R.U.R.

Rossumovi Universální Roboti

1920

___________________________________________________

[59]

DĚJSTVÍ DRUHÉ

Týž Helenin salón. V pokoji vlevo hraje Helena na klavír. Domin přechází po pokoji, Dr. Gall vyhlíží z okna a Alquist sedí stranou v lenošce s obličejem zakrytým rukama.

Dr GALL: Nebesa, to jich přibylo!

DOMIN: Robotů?

Dr GALL: Ano. Stojí před zahradní mříží jako zeď. Proč jsou tak ticho? To je ohavné, obléhat mlčením.

DOMIN: Rád bych věděl, nač čekají. Musí to začít každou minutu. My jsme dohráli, Galle. Kdyby se o tu mříž opřeli, praskne jako ze sirek.

Dr GALL: Hm, nejsou ozbrojeni.

DOMIN: Ani pět minut se neubráníme. Člověče, to nás zasype jako lavina. Proč nezenou útokem? Slyšíte —

Dr GALL: Nu?

DOMIN: Rád bych věděl, co z nás bude za pět minut. Mají nás nadobro v hrsti. My jsme dohráli, Galle.

ALQUIST: Co to hraje paní Helena?

DOMIN: Nevím. Cvičí něco nového.

ALQUIST: Ah, ještě cvičí?

Pausa.

Dr GALL: Poslyšte, Domine, udělali jsme rozhodně chybu.

DOMIN zastaví se: Jakou?

Dr GALL: Dali jsme Robotům příliš stejné obličeje. Sto tisíc stejných tváří obrácených sem. Sto tisíc bublin bez výrazu. Je to jako strašný sen.

DOMIN: Kdyby byl každý jiný – –

Dr GALL: Nebyl by to tak děsný pohled. Odvrátí se od okna. Ještě že nejsou ozbrojeni!

DOMIN: Hm – Dívá se dalekohledem k přístavu. Jen bych rád věděl, co to vykládají z Amélie. [60]

Dr GALL: Jenom když ne zbraně.

Z tapetových dveří vystoupí pozpátku Fabry a táhne za sebou dva elektrické dráty.

FABRY: Pardon – Položte drát, Hallemeiere!

HALLEMEIER vejde za Fabrym: Uf, to byla práce! Co je nového?

Dr GALL: Nic. Jsme důkladně obleženi.

HALLEMFIER: Zabarikádovali jsme chodbu a schody, mládenci. Nemáte trochu vody? Aha tady. Pije.

Dr GALL: Co s tím drátem, Fabry?

FABRY: Hned, hned. Nějaké nůžky.

Dr GALL: Kdepak je vzít? Hledá.

HALLEMEIER jde k oknu: Hrome, to jich přibylo! Koukejme!

Dr GALL: Stačí toaletní?

FABRY: Sem s nimi. Přestřihne vedení elektrické lampy stojící na psacím stole a připojí k němu své dráty.

HALLEMFIER u okna: Nemáte pěknou vyhlídku, Domine. Je to nějak – cítit – smrtí.

FABRY: Hotovo!

Dr GALL: Co?

FABRY: Vedení. Teď můžeme celou zahradní mříž napojit proudem. Kdo by pak na ni sáhl, hrome! Aspoň pokud tam jsou naši.

Dr GALL: Kde?

FABRY: V elektrárně, učený pane. Doufám aspoň – Jde ke krbu a rozsvítí na něm malou žárovku. Chválabohu jsou tam. A pracují. Zhasí. Pokud to svítí, je dobře.

HALLEMEIER obrátí se od okna: Ty barikády jsou také dobré, Fabry.

FABRY: Eh, vaše barikády! Nadělal jsem si s nimi puchýřů.

HALLEMEIER: Co chcete, člověk se musí bránit.

DOMIN položí dalekohled: Kde vězí Busman?

FABRY: V ředitelně. Počítá něco. [61]

DOMIN: Volaljsemho. Musíme se poradit — Přechází po pokoji.

HALLEMEIER: Už poslouchám – – Jářku co to hraje paní Helena?

Přejde ke dveřím vlevo a naslouchá. Z tapetových dveří vyjde Busman, táhne obrovské obchodní knihy, klopýtá přes drát.

FABRY: Pozor, Bus! Pozor na dráty!

Dr GALL: Haló, co si to nesete?

BUSMAN klade knihy na stůl: Hlavní knihy, dětičky. Rád bych si udělal účty, než – než – Inu letos nebudu čekat s bilancí do Nového roku. Tak co máte? Jde k oknu. Ale vždyť tam je docela ticho!

Dr GALL: Vy nic nevidíte?

BUSMAN: Ne, jenom velikou modrou plochu, jako když mák rozseje.

Dr GALL: To jsou Roboti.

BUSMAN: Ah tak. Škoda že na ně nevidím. Sedne si ke stolu a otevře knihy.

DOMIN: Nechte toho, Busmane. Roboti z Amélie vykládají zbraně.

BUSMAN: Nu a co? Jak já mám tomu zabránit?

DOMIN: Tomu nemůžeme zabránit.

BUSMAN: Tedy mne nechte počítat. Dá se do práce.

FABRY: Není ještě konec, Domine. Pustili jsme do mříží dvanáct set Volt a –

DOMIN: Počkejte. «Ultimus» na nás obrátil děla.

Dr GALL: Kdože?

DOMIN: Roboti na «Ultimu».

FABRY: Hm, pak ovšem – pak – pak je s námi konec, mládenci. Roboti jsou na vojnu cvičeni.

Dr GALL: My tedy –

DOMIN: Ano. Neodvratně.

Pausa.

Dr GALL: Hoši, je to zločin staré Evropy, že naučila Roboty válčit! Nemohli už dát u čerta pokoj s tou svou politikou? To byl zločin, udělat z živé práce vojáky!

ALQUIST: Zločin byl vyrábět Roboty!

DOMIN: Cože?

ALQUIST: Zločin byl vyrábět Roboty!

DOMIN: Ne. Alquiste, ani dnes toho nelituju.

ALQUIST: Ani dnes?

DOMIN: Ani dnes, v poslední den civilizace. Byla to veliká věc.

BUSMAN polohlasně: Tři sta šestnáct miliónů.

DOMIN těžce: Alquiste, je naše poslední hodina; mluvíme už skoro z onoho světa. Alquiste, to nebyl špatný sen, rozbít otroctví práce. Práce ponižující a strašné, kterou člověk musel nést. Dřiny nečisté a vražedné. Oh Alquiste, pracovalo se příliš těžko. Žilo se příliš těžko. A tohle překonat –

ALQUIST: – nebyl sen obou Rossumů. Starý Rossum myslel na své bezbožné kejkle a mladý na miliardy. A není to sen vašich RUR-akcionářů. Jejich sen jsou dividendy. A na jejich dividendy lidstvo zahyne.

DOMIN popuzen: Vezmi čert jejich dividendy! Myslíte, že bych jen hodinu dělal pro ně? Tluče do stolu. Pro sebe jsem to dělal, slyšíte? Pro své uspokojení! Chtěl jsem, aby se člověk stal pánem! Aby už nežil jen pro kus chleba! Chtěl jsem, aby žádná duše nepitoměla u cizích strojů, aby už nezbylo nic, nic, nic z toho zatraceného sociálního krámu! Oh mně se oškliví ponížení a bolest, mně se protiví chudoba! Nové pokolení jsem chtěl! Chtěl jsem – myslel jsem –

ALQUIST: Nu?

DOMIN tišeji: – chtěl jsem, abychom z celého lidstva udělali aristokracii světa. Neomezené, svobodné a svrchované lidi. A třeba víc než lidi.

ALQUIST: Nu tak tedy Nadlidi. [63]

DOMIN: Ano. Ó jen mít sto let času! Ještě sto let pro příští lidstvo!

BUSMAN polohlasně: Tři sta sedmdesát miliónů přenos. Tak.

Pausa.

HALLEMEIER u dveří vlevo: Jářku hudba je veliká věc. Měli jste poslouchat. Tohle člověka jaksi zduchovní, zjemní –

FABRY: Co vlastně?

HALLEMEIER: Ten soumrak lidí, u všech čertů! Mládenci, ze mne se stává požitkář. Měli jsme se na to vrhnout dřív. Jde k oknu a dívá se ven.

FABRY: Nač?

HALLEMEIER: Na požívání. Na krásné věci. Hrome, je tolik krásných věcí! Svět byl krásný, a my – my tady – – Hoši, hoši, řekněte, čeho jsme užili?

BUSMAN polohlasně: Čtyři sta padesát dva milióny, výborně.

HALLEMEIER u okna: Život byl veliká věc. Kamarádi, život byl – jářku – – Fabry, pusťte drobet proudu do té vaší mříže!

FABRY: Proč?

HALLEMEIER: Sahají na ni.

Dr GALL u okna: Zapněte!

Fabry cvakne vypínačem.

HALLEMEIER: Kriste, to je zkroutilo! Dva, tři, čtyři zabití!

Dr GALL: Ustupují.

HALLEMEIER: Pět zabitých!

Dr GALL odvrací se od okna: První srážka.

FABRY: Cítíte smrt?

HALLEMEIER uspokojen: Jsou na uhel, holenku. Dočista na uhel. Haha, člověk se nesmí dát! Usedne.

DOMIN mne si čelo: Snad jsme už sto let zabiti a jenom strašíme. Snad jsme dávno, dávno mrtvi a vracíme se jen odříkávat, co jsme už jednou mluvili… před smrtí. Jako bych tohle všechno [64] už zažil. Jako bych ji už někdy byl dostal. Střelnou ránu – sem – do krku. A vy, Fabry –

FABRY: Co já?

DOMIN: Zastřelen.

HALLEMEIER: Hrome, a já?

DOMIN: Probodnut.

Dr GALL: A já nic?

DOMIN: Roztrhán.

Pausa.

HALLEMEIER: Nesmysl! Haha, člověče, kdepak mne probodnout! Já se nedám!

Pausa.

HALLEMEIER: Co mlčíte, blázni? Ke všem čertům, mluvte!

ALQUIST: A kdo, kdo je vinen? Kdo je tím vinen?

HALLEMEIER: Hlouposti. Nikdo není vinen. Zkrátka Roboti – Inu Roboti se nějak změnili. Copak někdo může za Roboty?

ALQUIST: Všechno pobito! Celé lidstvo! Celý svět! Vstane. Hleďte, ó hleďte, potůčky krve na každém prahu! Potůčky krve ze všech domů! Ó bože, ó bože, kdo je tím vinen?

BUSMAN polohlasně: Pět set dvacet miliónů! Panebože půl miliardy!

FABRY: Myslím, že… že snad přeháníte. Jděte, není tak snadné pobít celé lidstvo.

ALQUIST: Já žaluju vědu! žaluju techniku! Domina! sebe! nás všechny! My, my jsme vinni! Pro své velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím pro jaké náramné věci jsme zabili lidstvo! Nu tak praskněte svou velikostí! Tak ohromnou mohylu z lidských kostí si nepostavil žádný čingischán!

HALLEMEIER: Nesmysl, člověče! Lidé se tak lehko nedají, haha, kdepak!

ALQUIST: Naše vina! Naše vina!

Dr GALL utírá si pot z čela: Nechte mne mluvit, hoši. Já jsem tím vinen. Vším, co se stalo. [65]

FABRY: Vy Galle?

Dr GALL: Ano, nechte mne mluvit. Já jsem změnil Roboty. Busmane, suďte mne také.

BUSMAN vstane: Nono, copak se vám stalo?

Dr GALL: Změnil jsem povahu Robotů. Změnil jsem jejich výrobu. Totiž jen některé tělesné podmínky, rozumíte? Hlavně – hlavně jejich – iritabilitu.

HALLEMEIER vyskočí: Zlořečeně, proč zrovna tu?

BUSMAN: Proč jste to dělal?

FABRY: Proč jste nic neřekl?

Dr GALL: Dělal jsem to tajně… na svou pěst. Předělával jsem je na lidi. Vyšinul jsem je. Už teď jsou v něčem nad námi. Jsou silnější než my.

FABRY: A co to má dělat se vzpourou Robotů?

Dr GALL: Oh mnoho. Myslím že všechno. Přestaly to být stroje. Slyšíte, vědí už o své převaze a nenávidí nás. Nenávidí všechno lidské. Suďte mne.

DOMIN: Mrtví mrtvého. Sedněte, pánové. Všichni usedají kro- mě Galla. Snad jsme už dávno zavražděni. Snad jsme jen přízraky a přišli jsme ještě jednou soudit. Co je vina? Ach, jak jste sinalí!

FABRY: Přestaňte, Harry; nemáme mnoho času.

DOMIN: Ano, musíme se vrátit. Fabry, Fabry, jak vám krvácí prostřelené čelo!

FABRY: Nesmysl. Vstane. Doktore Galle, vy jste změnil výrobu Robotů.

Dr GALL: Ano.

FABRY: Byl jste si vědom, co může být následkem vašeho… vašeho pokusu?

Dr GALL: Byl jsem povinen počítat s takovou možností.

FABRY: Proč jste to dělal?

Dr GALL: O své újmě. Byl to můj osobní experiment.

Ve dveřích zleva Helena. Všichni vstanou.

HELENA: On lže! To je ohavné! Oh Galle, jak můžete tak lhát? [66]

FABRY: Pardon, paní Heleno –

DOMIN jde k ní: Heleno, ty? Ukaž se! Ty žiješ? Bereji do rukou. Kdybys věděla, co se mně zdálo! Ach to je strašné, být mrtev!

HELENA: Pusť!

DOMIN tiskne ji h. sobě: Ne, ne! Obejmi mne! Už věčnost jsem tě neviděl — Z jakého snu jsi mne probudila! Heleno, Heleno, nepouštěj mne už! Ty jsi sám život.

HELENA: Harry, vždyť jsou tu — oni!

DOMIN pustí ji: Ano. Hoši, nechtě nás.

HELENA: Ne, Harry! Gall není vinen, není, není vinen!

DOMIN: Promiň. Gall měl své povinnosti.

HELENA: Ne, Harry, on to udělal, protože já jsem to chtěla! Řekněte, Galle, kolik let jsem vás už prosila, abyste –

Dr GALL: Udělal jsem to na vlastní odpovědnost.

HELENA: Nevěřte mu! Harry, chtěla jsem na něm, aby dal Robotům duši!

DOMIN: Heleno, tady nejde o duši.

HELENA: Ne, jenom mne nech mluvit. To on také říkal; říkal, že by mohl změnit jen fyziologický – fyziologický –

HALLEMEIER: Fyziologický korelát, ne?

HELENA: Ano, něco takového. Mně na tom tolik záleželo, aby to udělal!

DOMIN: Proč jsi to chtěla?

HELENA: Chtěla jsem, aby měli duši. Mně jich bylo tak hrrozně líto, Harry!

DOMIN: Byla to velká – – lehkomyslnost, Heleno.

HELENA usedá: To tedy bylo … lehkomyslné?

FABRY: Pardon, paní Heleno, Domin jenom chce říci, že jste — hm — že jste nepomyslela —

HELENA: Fabry, myslela jsem na strašně mnoho věcí. Přemýšlela jsem celých deset let,co jsem mezi vámi. Vždyť i Nána říká, že Roboti – [67]

DOMIN: Nech Nánu stranou.

HELENA: Ne, Harry, to nesmíš podceňovat. Nána je hlas lidu. Z Nány mluví tisíce let, a z vás všech jenom dnešek. Tomu vy nerozumíte –

DOMIN: Zůstaň při věci.

HELENA: Já jsem se Robotů bála.

DOMIN: Proč?

HELENA: Že nás budou třeba nenávidět či co.

ALQUIST: Stalo se.

HELENA: A tu jsem myslela…, kdyby byli jako my, že by nám rozuměli, že by nás nemohli tak nenávidět – Kdyby jen trochu byli lidmi!

DOMIN: Běda Heleno! Nikdo nemůže nenávidět víc než člověk člověka! Udělej kameny lidmi, a ukamenují nás! Jen pokračuj!

HELENA: Oh nemluv tak! Harry, bylo to tak hrrozné, že jsme se s nimi nemohli dorozumět! Taková ukrutná cizota mezi námi a jimi! A proto – víš –

DOMIN: Jen dál.

HELENA: – proto jsem prosila Galla, aby Roboty změnil. Přísahám ti, že on sám nechtěl.

DOMIN: Ale udělal to.

HELENA: Protože jsem chtěla.

Dr GALL: Udělal jsem to pro sebe, jako pokus.

HELENA: Oh Galle, to není pravda. Já jsem věděla předem, že mi to nemůžete odepřít.

DOMIN: Proč?

HELENA: Vždyť víš, Harry.

DOMIN: Ano. Protože tě miluje – jako všichni.

Pausa.

HALLEMEIER jde k oknu: Zas jich přibylo. Jako by je země vypocovala. Snad se i tyhle stěny změní v Roboty. Lidi, to je hrůza. [68]

BUSMAN: Paní Heleno, co mně dáte, když vám budu advokátem?

HELENA: Mně?

BUSMAN: Vám – nebo Gallovi. Komu chcete.

HELENA: Copak se bude věšet?

BUSMAN: Jen morálně, paní Heleno. Hledá se viník. To je oblíbená útěcha v pohromách.

DOMIN: Doktore Galle, jak srovnáte ty své – ty své extratury se svou služební smlouvou?

BUSMAN: Pardon, Domine. Kdypak jste, Galle, s těmi kejklemi vlastně začal?

Dr GALL: Před třemi léty.

BUSMAN: Aha. A kolikpak Robotů jste dohromady zreformoval?

Dr GALL: Dělal jsem jenom pokusy. Je jich několik set.

BUSMAN: Tak děkuju pěkně. Dost, dětičky. To znamená, že na milión starých dobrých Robotů přijde jeden reformní Gallův, rozumíte?

DOMIN: A to znamená –

BUSMAN: – že to prakticky nemá ani tolikhle významu.

FABRY: Busman má pravdu.

BUSMAN: To si myslím, holenku. A víte, hoši, co zavinilo tohle nadělení?

FABRY: Co tedy?

BUSMAN: Počet. Udělali jsme Robotů příliš mnoho. Namoutě to se přec dalo čekat: jak budou jednou Roboti silnější než lidstvo, nastane tohleto, musí to nastat, víme? Haha, a my jsme se postarali, aby to bylo co nejdřív; vy Domine, vy Fabry, a já, chlapík Busman.

DOMIN: Myslíte, že je to naše vina?

BUSMAN: Vy jste dobrý! Copak si myslíte, že pánem výroby je řiditel? I toto, pánem výroby je poptávka. Celý svět chtěl mít své Roboty. Panečku, my jsme se jen vezli na té lavině poptávky a přitom jsme žvanili – – o technice, o sociální otázce, o pokroku, [69] o moc zajímavých věcech. Jako by ty řečičky nějak řídily, kudy se to má valit. Zatím to všechno běželo vlastní tíhou, rychleji, rychleji, pořád rychleji – A každá mizerná, kramářská, špinavá objednávka přidala k lavině kamínek. Tak lidičky.

HELENA: To je ohavné, Busmane!

BUSMAN: Je, paní Heleno. Já jsem také měl svůj sen. Takový busmanovský sen o novém hospodářství světa; tuze krásný ideál, paní Heleno, hanba mluvit. Ale když jsem tadyhle dělal bilanci, přišlo mně do hlavy, že historii nedělají veliké sny, ale maličké potřeby všech počestných, mírně zlodějských a sobeckých lidiček, id est všech vůbec. Všecky myšlenky, lásky, plány, heroismy, všecky ty vzdušné věci se hodí leda k tomu, aby se tím dal člověk vycpat pro muzeum Vesmíru s nápisem Ejhle člověk. Punktum. A teď byste mně mohli říci, co vlastně budeme dělat.

HELENA: Busmane, pro tohle máme zahynout?

BUSMAN: Mluvíte ošklivě, paní Heleno. My přece nechceme zahynout. Já aspoň ne. Já chci být ještě živ.

DOMIN: Co chcete dělat?

BUSMAN: Jemináčku Domine, chci se z toho dostat ven. Nic víc.

DOMIN: Přestaňte žvanit.

BUSMAN: Vážně, Harry. Myslím, že bychom to mohli zkusit.

DOMIN zastaví se nad ním: Jak?

BUSMAN: Po dobrém. Já vždycky po dobrém. Dejte mně plnou moc, a já to s Roboty vyjednám.

DOMIN: Po dobrém?

BUSMAN: To se rozumí. Já jim dejme tomu řeknu: «Páni Roboti, vaše blahorodí, vy máte všechno. Máte rozum, máte moc, máte zbraně; ale my máme jedno zajímavý lejstro, takový starý, žlutý, špinavý papír –».

DOMIN: Rossumův rukopis?

BUSMAN: Ano. «A tam», řeknu jim, «je vylíčen váš vznešený původ, vaše urozená výroba a tak dále. Páni Roboti, bez toho počmáraného papíru nevyrobíte ani jednoho nového kolegu [70] Robota; za dvacet let s odpuštěním pojdete jako jepice. Velectění, byla by vás náramná škoda. Víte co,” řeknu jim, "vy nás pustíte, nás všechny lidi na Rossumově ostrově, na tam hletu loď. Za to vám prodáme továrnu a tajemství výroby. Nechte nás spánembohem odejet a my vás necháme spánembohem se vyrábět, dvacet tisíc, padesát tisíc, sto tisíc kusů denně, jak budete chtít. Páni Roboti, to je poctivý obchod. Něco za něco.» – Takhle bych jim to řekl, hoši.

DOMIN: Busmane, vy si myslíte, že pustíme z rukou výrobu?

BUSMAN: Myslím, že pustíme. Když ne po dobrém, tedy, hm. Buď to prodáme, nebo to tady najdou. Jak chcete.

DOMIN: Busmane, můžeme Rossumův rukopis zničit.

BUSMAN: Ale spánembohem, můžeme zničit všechno. Krom rukopisu taky sebe – a jiné. Dělejte, jak rozumíte.

HALLEMEIER obrátí se od okna: Jářku má pravdu.

DOMIN: My – my že bychom prodali výrobu?

BUSMAN: Jak chcete.

DOMIN: Je nás tu… přes třicet lidí. Máme prodat výrobu a zachránit lidské duše, nebo máme ji zničit a – a – a nás všechny s sebou?

HELENA: Harry, prosím tě –

DOMIN: Počkej, Heleno. Tady jde o příliš vážnou otázku. Hoši, prodat, nebo zničit? Fabry!

FABRY: Prodat.

DOMIN: Galle!

Dr GALL: Prodat.

DOMIN: Hallemeiere!

HALLEMEIER: U sta hromů, to se rozumí že prodat!

DOMIN: Alquiste!

ALQUIST: Vůle boží.

BUSMAN: Haha, jemine, vy jste blázni! Kdopak by prodal celý rukopis? [71]

DOMIN: Busmane, žádný podvod!

BUSMAN: Inu pro pána, tak si prodejte všechno; ale potom —

DOMIN: Co potom?

BUSMAN: Dejme tomu tohle: Až budeme na «Ultimu», zacpu si uši vatičkou, lehnu si někde na dně a vy rozstřílíte továrnu se vším všudy i s celým Rossumovým tajemstvím na drobečky. Tak, mládenci.

FABRY: Ne.

DOMIN: Vy nejste gentleman, Busmane. Prodáme-li, bude prodáno.

BUSMAN vyskočí: Nesmysl! V zájmu lidstva je –

DOMIN: V zájmu lidstva je držet slovo.

HALLEMEIER: To bych si vyprosil.

DOMIN: Hoši, to je hrozný krok. Prodáváme osud lidstva; kdo bude mít v rukou výrobu, bude pánem světa.

FABRY: Prodejte!

DOMIN: Nikdy už lidstvo nebude s Roboty hotovo, nikdy jich neovládne utone v potopě těch strašných živých strojů, bude jejich otrokem, bude živo z jejich milosti –

Dr GALL: Mlčte a prodejte!

DOMIN: Konec dějin lidstva, konec civilizace –

HALLEMEIER: U všech čertů, prodejte!

DOMIN: Dobrá hoši! já sám – – já bych neváhal ani okamžik; pro těch několik lidí, které miluji –

HELENA: Harry, mne se neptáš?

DOMIN: Ne, dětino; je to příliš odpovědné, víš? To není nic pro tebe.

FABRY: Kdo půjde vyjednávat?

DOMIN: Počkejte, až přinesu rukopis. Odejde vlevo.

HELENA: Harry, proboha nechoď!

Pausa.

FABRY vyhlíží z okna: Tobě uniknout, tisícihlavá smrti; tobě, vzbouřená hmoto, nesmyslný dave; potopo, potopo, ještě jednou zachránit lidský život na jediné lodi – [72]

Dr GALL: Nebojte se, paní Heleno; odplujeme daleko odtud a založíme vzornou lidskou kolonii; začneme žít od počátku –

HELENA: Oh Galle, mlčte!

FABRY obrátí se: Paní Heleno, život stojí za to; a pokud záleží na nás, uděláme z něho něco… něco, co jsme zanedbali. Bude to malý státeček s jednou lodí; Alquist nám postaví dům a vy nám budete vládnout – Je v nás tolik lásky, tolik chuti k životu –

HALLEMEIER: To si myslím, holenku. My, jářku, my to ještě k něčemu přivedeme. Hahahaha, království paníHeleny! Fabry, to je nádherná myšlenka! Život je krásný!

HELENA: Oh můj bože! Přestaňte!

BUSMAN: Inu lidi, já bych hned začal znovu. Hodně jednoduše, starozákonně, po pastýřsku – – Děti, to by bylo něco pro mne. Ten klid, ten vzduch –

FABRY: A ten náš státeček by mohl být zárodek Příštího lidstva. Víte, takový ostrůvek, kde by se lidstvo zachytilo, kde by sbíralo síly – síly duše i těla – A bůh ví, já věřím, že by za pár set let zas mohlo dobývat světa.

ALQUIST: Už dnes věříte?

FABRY: Už dnes. A já věřím, Alquiste, že ho dobude. Že zas bude pánem zemí a moří; že zplodí bezpočtu hrdin, kteří ponesou svou hořící duši v čele lidí. A já věřím, Alquiste, že bude znovu snít o dobytí planet a sluncí.

BUSMAN: Amen. Vidíte, paní Heleno, to není tak špatná situace.

Domin otevře prudce dveře.

DOMIN chraptivě: Kde je rukopis starého Rossuma!

BUSMAN: Ve vašem trezoru. Kde by jinde byl?

DOMIN: Kam se ztratil rukopis starého Rossuma! Kdo – jej – ukradl!

Dr GALL: Není možno!

HALLEMEIER: Zlořečeně, to přece –

BUSMAN: Propána, to snad ne!

DOMIN: Ticho! Kdo jej ukradl? [73]

HELENA vstane: Já.

DOMIN: Kam jsi jej dala?

HELENA: Harry, Harry, všechno ti řeknu! Proboha odpusť mi to!

DOMIN: Kam jsi jej dala? Rychle!

HELENA: Spálila – dnes ráno – oba opisy.

DOMIN: Spálila? Tady v krbu?

HELENA vrhá se na kolena: Proboha Harry!

DOMIN běží ke krbu: Spálila! Poklekne ke krbu a přehrabává v něm. Nic, nic než popel– Ah, tuhle! Vytáhne ohořelý kousek papíru a čte: «Přidá-ním –»

Dr GALL: Ukažte. Vezme papír a čte: "Přidáním biogenu do –” Nic víc.

DOMIN vstává: Je to z toho?

Dr GALL: Je.

BUSMAN: Bože na nebi!

DOMIN: Tedy jsme ztraceni.

HELENA: Oh Harry –

DOMIN: Vstaň, Heleno!

HELENA: Až odpustíš – až odpustíš –

DOMIN: Ano, jen vstaň, slyšíš? Nesnesu, abys –

FABRY zvedá ji: Prosím nemučte nás.

HELENA vstane: Harry, co jsem udělala!

DOMIN: Ano, vidíš – Prosím sedni.

HALLEMEIER: Jak se vám třesou ručky!

BUSMAN: Haha, paní Heleno, vždyť snad Gall a Hallemeier vědí zpaměti, co tam bylo napsáno.

HALLEMEIER: Rozumí se. To jest, aspoň některé věci.

Dr GALL: Ano, skoro všechno, až na biogen a – a – enzym Omega. Ty se vyrábějí tak zřídka –– stačí jich tak nepatrná dávka –

BUSMAN: Kdo je dělal?

Dr GALL: Já sám… jednou za čas… vždycky podle Rossumova rukopisu. Víte, je to příliš složité. [74]

BUSMAN: Nu a co, záleží tak tuze na těch dvou vodičkách?

HALLEMEIER: Tak trochu – zajisté.

Dr GALL: Totiž na nich závisí, aby to vůbec žilo. To bylo to pravé tajemství.

DOMIN: Galle, nemohl byste popaměti sestavit Rossumův předpis výroby?

Dr GALL: Vyloučeno.

DOMIN: Galle, rozpomeňte se! Pro život nás všech!

Dr GALL: Nemohu. Bez pokusů to není možno.

DOMIN: A kdybyste dělal pokusy –

Dr GALL: To by mohlo trvat léta. A i pak – Nejsem starý Rossum.

DOMIN obrátí se ke krbu: Tak tady – tohle byl největší triumf lidského ducha, hoši. Tenhle popel. Kopne do něho. Co teď?

BUSMAN v zoufalé hrůze: Bože na nebi! Bože na nebi!

HELENA vstane: Harry! Co – jsem – udělala!

DOMIN: Buď klidná, Heleno. Řekni, proč jsi to spálila?

HELENA: Já jsem vás zahubila!

BUSMAN: Bože na nebi, jsme ztraceni!

DOMIN: Ticho, Busmane! Pověz, Heleno, proč jsi to udělala?

HELENA: Chtěla jsem … chtěla jsem, abychom jeli pryč, my všichni! Aby už nebylo továrny a ničeho … Aby se všechno vrátilo … Bylo to tak hrrozné!

DOMIN: Co, Heleno?

HELENA: To… to, že se lidé stali hluchým květem!

DOMIN: Nerozumím.

HELENA: To, že se přestaly rodit děti… Harry, to je tak děsné! Kdyby se dělali Roboti dál, nikdy by už nebylo dětí – Nána říkala, že to je trest – Všichni, všichni říkali, že se nemohou rodit lidé, protože se dělá tolik Robotů – A proto, jen proto, slyšíš –

DOMIN: Heleno, na tohle tys myslela?

HELENA: Ano. Oh Harry, já jsem to myslela tak dobře!

DOMIN utírá si pot: My jsme to myslili… příliš dobře, my lidé. [75]

HELENA: Hněváš se na mne?

DOMIN: Ne. Měla jsi ... po svěm způsobu. ... snad pravdu.

FABRY: Udělala jste dobře, paní Heleno. Roboti se už nemohou rozmnožit. Roboti vyhynou. Do dvaceti let –

HALLEMEIER: – nebude už ani jeden z těch ničemů.

Dr GALL: A lidstvo zůstane. Za dvacet let bude svět jejich; i kdyby to byl jen pár divochů na nejmenším ostrově –

FABRY: – bude to začátek. A pokud je nějaký začátek, je dobře. Za tisíc let nás mohou dohonit, a pak půjdou dál než my –

DOMIN: – aby splnili, co my jsme jen koktali v myšlenkách.

BUSMAN: Počkejte – Já hlupák! Bože na nebi, že jsem na to nevzpomněl dávno!

HALLEMEIER: Co máte?

BUSMAN: Pět set dvacet miliónů bankovek a šeků! Půl miliardy v pokladně! Za půl miliardy prodají – Za půl miliardy –

Dr GALL: Blázníte, Busmane?

BUSMAN: Já nejsem džentlmen. Ale za půl miliardy – Klopýtá v levo.

DOMIN: Kam jdete?

BUSMAN: Nechat, nechat! Matičko boží, za půl miliardy se prodá všechno. Zajde.

HELENA: Co chce Busman? Ať zůstane s námi!

Pausa.

HALLEMEIER: Uh, dusno. Začíná se –

Dr GALL: – agónie.

FABRY vyhlíží z okna: Jsou jako zkamenělí. Jako by čekali, že na ně něco sestoupí. Jako by něco strašného vznikalo jejich mlčením –

Dr GALL: Duše davu.

FABRY: Snad. Vznáší se to nad nimi… jako chvění.

HELENA přistoupí k oknu: Ach Ježíši… Fabry, to je příšerné!

FABRY: Nic není strašnějšího nežli dav. Ten napřed je jejich vůdce. [76]

HELENA: Který?

HALLEMEIER jde k oknu: Ukažte mi ho.

FABRY: Ten se skloněnou hlavou. Ráno mluvil v přístavu.

HALLEMEIER: Aha, ten s tou velkou kotrbou. Teď ji zvedá, vidíte ho?

HELENA: Galle, to je Radius!

Dr GALL přistoupí k oknu: Ano.

HALLEMEIER otevírá okno: Mně se nelíbí. Fabry, trefil byste na sto kroků škopek?

FABRY: Doufám.

HALLEMEIER: Tak to zkuste.

FABRY: Dobrá. Vytáhne revolver a míří.

DOMIN: Nějakému Radiovi jsem myslím daroval život. Kdy to bylo, Heleno?

HELENA: Proboha Fabry, nestřílejte na něj!

FABRY: Je to jejich vůdce.

HELENA: Přestaňte! Vždyť se sem dívá!

Dr GALL: Palte!

HELENA: Fabry, prrosím vás –

FABRY skloní revolver: Budiž.

HELENA: Já — já totiž nemám ráda, když se střílí.

HALLEMEIER: Hm, na to si musíte zvyknout. Hrozí pěstí: Ty pacholku!

Dr GALL: Myslíte, paní Heleno, že Robot může být vděčný?

Pausa.

HELENA: Snadje tomu jen vteřina,co nás oblehli. Snad to všechno trvalo, jen co udělali jediný krok. Harry, to je strašné! Nehýbají se a přece jsou pořád, pořád blíž!

FABRY vykloněn z okna: Busman jde. U všech všudy, co chce Busman před domem?

Dr GALL nakloní se z okna: Nese nějaké balíky. Papíry.

HALLEMEIER: To jsou peníze! Balíky peněz! Co s tím? – Haló, Busmane! [77]

DOMIN: Snad nechcete koupit svůj život? Volá: Busmane, zbláznil jste se?

Dr GALL: Dělá, jako by neslyšel. Běží k mříži.

FABRY: Busmane!

HALLEMEIER řve: Bus–ma–ne! Zpátky!

Dr GALL: Mluví k Robotům. Ukazuje peníze. Ukazuje na nás –

HELENA: Chce nás vykoupit!

FABRY: Jen ať se nedotkne mříže –

Dr GALL: Haha, jak hází rukou!

FABRY křičí: U čerta, Busmane! Pryč od mříže! Nesahejte na ni! Obrátí se. Rychle, vypnout!

Dr GALL: Óóó!

HALLEMEIER: Rány boží!

HELENA: Ježíši, co se mu stalo?

DOMIN táhne Helenu od okna: Nedívej se!

HELENA: Proč padl?

FABRY: Zabit proudem.

Dr GALL: Mrtev.

ALQUIST vstane: První.

Pausa.

FABRY: Tam leží … s půl miliardou na srdci … génius financí.

DOMIN: Byl to … hoši, byl to svým způsobem hrdina. Veliký … obětavý … kamarád … Plač, Heleno!

Dr GALL u okna: Vidíš, Busmane, žádný král neměl větší mohyly než ty. Půl miliardy na srdci – Ach vždyť je to jako hrst suchého listí na zabité veverce, ubohý Busmane!

HALLEMEIER: Jářku byl to – – Všechna čest – – Jářku chtěl nás vykoupit!

ALQUIST se sepjatýma rukama: Amen.

Pausa.

Dr GALL: Slyšíte?

DOMIN: Hučení. Jako vítr.

Dr GALL: Jako daleká bouře. [78]

FABRY rozsvítí žárovku na krbu: Sviť, hromničko lidstva! Ještě dynama běží, ještě tam jsou naši – Držte se, muži v elektrárně!

HALLEMEIER: Byla to veliká věc, být člověkem. Bylo to něco nesmírného. Ve mně bzučí milión vědomí jako v úle. Milióny duší se do mne slétají. Kamarádi, byla to veliká věc.

FABRY: Ještě svítíš, důmyslné světélko, ještě oslňuješ, zářivá, vytrvalá myšlenko! Vědoucí vědo, krásný výtvore lidí! Plamenná jiskro ducha!

ALQUIST: Věčná lampo boží, ohnivý voze, svatá svíce víry, modli se! Oltáři obětní –

Dr GALL: První ohni, větvi hořící u jeskyně! Ohniště v táboře! Hranice strážní!

FABRY: Ještě bdíš, lidská hvězdo, záříš bez kmitu, dokonalý plameni, duchu jasný a vynalézavý. Každý tvůj paprsek je veliká myšlenka –

DOMIN: Pochodeň, která koluje z ruky do ruky, z věku do věku, věčně dál.

HELENA: Večerní lampa rodiny. Děti, děti, musíte už spat.

Žárovka zhasne.

FABRY: Konec.

HALLEMEIER: Co se stalo?

FABRY: Padla elektrárna. Teď my.

Zleva se otevrou dveře, v nich stojí Nána.

NÁNA: Na kolena! Přišla hodina soudu!

HALLEMEIER: Hrome, tys ještě živa?

NÁNA: Dělejte pokáni, nevěřící! Je konec světa! Modlete se! Běží pryč. Hodina soudu –

HELENA: Sbohem, vy všichni, Galle, Alquiste, Fabry –

DOMIN otevře dveře vpravo: Sem, Heleno! Zavře za ní. Teď rychle! Kdo bude u vrat?

Dr GALL: Já. Venku hluk. Oho, už to začne. Nazdar, hoši! Běží vlevo tapetovými dveřmi.

DOMIN: Schody? [79]

FABRY: Já. Jděte k Heleně. Utrhne si květ z kytice a odchází.

DOMIN: Předsíň?

ALQUIST: Já.

DOMIN: Máte revolver?

ALQUIST: Děkuju, já nestřílím.

DOMIN: Co chcete dělat?

ALQUIST odchází: Zemřít.

HALLEMEIER: Já zůstanu tady.

Z dola rychlá střelba.

HALLEMEIER: Oho, Gall už hraje. Jděte, Harry!

DOMIN: Hned. Prohlíží dva brovninky.

HALLEMEIER: U čerta, jděte k ní!

DOMIN: S bohem. Odejde vpravo za Helenou.

HALLEMEIER sám: Teď honem barikádu! Shodí kabát a tahá pohovku, křesla, stolky ke dveřím v pravo.

Otřásající výbuch.

HALLEMEIER nechá práce: Zatracení lotři, mají bomby!

Nová střelba.

HALLEMEIER pracuje dále: Člověk se musí bránit. I když – i když – Nedejte se, Galle!

Výbuch.

HALLEMEIER vztyčí se a naslouchá: Tak co? Uchopí těžkou komodu a táhne ji k barikádě. Člověk se nesmí dát. Ba ne, člověk se tak . . . lehko . . . nedá!

Do okna stoupá za ním po žebříku Robot. Vpravo střelba.

HALLEMEIER pachtí se s komodou: Ještě kousek! Poslední hradba … Člověk se … nesmí …nikdy dát!

Robot seskočí z okna a probodne Hallemeiera za komodou. Druhý, Třetí, Čtvrtý Robot skáče z okna. Za nimi Radius a další Roboti.

RADIUS: Hotovo?

ROBOT vstává od ležícího Hallemeiera: Ano.

Z prava vejdou noví Roboti.

RADIUS: Hotovi? [80]

JINÝ ROBOT: Hotovi.

Jiní Roboti zleva.

RADIUS: Hotovi?

JINÝ ROBOT: Ano.

DVA ROBOTI vlekou Alquista: Nestřílel. Zabít ho?

RADIUS: Zabít. Podívá se na Alquista. Nechat.

ROBOT: Je to člověk.

RADIUS: Je to Robot. Pracuje rukama jako Roboti. Staví domy. Může pracovat.

ALQUIST: Zabte mne.

RADIUS: Budeš robit. Budeš stavět. Roboti budou mnoho stavět. Budou stavět nové domy pro nové Roboty. Budeš jim sloužit.

ALQUIST tiše: Ustup, Robote! Poklekne u mrtvého Hallemeiera a zvedá mu hlavu. Zabili ho. Je mrtev.

RADIUS vystoupí na barikádu: Roboti světa!

ALQUIST vstává: Mrtvi.

RADIUS: Padla moc člověka. Dobytím továrny jsme pány všeho. Etapa lidstva je překonána. Nastoupil nový svět! Vláda Robotů!

ALQUIST: Helena mrtvi!

RADIUS: Svět patří silnějším. Kdo chce žít, musí vládnout. Jsme pány světa!

ALQUIST razí si cestu v pravo: Mrtvi! Helena mrtva! Domin mrtev!

RADIUS: Vláda nad moři a zeměmi! Vláda nad hvězdami! Vláda nad vesmírem! Místo, místo, víc místa pro Roboty!

ALQUIST ve dveřích v pravo: Co jste udělali? Zahyneme bez lidí!

RADIUS: Není lidí. Roboti, do práce! Marš!

Opona.