Dalimilova kronika
asi 1314
Dílo
Dalimilova kronika je nejstarší česky psaná veršovaná kronika, jedno ze stěžejních děl českého písemnictví. Pochází z počátku 14. století, záznamy končí rokem 1314, existuje několik pozdějších dodatků. Podle svého nejdůležitějšího zdroje bývá označována též jako Kronika Boleslavská. Označení přívlastkem «Dalimilova» se objevuje až v 17. století. Již ve 14. a 15. století bylo vytvořeno mnoho jejích opisů a překladů. Pro své silně vlastenecké ladění byla předmětem zvýšeného zájmu vždy v dobách národního útisku. Boleslavský kanovník Dalimil Meziříčský není historicky doloženou postavou (kronika se proto také někdy označuje jako Kronika tak řečeného Dalimila). Odborníci soudí, že autorem byl zřejmě šlechtic, hluboce přesvědčený o odpovědnosti panovníka za osud celé země a národa. Svým textem se rozhodl historickými argumenty přimět českou šlechtu ke zvýšení aktivity proti cizí nadvládě, celou kroniku prostupuje silné vlastenecké cítění. Hned v úvodu si klade za cíl zpracovávat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbená vyprávění cizích rytířských osudů. Na mnoha místech vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině. V tomto směru je kronika předkládána jako důkaz, že dějiny nacionalismu nepočínají až 18. stoletím. (Wikipedie).
Příloha
Dalimilova kronika (Wikipedie) |