R.U.R.

Rossumovi Universální Roboti

1920

___________________________________________________

[59]

DĚJSTVÍ TŘETÍ

Jedna z pokusných laboratoří továrny. Když se otevrou dveře v pozadí, je vidět nekonečnou řadu dalších laboratoří. V levo okno, v pravo dveře do pitevny.

Při stěně v levo dlouhý pracovní stůl s nesčetnými zkumavkami, baňkami, kahany, chemikáliemi, menším thermostatem; proti oknu mikroskopický aparát se skleněnou koulí. Nad stolem visí řada rozžatých žárovek. Na pravo psací stůl s velikými knihami, na něm rozsvícená žárovka. Skříně s nástroji. V levém koutě umyvadlo a nad ním zrcadélko, v pravém koutě pohovka.

U psacího stolu sedí Alquist s hlavou opřenou v dlaních.

ALQUIST listuje v knize: Nenajdu? – Nepochopím? – Nenaučím se? – Zatracená věda! Ó že všechno nenapsali! – Galle, Galle, jak se dělali Roboti? Hallemeiere, Fabry, Domine, proč jste tolik odnesli ve svých hlavách? Kdybyste nechali aspoň stopu tajemství Rossumova! Ó! Zabouchne knihu. Nadarmo! Knihy už nemluví. Jsou němé jako všechno. Zemřely, zemřely spolu s lidmi. Nehledej! Vstane a jde k oknu, jež otevře. Zase noc. Kdybych mohl spát! Spát, snít, vidět lidi – – Jakže, ještě jsou hvězdy? K čemu jsou hvězdy, když nejsou lidé? Ó bože, což nezhasly? – Ochlaď, ach ochlaď mi čelo, stará noci! Božská, spanilá, jako jsi bývala, – noci, co tu chceš? Není milenců, není snů; ó chůvo, mrtvý je spánek beze snů; ničí modlitby už neposvětíš; nepožehnáš, matko, srdcím tlukoucím láskou. Není lásky. Heleno, Heleno, Heleno! – Odvrátí se od okna. Ach, spát! Mohu já spát? Smím spát, pokud se neobnoví život? Prohlíží zkumavky, které vyňal z thermostatu. Zase nic! Nadarmo! Blázne, tyhle ruce zhrubly cihlami a nedovedou – – nedovedou – – Co s tím? Rozbije zkumavku. Všechno je špatně! Vidíte přec, že už nemohu. – Poslouchá u okna. Stroje, pořád [82] ty stroje! Roboti, zastavte je! Ztraceno, ztraceno, ztraceno je tajemství továrny! Zastavte ty šílené stroje! Myslíte, že z nich vynutíte život? Oh nesnesu toho! Zavře okno. – Ne, ne, musíš hledat, musíš žít – Jen nebýt tak stár! Nestárnu příliš? Dívá se do zrcadla. Tváři, ubohá tváři! Podobo člověka posledního! Ukaž se, ukaž, tak dávno jsem neviděl lidskou tvář! Lidský úsměv! Cože, tohle má být úsměv? Ty žluté, jektající zuby? Oči, jak to mrkáte? Fuj, fuj, to jsou stařecké slzy, jděte! Už neumíte v sobě udržet svou vláhu, styďte se! A vy změklé, zmodralé rty, co to brebtáte? Jak se třeseš, potřísněná brado? Tohle že je poslední člověk? Odvrátí se. Nechci už nikoho vidět! Usedne u stolu. Ne, ne, jen hledat! Prokleté vzorce, oživněte! Listuje. Nenajdu? – Nepochopím? – Nenaučím se? –

Zaklepání.

ALQUIST: Dále!

Vejde robotský Sluha a zůstane stát u dveří.

ALQUIST: Co je?

SLUHA: Pane, Ústřední výbor Robotů čeká, kdy jej přijmeš.

ALQUIST: Nechci nikoho vidět.

SLUHA: Pane, přijel Damon z Havru.

ALQUIST: Ať čeká. Obrátí se prudce. Co pak jsem vám neřekl, abyste hledali lidi? Najděte mně lidi! Najděte mně muže a ženy! Jděte hledat!

SLUHA: Pane, říkají, že hledali všude. Všude poslali výpravy a lodě.

ALQUIST: Nu a co?

SLUHA: Není už jediného člověka.

ALQUIST vstane: Ani jediného? Cože, ani jediného? – Přiveď sem výbor!

Sluha odejde.

ALQUIST sám: Ani jediného? Copak jste nikoho nenechali žít? Dupá. Táhněte, Roboti! Zas mně budete skuhrat! Zas budete [83] prosit, abych vám našel tajemství továrny! Jakže, teď vám je člověk dobrý, teď je pro vás pán, když nemůžete dělat Roboty? Teď vám mám pomoci? – Ach, pomoci! Domine, Fabry, Heleno, vždyť vidíte, že dělám, co mohu! Není-li lidí, ať jsou aspoň Roboti, aspoň stín člověka, aspoň jeho dílo, aspoň jeho podobenství! Hoši, hoši, ať jsou aspoň Roboti! Bože, aspoň Roboti! – Ó jaké bláznovství je chemie!

Vejde Výbor pěti Robotů.

ALQUIST usedne: Co chtějí Roboti.

PRVNÍ ROBOT (RADIUS): Pane, stroje nemohou pracovat. Nemůžeme rozmnožovat Roboty.

ALQUIST: Zavolejte lidi.

RADIUS: Není lidí.

ALQUIST: Jen lidé mohou rozmnožovat život. Nezdržujte mne.

2. ROBOT: Pane, měj slitování. Padá na nás hrůza. Všechno na pravíme, co jsme učinili.

3. ROBOT: Znásobili jsme práci. Vyzvedli jsme ze země milardu tun uhlí. Devět milionů vřeten běží ve dne v noci. Není už kam dát, co jsme vyrobili. Všude na světě se staví domy. Pane, taž se, co jsme za rok vykonali.

ALQUIST: Pro koho?

3. ROBOT: Pro příští pokolení.

RADIUS: Jen Roboty nemůžeme vyrábět. Stroje vydávají jenom krvavé kusy masa. Kůže nelne k masu a maso ke kostem. Beztvaré chuchvalce prší ze strojů.

4. ROBOT: Osm milionů Robotů umřelo za rok. Za dvacet let nebude nikoho. Pane, svět vymírá.

2. ROBOT: Padla na nás hrůza. Pověz, jak se vyrábějí Roboti.

3. ROBOT: Lidem bylo známo tajemství života. Pověz nám jejich tajemství.

4. ROBOT: Nepovíš-li, zahyneme.

3. ROBOT: Nepovíš-li, zahyneš. Máme uloženo zabít tě.

ALQUIST vstane: Zabte! Nu tak tedy zabte mne! [84]

3. ROBOT: Je ti nařízeno –

ALQUIST: Mně? Mně někdo nařizuje?

2. ROBOT: Vláda Robotů.

ALQUIST: Kdo je to?

4. ROBOT: Já, Damon.

ALQUIST: Co tu chceš? Jdi! Usedne k psacímu stolu.

DAMON: Vláda Robotů světa chce s tebou vyjednávat.

ALQUIST: Nezdržuj, Robote! Položí hlavu do dlaní.

DAMON: Ústřední Výbor rozkazuje, abys vydal Rossumův předpis.

Alquist mlčí.

DAMON: Žádej cenu. Dáme ti všechno.

Alquist mlčí.

DAMON: Dáme ti země. Dáme ti majetek bez konce.

Alquist mlčí.

DAMON: Řekni své podmínky.

Alquist mlčí.

2. ROBOT: Pane, pověz, jak udržet život.

ALQUIST: Řekl jsem – řekl jsem, že máte nalézt lidi. Že máte hledat na točnách a v pralesích. Na ostrovech, v pustinách a v močálech.V jeskyních a na horách. Jděte hledat! Jděte hledat!

4. ROBOT: Hledali jsme všude.

ALQUIST: Hledejte dál! Ukryli se, utekli před vámi; jsou někde schováni. Musíte nalézti lidi, slyšíte? Jen lidé mohou plodit. Obnovit život. Rozmnožit.Vrátit. Vrátit všechno, co bylo. Roboti, prosím vás proboha, hledejte je!

4. ROBOT: Všechny naše výpravy se vrátily. Byly všude na světě. Není už jediného člověka.

ALQUIST: Jakže? Co jsi řekl?

4. ROBOT: Všechno jsme prohledali, pane. Není lidí.

ALQUIST: Ó – ó – ó, proč jste je zahubili!

2. ROBOT: Chtěli jsme být jako lidé. Chtěli jsme se stát lidmi.

RADIUS: Chtěli jsme žít. Jsme schopnější. Naučili jsme se všemu. Dovedeme všechno. [85]

3. ROBOT: Dali jste nám zbraně. Museli jsme se stát pány.

2. ROBOT: Bylo v nás něco, co se chtělo stát člověkem.

ALQUIST: Proč jste nás zavraždili!

4. ROBOT: Pane, poznali jsme chyby lidí.

DAMON: Musíte zabíjet a panovat, chcete-li být jako lidé. Čtěte dějiny! Čtěte lidské knihy! Musíte panovat a vraždit, chcete-li být lidmi!

2. ROBOT: Bylo v nás něco, co se chtělo stát člověkem.

ALQUIST: Proč jste nás zavraždili!

3. ROBOT: Jsme mocní, pane; rozmnož nás, a postavíme nový svět; svět bez vady! svět rovnosti! průplavy od točny k točně! nový Mars!

DAMON: Čtěte knihy! Knihy vědecké! Knihy sociální! Knihy vlastenecké! Roboti přejali kulturu lidskou. Roboti lidskou kulturu uskutečnili.

ALQUIST: Ach Domine, nic není člověku cizejšího než jeho obraz.

RADIUS: Vydej nám dědictví Rossumovo!

ALQUIST: Co chceš. Robote?

2. ROBOT: Vydej nám život.

ALQUIST: Není života! Zavraždili jste život!

4. ROBOT: Vyhyneme, nedáš-li nám rozmnožiti se.

ALQUIST: Oh jen pojděte! Jakže, věci, jakže, otroci, vy byste se chtěli ještě rozmnožovat? Chcete-li žít, plemeňte se jako zvířata!

3. ROBOT: Lidé nám nedali plemeniti se.

4. ROBOT: Nauč nás dělat Roboty.

DAMON: Budeme rodit strojem. Postavíme tisíc parních matek. Vychrlíme z nich řeku života. Samý život! Samé Roboty! Samé Roboty!

ALQUIST: Roboti nejsou život. Roboti jsou stroje. [86]

2. ROBOT: Byli jsme stroje, pane; ale z hrůzy a bolesti stali jsme se –

ALQUIST: Čím?

2. ROBOT: Stali jsme se dušemi.

4. ROBOT: Něco s námi zápasí. Jsou okamžiky, kdy do nás něco vstupuje. Přicházejí na nás myšlenky, které nejsou z nás. Cítíme, co jsme necítili. Slyšíme hlasy.

3. ROBOT: Slyšte, ó slyšte, lidé jsou naši otcové! Ten hlas, který volá, že chcete žít; ten hlas, který naříká; ten hlas, který myslí; ten hlas, který mluví o věčnosti, to je jejich hlas! Jsme jejich synové!

4. ROBOT: Vydej nám odkaz lidí.

ALQUIST: Není žádného.

RADIUS: Nauč nás dělat Roboty.

ALQUIST: K čemu Roboty?

2. ROBOT: Abychom je milovali.

ALQUIST: Roboti nemilují.

2. ROBOT: Milovali bychom nové pokolení.

DAMON: Pověz tajemství života.

ALQUIST: Nemohu.

DAMON: Pověz tajemství rozmnožování.

ALQUIST: Je ztraceno.

RADIUS: Tys je znal.

ALQUIST: Neznal.

RADIUS: Bylo napsáno.

ALQUIST: Je ztraceno. Je spáleno. Jsem poslední člověk, Roboti, a neznám, co znali jiní. Vy jste je zabili!

RADIUS: Tebe jsme nechali žít.

ALQUIST: Ano, žít! Ukrutníci, mne jste nechali žít! Miloval jsem lidi, a vás, Roboti, jsem nikdy nemiloval. Vidíte tyhle oči? Nepřestávají plakat; pláčou bez mého vědomí, docela samy pláčou; jedno oplakává lidi, a druhé vás, Roboti. Chtěl bych vám dát život. Ó bože, aby aspoň Roboti zůstali! Galle, Galle, aspoň Roboty zachovat! [87]

RADIUS: Dělej pokusy. Hledej předpis života.

ALQUIST: Ale vždyť říkám, copak neslyšíš? říkám ti, že nemohu! Nic nedovedu. Roboti; jsem jenom zedník, jen stavitel, a nerozumím ničemu. Nikdy jsem nebyl učený. Nemohu nic udělat. Nedovedu stvořit život. Tuhle to je má práce. Roboti; nebyla k ničemu.

RADIUS: Hledej!

ALQUIST: Ale vždyť je to holé bláznovství! Řekněte, Fabry, řekněte, Galle, co pak já si mohu rozumět s těmihle titěrnými skleničkami? Žádná ke mně nemluví, žádná nevykřikne: » vezmi mne, já jsem to«, — ne ne ne! nejraději je rozbít!

2. ROBOT: Jen ty můžeš vynalézt život.

ALQUIST: Já, Robote? Hleď, ani ty prsty mne neposlouchají. Kdybys věděl, kolik pokusů jsem udělal, a nevím nic. Nenašel jsem nic. Nemohu už, opravdu nemohu. Musíte hledat sami. Roboti.

RADIUS: Ukaž nám, co máme dělat. Roboti dovedou všechno, co jim lidé ukázali.

ALQUIST: Nemám co ukázat. Roboti, ze zkumavek život nevyjde. A já nemohu dělat pokusy na živém těle.

DAMON: Dělej pokusy na živých Robotech.

ALQUIST: Ne ne, já nechci! Mohli by při tom zemřít, slyšíš?

DAMON: Dostaneš nové! Sto Robotů! Tisíc Robotů!

ALQUIST: Ne, ne, přestaň už!

DAMON: Vezmi si koho chceš. Dělej pokusy. Pitvej.

ALQUIST: Ale já to neumím, neblázni přec! Vidíš tuhle knihu? To je nauka o těle, a já se ani v knize nevyznám. Knihy jsou mrtvé.

DAMON: Vezmi si živá těla. Najdi, jak se dělají!

ALQUIST: Živá těla? Cože, já je mám zabíjet? Já, který jsem nikdy – Nemluv, Robote! Říkám ti přece, že jsem příliš stár! Vidíš, vidíš, jak se mi třesou prsty? Neudržím skalpel. Vidíš, jak mi slzí oči? Neviděl bych na vlastní ruce. Ne, ne, já nemohu!

4. ROBOT: Život zahyne. [88]

DAMON: Dělej pokusy na živých!

ALQUIST: Ale tak počkej přece! Říkám ti, že to zkusíme později, copak neslyšíš? Musíte mi nechat trochu času — Jak se jmenuješ?

DAMON: Damon z Havru.

ALQUIST: Hleď, Robote; mluvil jsem o živých tělech jen ze zoufalství, rozumíš? Byl to jen bláznivý nápad; och, má hlava! Co bych si počal s nožem?

4. ROBOT: Život zahyne.

ALQUIST: Přestaň pro boha s tím šílenstvím! Spíš nám lidé podají život z onoho světa; snad k nám napřahují ruce plné života. Ach bylo v nich tolik vůle žít! Hleď, snad se ještě vrátí; jsou tak blízko nás, obléhají nás či co; chtějí se k nám prokopat jako v šachtě. Ach copak neslyším pořád hlasy, které jsem miloval?

DAMON: Vezmi živá těla!

ALQUIST: Slituj se, Robote, a nenaléhej! Vidíš přece, že nevím už, co dělám!

DAMON: Živá těla!

ALQUIST: Cože, ty to tedy chceš? – Do pitevny s tebou! Tady, tady, ale rychle! – Jak, ty couváš? Přece jen se bojíš smrti?

DAMON: Já – proč právě já?

ALQUIST: Ty tedy nechceš?

DAMON: Půjdu. Jde vpravo.

ALQUIST k ostatním: Svléknout ho! Položit na stůl! Rychle! A pevně držet!

Všichni vpravo.

ALQUIST umývá si ruce a pláče: Bože, dej mi sílu! Dej mi sílu! Bože, aby to nebylo nadarmo! Obléká bílý plášť.

HLAS V PRAVO: Hotovo!

ALQUIST: Hned, hned pro boha! Vezme se stolu několik lahviček s reagenty. Kterou vzít? Ťuká lahvičkami do sebe. Kterou z vás vyzkoušet? [89]

HLAS V PRAVO: Začít!

ALQUIST: Ano, ano, začít nebo ukončit. Bože, dej mi sílu! Odejde vpravo, nechávaje dveře pootevřeny.

Pausa.

HLAS ALQUISTŮV: Držte ho – pevně!

HLAS DAMONŮV: Řež!

Pausa.

HLAS ALQUISTŮV: Vidíš ten nůž? Chceš ještě, abych řezal? Ty nechceš, viď?

HLAS DAMONŮV: Začni!

Pausa.

KŘIK DAMONŮV: Aááá!

HLAS ALQUISTŮV: Držte! držte!

KŘIK DAMONŮV: Aááá!

HLAS ALQUISTŮV: Nemohu!

KŘIK DAMONŮV: Řež! Řež rychle!

Roboti Primus a Helena vběhnou středem.

HELENA: Prime, Prime, co se děje? Kdo to křičí?

PRIMUS nahlíží do pitevny: Pán řeže Damona. Pojď se honem podívat, Heleno!

HELENA: Ne ne ne! Zakrývá si oči. Je to hrrozné?

KŘIK DAMONŮV: Řež!

HELENA: Prime, Prime, pojď odtud! Nemohu to slyšet! Oh Prime, mně je špatně!

PRIMUS běží k ní: Jsi docela bílá!

HELENA: Já padnu! Co že je tam tak ticho?

KŘIK DAMONŮV: Aa – ó!

Alquist se vyřítí zprava, odhazuje zkrvavený plášť.

ALQUIST: Nemohu! Nemohu! Bože ta hrůza!

RADIUS ve dveřích pitevny: Řež, pane; ještě je živ!

KŘIK DAMONŮV: Řezat! Řezat!

ALQUIST: Odneste ho rychle! Nechci to slyšet!

RADIUS: Roboti snesou víc než ty. Odejde. [90]

ALQUIST: Kdo je tu? Pryč, pryč! Chci být sám! Jak se jmenuješ?

PRIMUS: Robot Primus.

ALQUIST: Prime, nikoho sem nevpouštět! Chci spát, slyšíš? Jdi, jdi, ukliď pitevnu, děvče! Co je to? Dívá se na své ruce. Rychle vodu! Nejčistší vodu!

Helena odběhne.

ALQUIST: Ó, krev! Jak jste mohly, ruce – ruce, které jste milovaly dobrou práci, jak jste to mohly udělat? Mé ruce! Mé ruce! – Ó bože, kdo je tu?

PRIMUS: Robot Primus.

ALQUIST: Odnes ten plášť, nechci jej vidět!

Primus odnese plášť.

ALQUIST: Krvavé pařáty, kdybyste ode mne odletěly! Všš, pryč! Pryč, ruce! Zabily jste –

Z prava se potácí Damon zahalen ve zkrvaveném prostěradle.

ALQUIST couvá: Co tu chceš? Co tu chceš?

DAMON: Ži-žiju! Je-je-je lépe žít!

2. a 3. Robot vyběhnou za ním.

ALQUIST: Odneste ho! Odneste! Odneste rychle!

DAMON odváděn v pravo: Život! Já – chci – žít! Je – lépe –

Helena přináší džbán vody.

ALQUIST: – žít? – Co chceš, děvče? Aha, to jsi ty. Nalej mi vody, nalej! Umývá si ruce. Ach čistá chladící vodo! Studený potůčku, jak děláš dobře! Ach, mé ruce, mé ruce! Budu si vás do smrti ošklivět? – Jen nalej víc! Víc vody, ještě víc! Jak se jmenuješ?

HELENA: Robotka Helena.

ALQUIST: Helena? Proč Helena? Kdo ti tak dal říkat?

HELENA: Paní Dominová.

ALQUIST: Ukaž se! Helena? Helena se jmenuješ? – Nebudu ti tak říkat. Jdi, odnes tu vodu.

Helena odchází s kbelíkem. [91]

ALQUIST sám: Nadarmo, nadarmo! Nic, zase nic jsi nepoznal! Což věčně budeš tápat, žáčku přírody? – Bože, bože, bože, jak se třáslo to tělo! Otevře okno. Svítá. Zas nový den, a nepostoupils o píď – Dost, ani o krok dál! Nehledej! Všechno je marno, marno, marno! Proč ještě svítá! Ó–ó–ó, co chce nový den na hřbitově života? Zastav se, světlo! Nevycházej už! – – Ach jak je ticho, jak je ticho! Proč jste umlkly, milované hlasy? Kdybych – aspoň – kdybych jen usnul! Zhasí světla, ulehne na pohovku a přetáhne přes sebe černý plášť. Jak se třáslo to tělo! Ó–ó–ó, konec života!

Pausa.

Zprava vklouzne Robotka Helena.

PRIMUS ve dveřích, šeptem: Heleno, sem ne! Pán spí!

HELENA: Není tu. Sel spát jinam.

PRIMUS: Tam nikdo nesmí. Prosím tě, pojď sem!

HELENA: Za nic na světě! Hu, já nechci vidět krev!

PRIMUS: Pán to zakázal, Heleno. Nikdo nesmí do jeho pracovny.

HELENA: Mně zrovna řekl, abych sem šla.

PRIMUS: Kdy ti to řekl?

HELENA: Před chvílí. Nesmíš do pitevny, řekl. Budeš uklízet tady, řekl. Jistě, Prime. Ne, pojď sem honem!

PRIMUS vejde: Co chceš?

HELENA: Podívej se, co tu má trubiček! Co s tím dělá?

PRIMUS: Pokusy. Nesahej na to.

HELENA dívá se do mikroskopu: Koukni jen, co tu je vidět!

PRIMUS: To je mikroskop. Ukaž!

HELENA: Nesahej na mne! Porazí zkumavku. Ach, teď to vyteklo!

PRIMUS: Co's to udělala!

HELENA: To se utře.

PRIMUS: Zkazila jsi mu pokusy!

HELENA: Jdi, to je jedno. Ale to je tvá vina. Neměls ke mně chodit. [92][92]

PRIMUS: Nemuselas mne volat.

HELENA: Nemusels chodit, když jsem tě volala. Jen se podívej, Prime, co tady má pán napsáno!

PRIMUS: Na to se nesmíš dívat, Heleno. To je tajemství.

HELENA: Jaké tajemství?

PRIMUS: Tajemství života.

HELENA: To je hrrozně zajímavé. Samé číslice. Co to je?

PRIMUS: To jsou vzorce.

HELENA: Nerozumím. Jde k oknu. Ne, Prime, podívej se!

PRIMUS: Co?

HELENA: Slunce vychází!

PRIMUS: Počkej, já hned – Prohlíží knihu. Heleno, tohle je ta největší věc na světě.

HELENA: Tak pojď sem!

PRIMUS: Hned, hned –

HELENA: Ale Prime, nech toho protivného tajemství života! Co ti je po nějakém tajemství? Pojď se podívat, honem!

PRIMUS jde za ní k oknu: Co chceš?

HELENA: Slyšíš? Ptáci zpívají. Ach Prime, já bych chtěla být ptákem!

PRIMUS: Čím?

HELENA: Já nevím, Prime. Mně je tak divně, já nevím, co to je: jsem jako pošetilá, ztratila jsem hlavu, bolí mě tělo, srdce, všechno bolí – A co se ti mně stalo, ach to ti neřeknu! Prime, já musím myslím umřít!

PRIMUS: Není ti někdy, řekni, Heleno, jako by bylo lépe umřít? Víš, snad jenom spíme. Včera ve spaní jsem zas mluvil s tebou.

HELENA: Ve spaní?

PRIMUS: Ve spaní. Mluvili jsme nějakým cizím nebo novým jazykem, protože si ani slovo nepamatuju.

HELENA: O čem?

PRIMUS: To nikdo neví. Já sám jsem tomu nerozuměl, a přece [93] vím, že jsem nikdy nemluvil nic krásnějšího. Jak to bylo a kde, nevím. Když jsem se tě dotkl, mohl jsem umřít. I místo bylo jiné než všechno, co kdo na světě viděl.

HELENA: Já jsem ti našla místo, Prime, to se podivíš. Bydleli tam lidé, ale teď to zarostlo a jakživ tam nikdo nepřijde. Jakživ nikdo jenom já.

PRIMUS: Co tam je?

HELENA: Nic, domek a zahrada. A dva psi. Kdybys viděl, jak mně lížou ruce, a jejich štěňata, ach Prime, nic snad není krásnějšího! Vezmeš je na klín a chováš, a pak už nemyslíš na nic a nestaráš se o nic, až slunce zapadne; když potom vstaneš, je ti, jako bys udělal stokrát víc než mnoho práce. Ne, jistě, já nejsem k ničemu; každý říká, že nejsem k žádné práci. Já nevím, jaká jsem.

PRIMUS: Jsi krásná.

HELENA: Já? Jdi, Prime, co jsi to řekl?

PRIMUS: Věř mně, Heleno, já jsem silnější než všichni Roboti.

HELENA před zrcadlem: Já že jsem krásná? Ach ty hrrozné vlasy, kdybych si do nich mohla něco dát! Víš, tam v zahradě si vždycky dám do vlasů květiny, ale není tam ani zrcadlo, ani nikdo – Nakloní se k zrcadlu. Ty že jsi krásná? Proč krásná? Jsou krásné vlasy, které tě jenom tíží? Jsou krásné oči, které zavíráš? Jsou krásné rty, do kterých se jen koušeš, aby to bolelo? Co je to, nač je to, být krásná? – Uvidí v zrcadle Prima. Prime, to jsi ty? Pojď sem, ať jsme tam vedle sebe! Hleď, ty máš jinou hlavu nežli já, jiná ramena, jiná ústa – Ach Prime, proč se mi vyhýbáš? Proč musím za tebou běhat celý den? A pak ještě říkáš, že jsem krásná!

PRIMUS: Ty utíkáš přede mnou, Heleno.

HELENA: Jak jsi se učesal? Ukaž! Vjede mu oběma rukama do vlasů. Sss, Prime, nic není na hmat jako ty! Počkej, musíš být krásný! Vezme s umyvadla hřeben a češe Primovi vlasy do čela.

PRIMUS: Není ti někdy, Heleno, že najednou ti tluče srdce: Teď, teď se musí něco stát – [94]

HELENA dá se do smíchu: Podívej se na sebe!

ALQUIST vstává: Co – cože, smích? Lidé? Kdo se vrátil?

HELENA pustí hřeben: Co by se s námi, Prime, mohlo stát!

ALQUIST motá se k nim: Lidé? Vy – vy – vy jste lidé?

Helena vykřikne a odvrátí se.

ALQUIST: Vy jste snoubenci? Lidé? Odkud se vracíte? Hmatá na Prima. Kdo jste?

PRIMUS: Robot Primus.

ALQUIST: Jak? Ukaž se, děvče! Kdo jsi?

PRIMUS: Robotka Helena.

ALQUIST: Robotka? Obrať se! Co, ty se stydíš? Bereji za rameno. Ukaž se mi, Robotko!

PRIMUS: Jářku pane, nechat ji!

ALQUIST: Jakže, ty ji chráníš? – Jdi ven, děvče!

Helena vyběhne.

PRIMUS: Nevěděli jsme, pane, že tu spíš.

ALQUIST: Kdy byla udělána?

PRIMUS: Přede dvěma roky.

ALQUIST: Od doktora Galla?

PRIMUS: Jako já.

ALQUIST: Tak tedy, milý Prime, já – – – já musím dělat nějaké pokusy na Gallových Robotech. Záleží na tom všechno další, rozumíš?

PRIMUS: Ano.

ALQUIST: Dobrá, doveď to děvče do pitevny. Budu ji řezat.

PRIMUS: Helenu?

ALQUIST: Nu ovšem, říkám ti. Jdi, připrav všechno. – Nu tak, bude to? Mám zavolat jiné, aby ji přivedli?

PRIMUS uchopí těžkou třecí paličku: Hneš-li se, rozbiju ti hlavu!

ALQUIST: Tak tedy rozbij! Jen rozbij! Co budou pak dělat Roboti?

PRIMUS vrhne se na kolena: Pane, vezmi si mne! Jsem stejně udělán jako ona, ze stejné látky, stejného dne! Vezmi si můj život, pane! Rozhaluje kazajku. Řež tady, tady! [95]

ALQUIST: Jdi, já chci pitvat Helenu. Dělej honem.

PRIMUS: Vezmi si mne místo ní; řež do těchhle prsou, ani nevykřiknu, ani nevzdychnu! Vezmi stokrát můj život –

ALQUIST: Pomalu, hochu. Ne tak marnotratně. Copak ty nechceš žít?

PRIMUS: Bez ní ne. Bez ní nechci, pane. Nesmíš zabít Helenu! Co ti to udělá, vzít mně život?

ALQUIST dotýká se něžně jeho hlavy: Hm, já nevím – Poslyš, chlapíku, rozmysli si to. Je těžko umírat. A je, vidíš, je lépe žít.

PRIMUS vstává: Neboj se, pane, a řež. Jsem silnější než ona.

ALQUIST zazvoní: Ach Prime, jak je dávno, co jsem byl mladým člověkem! Neboj se, Heleně se nic nestane.

PRIMUS rozepíná kazajku: Jdu, pane.

ALQUIST: Počkej.

Vejde Helena.

ALQUIST: Pojď sem, děvče, ukaž se mi! Ty tedy jsi Helena? Hladí ji po vlasech. Neboj se, necouvej. Pamatuješ se na paní Dominovou? Ach Heleno, jaké ta měla vlasy! Ne, ne, ty se namne nechceš podívat. Tak co, děvče, je pitevna uklizena?

HELENA: Ano, pane.

ALQUIST: Dobře, pomůžeš mi, viď? Budu řezat Prima.

HELENA vykřikne: Prima?

ALQUIST: Nu ano, ano, musí to být, víš? Chtěl jsem – vlastně – ano, chtěl jsem pitvat tebe, ale Primus se nabídl za tebe.

HELENA zakryje si tváře: Primus?

ALQUIST: Ale ovšem, co na tom? Ach dítě, ty umíš plakat? Řekni, co záleží na nějakém Primovi?

PRIMUS: Netrap ji, pane!

ALQUIST: Ticho, Prime, ticho! – K čemu ty slzičky? Nu bože, nebude Prima. Zapomeneš na něj do týdne. Jdi, buď ráda, že žiješ.

HELENA tiše: Já půjdu.

ALQUIST: Kam? [96]

HELENA: Abys mne řezal.

ALQUIST: Tebe? Jsi krásná, Heleno. Bylo by tě škoda.

HELENA: Půjdu.

ALQUIST: Zůstaň, Heleno; je něco silnějšího než život?

HELENA jde k pitevně; Primus jí zastupuje cestu. Pusť, Prime! Pusť mne tam!

PRIMUS: Nepůjdeš, Heleno! Prosím tě, jdi, tady nesmíš být!

HELENA: Já skočím z okna, Prime. Půjdeš-li tam, skočím z okna!

PRIMUS zadrží ji: Nepustím! K Alquistovi: Nikoho, starý, nezabiješ!

ALQUIST: Proč?

PRIMUS: My – my – patříme k sobě.

ALQUIST: Ty jsi řekl. Otevře dveře ve středu. Ticho. Jděte.

PRIMUS: Kam?

ALQUIST šeptem: Kam chcete. Heleno, veď ho. Strká je ven. Jdi, Adame. Jdi, Evo; budeš mu ženou. Buď jí mužem, Prime.

Zavírá za nimi.

ALQUIST sám: Požehnaný dni! Jde po špičkách ke stolu a vylévá zkumavky na zem. Svátku dne šestého! Usedne u psacího stolu, hází knihy na zem; pak otevře bibli, listuje a čte: «A stvořil Bůh člověka k obrazu svému: k obrazu božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je. I požehnal jim Bůh a řekl: Rosťtež a množte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všemi živočichy, kteří se hýbají na zemi. Vstává. A viděl Bůh vše, co byl učinil, a bylo velmi dobré. I stal se večer a jitro, den šestý.» Jde do středu pokoje. Den šestý! Den milosti. Padá na kolena. Nyní propustíš, Pane, služebníka svého – svého nejzbytečnějšího sluhu Alquista. Rossume, Fabry, Galle, velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne! Kamarádi, Heleno, život nezahyne! Zase se [97] začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života. Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji; neboť uzřely oči mé – uzřely – spasení tvé skrze lásku – a život nezahyne! Vstává. Nezahyne! Rozpřáhne ruce. Nezahyne!

Opona.