely se všecky učit, a usneslo se: «Budeme hrát na školu.» Chodily tedy k Janovi do školy, ale žádný nepřinesl úlohu, pan učitel se rozhněval a každý měl dostat dvě fláky na ruce; když už jinak nebylo, nechaly si to líbit, ale psu, který také byl žákem a dokonce ničeho neuměl než na peci funět, tomu usoudil pan učitel k těm dvěma flákám ještě pověšení černé tabulky na krk, a to se také na něm vykonalo. Pověsily mu na hrdlo desku, rozhněvaný chlupáč skočil s pece dolů s hrozným rámusem, trhaje se sebe hanlivé znamení. Stárek skočil leknutím s lavice, babička si odplivla, a pan otec pohroze pikslou na pec, volal: «Sak na ryby, pytel na raky, půjdu-li na vás!» a zatoče jí zase v prstech, usmál se, ale aby to děti neviděly.

«To udělal zajisté ten náš luciper!» mínila babička; «nejlepší, když se domů sebereme, ještě by mlýn vzhůru nohama obrátily ty děti!»

Ale mlynářovic bránili; ještě nebylo ukončeno vypravování o té francouzské vojně a o těch třech potentátích. Babička je znala všecky tři, ona měla mnoho zkušeností, znala vojenský stav, jí každý věřil.

«A kteří to byli, ti tři ledoví mužové, které poslal Rus na Bonaparta?» ptal se babičky mládek, hezký to, veselý hoch.

«Což ti to nemůže napadnout, že to byly tři měsíce, prosinec, leden a únor,» vysvětlil mu stárek. «To je v Rusích taková zima, že musejí lidé na tvářích nosit futrály, sice by jim nosy zmrzly. Francouzové nejsou na zimu zvyklí, jak tam přišli, hned to všecko pomrzlo. A Rus, ten to dobře věděl, že to takové bude, proto je zdržoval. Ach, to je kos!»

«A Josefa císaře jste osobně znala?» ptal se jeden z mlečů babičky.

«Jak pak bych ho neznala, vždyť jsem s ním mluvila, vždyť mi tuhle ten tolar vlastní svou rukou dal,» řekla babička, berouc na granátech zavěšený tolar do ruky.

«I prosím vás, a jak se to stalo, kde vám jej dal?» ptali se mnozí. Děti se byly na peci trochu ztišily, a slyšíce tu otázku, sběhly s pece a prosily babičku, aby povídala, že ony to také ještě neslyšely.

«Ale panímáma a pan otec to už slyšeli,» namítla babička.

«Hezký výklad může člověk dvakrát, i třebas kolikráte poslouchat bez omrzení, jen povídejte,» pravila panímáma.

«Nu, tak vám to povím, jen vy, děti, sedněte a tiše mi seďte.» Děti se hned usadily a tichy byly jak pěny. «Když se stavěl nový Ples (Josefov), byla jsem výrostek. Já jsem z Olešnice; víte, kde je Olešnice?»

«I víme, to je za Dobruškou, v horách, na slezských hranicích, ne?» ozval se stárek.

«Tam odtud, tam. Vedle našeho statku bydlela vdova Novotná v malé chaloupce. Živila se děláním vlněných houní; když měla trochu díla pohromadě, nesla je do Jaroměře nebo do Plesu na prodej. Bývala u nebožky mámy pečená, vařená, a my děti bývaly u ní kolikrát za den. Náš tatík stál jejímu synu kmotrovstvím. Když jsem už kousek práce zmoci mohla, říkávala mi Novotná, když jsem k ní přišla: «Pojď sednout k stavu a uč se, bude ti to někdy k dobrému. Čemu se člověk v mládí naučí, k stáru jak by našel!» Já byla jakživa do práce jako oheň, nedala jsem se k nižádné pobízet; poslechla jsem a brzy jsem se tomu řemeslu tak naučila, že jsem je dobře zastat mohla. Tu dobu býval císař Josef velmi často na Novém Plese; povídalo se všude o něm, a kdo ho viděl, vážil si toho jako nevím čeho.

Jedenkráte, když šla Novotná s dílem, prosila jsem naše, aby mně dovolili s ní jít, bych se ráda podívala do Plesu. Máma viděla, že má kmotra těžké břímě, a řekla: «Jdi si, můžeš pomoci kmotře nést.» Druhý den za chladu jsme šly a před poledním přišly jsme na luka před Ples. Leželo tam srovnaných dřev; sedly jsme na ně a obouvaly se. Kmotra právě povídá: «Kam pak já asi, smutná děvka, ty houně nejdřív zanést mám?» Tu přichází od Plesu jakýs pán a přímo k nám. V ruce nesl cosi podobného floutně; chvilku po chvilce kladl si to k tváři a začal se pomalu kolem do kola točit. «I podívejte se, kmotra,» povídám, «to je nějaký muzikant, on píská na floutnu a sám se k tomu točí.»

«Hloupá holka, to není floutna ani muzikant, to bude nějaký pán, co dohlíží k stavení, však je tu vidívám chodit. To má takovou rourku, v ní je sklíčko a skrze to se dívá; a to prý je daleko vidět. To vidí všude, kde a kdo co dělá.»

«Ale kmotra, jestli nás viděl, když jsme se obouvaly?» povídám.

«Nu a co z toho? Vždyť to není nic zlého,» smála se mi kmotra. Mezi tou řečí přišel pán až k nám. Měl na sobě šedivý kabát, malý klobouk na tři facky, jak se říká, vzadu visel mu cop s mašlí. Byl ještě mladý pán a krásný, jak by ho namaloval.

«Kam jdete, co to nesete?» ptal se a zůstal u nás stát. Kmotra řekla, že nese do Plesu na prodej dílo. «Jaké je to dílo?» ptal se dále. «Vlněné houně, panáčku, na přikrývání, snad by se vám některá líbila,» řekla Novotná, rozvázala rychle uzel a rozložila jednu po dřevách. Byla to na místě hodná žena, ta kmotra, ale když se dala do prodeje, to byla až hrůza řečná.

«To dělá tvůj muž, ne?» zeptal se jí zase pán.

«Dělával, dělával, zlatý panáčku, ale už je o žněch dvě léta, co dodělal. Dostal úbytí. Já někdy k stavu přihlídla, naučila se tkát, a teď je mi to k dobrému. Já také říkám Madle: Jen se uč, Madlo, čemu se naučíš, o to tě ani dráb neoloupí.»

«Je to tvoje dcera?» ptal se zase pán.

«Není moje, je to kmotřina. Ale pomáhá mi někdy. Nekoukejte se na ni, že je malá, za to je sporá a do práce jako hrom; tuto houni ona dělala sama a sama.» Pán mně poklepal na ramena a pěkně se na mne podíval; jakživa neviděla jsem tak pěkné modré oči, nic jinak než jako charpa.

«A ty nemáš žádných dětí?» obrátil se pán na kmotru.

«Mám jednoho hocha,» pravila kmotra, «dala jsem ho do Rychnova na učení. Pánbůh mu dává dar Ducha svatého, učení jde mu jak by hrál, hezky zpívá na kruchtě, ráda bych tedy ten nějaký groš na něho obětovala, aby z něho byl pan páter.»

«A což nebude-li chtít jím býti?» řekl pán.

«I bude, panáčku, Jiřík je dobrý hoch!» povídala kmotra. Já zatím dívala se ustavičně na tu trubičku a myslela jsem si, jak to asi skrze ni kouká ten pán. Ale on mi to musel zrovna na nose vidět, najednou se obrátí ke mně a povídá: «Ty bys asi ráda věděla, jak je skrze ten dalekohled vidět, ne?»

Já se začervenala a nemohla jsem ani oči pozdvihnout, kmotra ale vyjela: «Ona myslela Madla, že je to floutna a vy že jste muzikant. Já jí to ale pověděla, kdo jste.»

«A ty to víš?» smál se pán.

«Inu, já nevím, jak vám říkají, ale to vy jste jeden z těch, co tu chodí dohlížet na ty lidi, a skrze tu trubičku se na ně díváte, ne-li?»

Pán se smál, až se za boky bral. «No,» povídal, «to poslední jsi, matko, trefila. Chceš-li se skrze tu trubičku podívat, tedy se podívej,» obrátil se ke mně, když se byl notně vysmál, a pěkně mi položil trubičku k oku. To jsem vám, lidičky, své divy spatřila; v Jaroměři zrovna lidem do oken jsem viděla a každého pěkně pozorovala, co dělá, jako bych stála u něho, a daleko až na polích lidé co pracovali, viděla jsem jako před sebou. Chtěla jsem to dát také kmotře, aby se podívala, ale ona mi povídala: «Co pak si myslíš, to by pěkně slušelo pro mne, starou ženu, abych si hrála.»

«Ale to není k hraní, to je k potřebě, matko,» řekl jí pán.

«Inu nechť si je, ale pro mne se to nehodí,» řekla kmotra a mermomocí se podívat nechtěla. Mně tak napadlo, kdybych viděla skrze to sklíčko Josefa císaře, a dívala jsem se na všechny strany, a že byl ten pán tak velice hodný, řekla jsem mu, koho bych ráda viděla.

«Což ti tolik na císaři záleží, máš ho ráda?» zeptal se pán.

«Bodejť bych neměla,» povídám, «když ho každý člověk pro jeho dobrotu a hodnost chválí. Však se za něj také každý den modlíme, aby mu dal Pánbůh dlouhé panování a té jeho panímámě.»

Pán se jako usmál a povídá: «Chtěla bys s ním také mluvit?»

«I zachraň Pánbůh, kam pak bych oči dala?» povídám.

«Vždyť se mne také nestydíš, a císař je přece člověk jako já!»

«Ono to přece není takové, panáčku,» ozvala se kmotra; «císař pán je císař pán, a to je přec jen něco říci. Já slýchala, že když se člověk podívá císaři do očí, zima pochází a horko rozpaluje. Náš konšel s ním už dvakrát mluvil a říkává to.»

«Váš konšel nejspíš že nemá dobré svědomí a proto nemůže směle se podívat nikomu do očí,» řekl pán a psal při tom něco na malý lístek. Ten lístek dal pak kmotře a povídal jí, aby šla do Plesu do zásobárny, a na ten lístek že se jí houně zaplatí. Mně dal ten stříbrný tolar, řka: «Nech si ten peníz na památku, abys nezapomněla na Josefa císaře a jeho panímámu. Modli se za něho, modlitba vroucího srdce je Bohu milá. Až přijdete domů, můžete říci, že jste mluvily s Josefem císařem!» – Dořekl a rychle odešel. My klekly a žádná nevěděly jsme, co děláme leknutím a radostí. Kmotra začala mi lát, že jsem se tolik opovážila, a sama se opovážila také dost. Ale kdo pak by si to byl pomyslil, že to císař pán. Těšily jsme se z toho, že snad přece nemusel se mrzet, když nás obdaroval. V zásobárně vyplatili Novotné třikrát tolik za houně než co žádala. My domů zrovna letěly, a když jsme tam přišly, nebylo vypravování konce a všichni nám toho záviděli. Máma mi dala tolar provrtat, a od té doby jej nosím na krku. Už mi bylo kolikráte dost zle, a přece jsem se ho nevzdala. – Škoda, věčná škoda, že toho pána zem kryje!» dokončila babička svoje vypravování s povzdechem.

«Ba škoda,» dotvrdili ostatní. Děti poznavše historii tolaru, teprv si ho ze všech stran obracely a teprv stal se jim znamenitý. Babička pak stála všem ve světle ještě vyšším od té doby, co věděli, že mluvila s císařem Josefem. –

Nedělním večerem započal se již ve mlýně nový týden. Mleči se sjížděli, mlýny začaly pomalu svým obyčejným taktem hrkotat, stárek chodil po mlejnici, přehlížeje znatelným okem, kde by co chybělo, mládek zpívaje běhal shora dolů, zdola nahoru, od koše ke koši, a pan otec stál před mlejnicí, vítal veselou tváří své lidi, kteří mu přinášeli výdělek, podávaje jim šňupec tabáku.

Panímáma s Mančinkou vyprovodily letního času babičku až k hospodě. Byla-li tam právě muzika, zastavily se trochu u plotu, kamž obyčejně k nim postoupilo několik kmoter, dívajíce se na tancující chasu. Dovnitř se podívat nebylo možná, bylo tam nabito; sama Kristla, když nesla pivo ven do sadu, kde páni seděli, holby nad hlavou nést musela, aby jí je nevyrazili.

«Vidíte je, pány,» říkávala panímáma, ukazujíc hlavou k sadu, kde seděli zámečtí pánové, a kdykoliv Kristla k nim přišla, zadržovat ji chtěli, «vidíte je! To věřím, to by bylo děvče, takové hned nenajdete. Ale nemyslete si, že je nechal Pánbůh schválně pro vás vyrůst a vy abyste mu svět zkazili!»

«Není strach, panímámo, že se dá Kristla těm zbalamutit,» mínila babička. «Ta jim ukáže, kudy cesta ze dveří.» – Zdálo se tak. Jeden z těch panáčků, na deset honů pižmem zavánějících, šeptal děvčeti cosi do ucha, ale ona mu se smíchem odsekla: «Jen složte, panáčku, složte, nekoupíme!» Skočila do síně a veselou tváří položila ruku do mozolovité pravice vysokého junka, nechala se obejmout a vést k tanci, nedbajíc na volání: «Kristinko, pojďte nalívat!»

«Ten je jí milejší než zámek se všemi pány i poklady,» usmála se babička, dala panímámě dobrou noc a ubírala se s dětičkami domů. –