Babička

1855

___________________________________________________

XVII.

___________

Ráno bylo parné, kde kdo, staří, mladí pracovali v polích, aby se odvezlo alespoň to, co bylo sžato. Hospodáři noci nastavit museli, aby stačili svému hospodářství i robotě. Slunce jen pražilo, div že pod jeho žhoucími požáry zem nepukala. Lidem bylo dušno, kvítí vadlo, ptactvo lítalo při samé zemi, zvířata hledala stín. Od rána již vystupovaly na obloze mráčky, s počátku maličké jen, šedé, bělavé, sem tam roztroušené, čím dále na den, tím více jich přibývalo, hromadily se, výše postupovaly, srážely se, tvoříce dlouhé šmáhy, barva jejich byla tmavší a tmavší – a k polední hodině byla celá obloha na západě potáhnuta černým těžkým mrakem, který se k slunci táhl. Se strachem dívali se ženci na oblohu; ačkoliv sotva dechu měli, přece se každý do práce hnal, byť i nebyl písař ustavičně křičel a nadával. Byl to již jeho zvyk, hulákat, aby nezapomněli lidé, že jim má co poroučet, a měli před ním respekt. Babička seděla na zápraží; ouzkostně dívala se na mračna, která stála již nad stavením. Chlapci s Adélkou hráli za stavením, ale tak horko jim bylo, že by byli všecko se sebe sházeli a do struhy skočili, kdyby je byla babička nechala. Adélka vždy švitorná, skákavá jak čečetka, zívala, nechtělo se jí do hraní a konečně se jí očka zavřela. Také babička cítila na očích tíži. Vlaštovičky nízce lítaly, ba schovávaly se do hnízd; pavouk, na kterého se babička ráno dívala, jak mouchy opřádá a dáví, zalezl do pavučiny; drůbež stavěla se po dvoře do chladu ve hromádky, psi leželi u nohou babiččiných, a jako by po divém honu bývali, rychle oddychovali, plazíce jazyky ven. Stromy stály nepohnutě, ani lísteček se nehýbal. Pan Prošek s paní přišli ze zámku. «Lidičky, žene se hrozná bouře, je všecko doma?» ptala se hospodyně z daleka již. Plátno s bělidla, drůbež, děti, všecko se bralo domů a sklízelo, babička položila na stůl chléb, uchystala hromničnou svíčku, okna se zavřela. Mrtvo bylo, slunce bylo zakryto mrakem. Pan Prošek stál na silnici, rozhlížel se kolem dokola. V lese pod stromem viděl stát Viktorku. Tu prudce zavál větřík, z hluboka zahřmělo, černým mračnem prolítl blesk. «Bože, ta osoba, ona stojí pod stromem!» řekl Prošek sám sobě a začal na druhou stranu volat a kývat, aby odešla. Viktorka ale při každém zablesknutí zatleskala do rukou, a chechtajíc se, pana Proška si ani nevšímala. Veliké krůpěje začaly padat, blesky křižovaly se v černých mračnech, hrom začal burácet, bouře rozpustila se s celou zuřivostí. Pan Prošek vešel do stavení. Babička měla rozžatou hromničnou svíci; modlila se s dětmi, které při každém blesku a udeření zbledly. Pan Prošek chodil od okna k oknu, dívaje se ven. Lilo se jako z konve, nebe bylo ustavičně otevřené, blesk za bleskem, hrom za hromem, jako by vzteklice v povětří lítaly. Okamžení ticho – tu zase modrožluté světlo v oknech se zakmitlo, blesk křížem a délkou projel oblohou, a – prásk – prásk – zrovna nad stavením. Babička chtěla říci: «Pánbůh s námi!», ale slovo jí uvázlo v ústech; paní Prošková chytla se stolu, pan Prošek zbledl, Vorša a Bětka padly na kolena, děti se pustily do pláče. Bouře jako by tím udeřením byla vztek svůj zchladila, přestávala. Slaběji a slaběji zaznívalo rachocení hromu, mračna se rozcházely, měnily barvu, a již mezi šedými obláčky prokukovala modrá obloha. Blesky se ztrácely, přestalo i pršet, bouřka se zatáhla. Jaká to změna venku! Země ještě jako zemdlená odpočívá, údy se jí posud třesou, a slunce dívá se na ni zaroseným ještě, ale zářícím okem, tu a tam vidět ještě na jeho tváři mráček, pozůstatek to vášnivého rozhárání. Tráva, kvítí, všecko jako k zemi přitlučené, po cestách tekou struhy, v potoku voda zkalená, stromy střásaly se sebe tisíce krůpějí, třpytících se na jejich zeleném šatu. Ptáčkové již zase v povětří krouží, husy a kachny těší se z louží a stružek, kterých jim déšť nadělal, slepice honí se po broucích, jichž se zase dost po zemi hemží, pavouk vylízá ze skrýše, všecko živočišstvo zotaveno spěchá k novému požívání rozkoší, k novému potýkání se a vraždění. Pan Prošek vyšel ven, obešel stavení dokola – a tu hle! stará hruška, co svými letorostmi po tolik let střechu přikrývala, byla od blesku roztříštěna. Polovice jí ležela na střeše, polovice schýlena byla k zemi. Nerodila již mnoho let ta stará planá hruška, ovoce její nebylo valné, ale měli ji rádi, poněvadž střechu od jara do zimy zelenem krášlila. Na polích nadělal liják také škody, ale přece si lidé ještě libovali, že není tak zle, hůř že by bylo, kdyby kroupy byly padaly. Odpoledne již zase cestičky vysýchaly, pan otec šel k stavidlu jak obyčejně v pantoflích, babička ho potkala, jdouc do zámku. Povídal jí, že mu liják škody trochu nadělal na ovoci, dal babičce sňupnout, zeptal se jí, kam jde, a když slyšel, že do dvora, šel svou cestou a babička také svou.

Pan Leopold musel dostat rozkaz, aby babičku ke kněžně dovedl, až přijde, poněvadž jí hned bez všelijakých rozpaků a roztahů, sotva se v předsíni ukázala, dvéře otevřel do malého salonu, kde kněžna seděla. Kněžna byla samotna. Pobídla babičku, aby se vedle ní posadila, a babička zpolehounku sedala.

«Tvoje prostosrdečnost a upřímnost je mi velice milá; věřím v ni s celou důvěrou a myslím, že mi upřímně řekneš, co se tě tázat budu,» začala kněžna. – «Jak pak jinak, milostivá paní, jen se ptejte,» řekla babička, nemohši si pomyslit, co by kněžna od ní vědět chtěla. – «Tys včera řekla: až slečna do svého kraje přijde a uvidí, co srdci milo, že jí tváře zrůžoví. Položila's na ta slova důraz takový, že mi bylo nápadno. Mýlila jsem se, či jsi to zúmyslně řekla?» Kněžna takto mluvíc bystře na stařenu hleděla. Babičku to nezmátlo. Chvilku přemýšlela, pak řekla upřímně: «Schválně jsem tak pověděla; co mi na mysli leželo, padlo mi na jazyk; chtěla jsem milostivé paní něco napovědít. Někdy bývá slovo v čas a k místu prospěšné,» odpověděla babička. – «Řekla ti to komtessa?» pátrala kněžna. – «Bože chraň; milostslečinka není z těch, jak vidím, kteří slze na ulici nosí, ale kdo sám zkusil, rozumí. Nedá se vždy utajit, co člověkem hýbe; já se dovtípila sama.» – «Čeho jsi se dovtípila, co's slyšela? Pověz mi to, není to zvědavost, ale péče o moje dítě, které miluju jako vlastní, co mne donucuje, vědět to,» úzkostně pravila kněžna. – «Mohu to říci, co jsem slyšela, není to nic zlého, ani jsem se na smlčení zapánbovat nemusela,» řekla stařenka a povídala, co slyšela o zasnoubení a nemoci komtessy. «Myšlenka přivádí myšlenku,» dokládala; «nač se člověk z daleka dívá, přijde jinak než z blízka, a co hlava, to rozum. Tak, milostivá paní, i mně přišlo na mysl, že by snad milostslečna toho pana hraběte nerada si brala, snad jen z povolnosti k milostivé paní. Včera pozorovala jsem milostslečnu, byla bych plakala nad ní. Dívaly jsme se na ty pěkné obrazy, co malovala – je to ku podivu – a tu mi přišel do ruky obrázek, který, jak milostslečna pověděla, učitel její maloval a jí dal. Ptala jsem se, zdali ten hezký pán on sám – starý člověk jako dítě všecko rád ví – zarděla se jako růže, vstala, neřekla tak ani tak, ale oči se jí zalily. Však mi toho dost bylo, a milostivá paní nejlépe bude vědět, jestli měla stará babička pravdu.» – Kněžna vstala, přecházela po pokoji a jako sama sobě povídala: «Nepozorovala jsem ničeho, vždy veselá, povolná. Nikdy o něm nemluvila.» – «Inu,» ozvala se babička na toto hlasité myšlení, «každá nátura jiná. Některý člověk nebyl by šťasten, kdyby každou radost, každou žalost nemohl světu na odiv postavit; jiný nosí ji za ňadry po celičký život a vezme ji s sebou do hrobu. Těžko získat takové lidi, avšak láska lásku rodí. Mně přichází to s lidmi jako s těmi bylinkami. Pro některou nemusím daleko jít, všude ji najdu na každé louce, na každé mezi. Pro některou musím do stínu lesa, musím ji hledat pod lístečky, nesmí zatěžko mi přijít, lézt přes vrchy a kameny, nesmím se ohlížet po trní a bodláčí, které mi cestu brání. Za to mně bylinka stonásob odmění. Bába kořenářka, co k nám chodí z hor, vždy říká, když nám přináší vonný mech: «Mnoho práce mi dá, než ho najdu, ale odslouží se.» Mech ten voní jako fialky, a ta vůně člověku v zimě jaro připomíná. Odpusťte, milostivá paní, já vždycky přijdu z cesty. Chtěla jsem ještě říci, že milostslečna snad proto veselá byla, že měla naději, a nyní, když ji zcela ztratila, že teprv dvojnásob lásku svoji poznává. Bývá tak, že nevíme, co máme, až když to ztratíme.» – «Děkuju ti za pravdu, stařenko,» řekla kněžna; «jestli já při ní získám, nevím, jen když ona bude šťastna. Tobě bude mít co děkovat, bez tebe nebyla bych na pravou stopu přišla. Nebudu tě déle zdržovat. Zítra chystá se komtessa k malování, přijď sem i s vnoučaty!» Těmi slovy propustila kněžna babičku, která odnášela v srdci vědomí, že přispěla dobrým slovem ku blahu člověka.

Přicházejíc ke stavení, potkala se babička s myslivcem; byl všecek polekán, krok chvatný. «Poslyšte, co se stalo!» pravil pohnutým hlasem babičce. – «Nelekejte mne a povězte rychle, co?» – «Viktorku zasáhl Boží posel!» Babička spráskla ruce, nemohla chvíli ani promluvit, až se jí pak dvě slze jako bohaté hrachy z oka vyhrnuly. «Pánbůh ji měl rád, přejme jí věčný pokoj!» pravila tiše. – «Měla lehkou smrt,» řekl myslivec. V tom děti, paní i pan Prošek vyšli ven, a slyšíce od myslivce smutnou novinu, zůstali všickni jako omráčeni. «Vždyť mi bylo před bouřkou o ni ouzko, když jsem ji viděl stát pod stromem. Volal jsem, kýval jsem, ale ona se jen smála. Naposled jsem ji tedy viděl. Dobře jí.» – «A kdo ji našel, kde?» ptali se. – «Šel jsem,» řekl myslivec, «když bouřka přestala, po lese dohlídnout, zdali škoda není; přišel jsem až na vrch k srostlým jedlím, víte, co stojí nad jeskyňkou Viktorčinou, vidím tam cosi ležet pod chvojem. Zavolám – ono nic, kouknu vzhůru, kde se ta chvůj vzala, obě jedle na vnitřní straně, jak by jim letorosti i s korou sloupl od hůry až dolů. Odhrnu rychle chvoj, pod ním leží Viktorka, zabita. Hýbám ní, byla už studená. Od ramena až k noze na levé straně šaty spáleny. Nejspíš že měla z bouře radost – ona vždy se smála, když blýskalo – že vyběhla na vrch, od jedlí je pěkný rozhled, pod ně sedla a tam ji smrt zasáhla.» – «Jako naši hrušku,» povídala si babička. «A kam jste ji dali?» – «Nechal jsem ji odnést do myslivny, je to nejblíže; já jí vystrojím pohřeb sám, ačkoliv přátelé tomu brání. Byl jsem na Žernově, oznámil jsem to. Nemyslil jsem, že ji tak brzy ztratíme. Bude se mi stýskat,» řekl myslivec. V tom zazněl k nim z Žernova hlas zvonku. Udělali kříž – začali se modlit. Byl to umíráček za Viktorku.

«Půjdeme se na ni podívat,» prosily děti rodiče a babičku. – «Až zítra přijďte, až bude ležet v rakvi ustrojená,» řekl myslivec, pozdravil a smutně odešel. «No, už nebude k nám chodit Viktorka, už nebude více u splavu zpívat; už je v nebi!» povídaly si děti odcházejíce k svému zaměstnání, aniž by se byly samým překvapením ptaly babičky na komtessu. «Ba jistě že v nebi, vždyť zkusila dost na zemi,» myslila si babička.

Zpráva o Viktorčině smrti roznesla se rychle jako po troubách v celém údolíčku; každý ji znal, každý ji litoval, a proto smrt přál. Zvláště smrt takovou, kteréž prý Bůh jen málo lidem dopřává. Mluvívalo-li se o ní dříve s útrpností, mluvilo se pak s úctou. Když babička druhý den s dětmi do zámku šla, aby se nechaly od komtessy vykreslit a malovat, začala paní kněžna také o Viktorce mluvit. Komtessa slyšíc, jak ji měli v myslivně i v Starém bělidle rádi, slíbila, že obkreslí onen obrázek, jejž babička viděla, kde Viktorka pod stromem stojí, pro pana myslivce i pro Proškovic. «Ona by každého ráda potěšila, než odjede; všecky by vás ráda s sebou odvedla,» usmála se kněžna. – «A kde je lépe, než mezi lidmi, kteří nás mají rádi; jaká lepší radost, než radost činit jiným?» řekla babička.

Děti těšily se velice na svoje podobizny – o babiččině nevěděl nikdo – těšily se i na dary, co jim komtessa slíbila, když budou pokojny, a seděly jako pěny. Babička s radostí dívala se, jak pod umělým štětcem děvčete rysy milených tváří vždy živěji a živěji vystupují, a sama napomínala vnoučata, kdykoli hověly svým návykům. «Poseď, Jene, nepřešlápni, aby tě milostslečna dobře trefila. Ty, Barunko, nekrč nos jako králík, k čemu pak bys byla. Vilímku, nezdvihej ustavičně ramena, jako husa křídla, když jí vypadne brk!» Když se Adélka ale tak zapomněla, že ukazováček pravé ruky do úst strčila, to ji babička kárala, řkouc: «Styděla se, taková panna, že by si mohla už chleba krájet; já jí musím jednou na něj pepře nasypat.» Komtessa měla velkou radost při tom malování a mnohdy se dětem zasmála. Ona vůbec byla den ode dne růžovější; babička mínila, že jí připadá milostslečna ne jako růžička, ale jako jabloně květ zarůžovělý. Byla i veselejší, oko měla jasnější a krásně jí svítilo; na každého se mile usmívala, s každým mluvívala jen o tom, co věděla, že ho těší. Někdy zahleděla se na babičku, oko jí zvlhlo, a to odhodila štětec, vzala babiččinu hlavu do svých rukou, líbala jí svraskatělé čelo, hladila bílé vlasy. Jednou shýbla se po její ruce a políbila ji. Toho se babička nenadála, zůstala, jako by ji spařil. «Co děláte, milostslečno, to se pro mne nepatří!» – «Já vím, co dělám, stařenko, zač ti mám co děkovat; tys byla mým andělem!» a komtessa klekla k nohoum staré babičky. – «Tedy vás Bůh žehnej a dej vám štěstí, jakého si přejete!» řekla babička, položíc svoje ruce na čelo klečícího děvčete, čelo bílé, čisté jako list lilie. – «Budu se modlit za vás i za paní kněžnu. Je to dokonalá paní!»

Pan myslivec stavil se druhý den po bouři na Starém bělidle; oznámil, že se mohou přijít s Viktorkou rozloučit. Paní Prošková nemohla vidět umrlce, zůstala doma; paní mlynářka se štítila, anebo, jak pan mlynář nešetrně vyzradil, že se bojí, aby se jí v noci nezjevila. Kristla byla na panském, nešel nikdo s dětmi a s babičkou, než Mančinka. Na cestě trhaly kvítí a z domácí zahrádky vzaly s sebou rezedky, chlapci vzali svěcené obrázky, co jim babička ze Svatoňovské pouti přinesla, babička růženec, Mančinka nesla také obrázky. «Kdo by se toho byl nadál, že budeme strojit pohřeb, viďte?» povídala paní myslivcová, vítajíc babičku na prahu. – «Jsme tu všickni na čas; ráno vstáváme, budeme-li večer lehat, nevíme,» odpověděla babička. Srna přiběhla, strkala oči Adélce do klínu, chlapci myslivcovic a psi obskakovali je. «Kde ji máte ležet?» ptala se babička, vstoupnuvši do síně. – «V zahradním domku,» odpověděla myslivcová, vzala Anušku za ruku a vedla hosti do zahradního domečku. Domeček, vlastně jen salonek, byl uvnitř chvojem vyložen, uprostřed na marách z neotesaných březových dřevcí stála jednoduchá rakev otevřená a v ní ležela Viktorka. Paní myslivcová dala jí bílý rubáš. Čelo ovinula jí věncem ze slziček, pod hlavu ustlala zeleného mechu. Ramena složila jí pod prsa jedno přes druhé, jak je za živa ráda nosila. Rakev i víko byly otočeny chvojem, u hlavy hořela lampička, u nohou byla v kalíšku svěcená voda a v ní kropáček ze žitných klasů. Paní myslivcová všecko sama ustrojila, přichystala, kolikrát za den v domečku byla, jí to už zevšednělo, ale babička, přistoupíc k rakvi, udělala kříž nad umrlou, klekla vedle na zem a modlila se. Děti dělaly, co ona «Tak mi povězte, jestli se vám to líbí, a jestli jsme to všecko dobře udělali?» ptala se paní myslivcová starostlivě, když babička od modlení povstala. «Více kvítí ani obrázků nedali jsme, protože jsem myslila, že vy jí budete chtít dát také nějaký dárek s sebou do hrobu.» – «Dobře jste to udělala, paní kmotra, dobře,» pochválila babička hospodyni. Paní myslivcová vzala od dětí kvítí a obrázky, kladouc to okolo těla zesnulé. Babička zatočila růženec okolo ztuhlých rukou zemřelé, dívala se jí dlouho do tváře. To nebyla již tvář divoká! Černé, žhavé oči byly zavřeny, svit jejich uhasl. Černý, zcuchaný vlas ležel sčesán, a kolem čela co mramor chladného vinul se červený věneček jako páska lásky. Na tváři nebylo vidět divoké cukání, co ji v hněvu ošklivou činilo; ale na rtech ležela poslední její myšlenka, jako by zaleknuta na nich byla umřela, – trpký úsměšek.

«Co tě asi bolelo, ty ubohé srdce? Co ti udělali?» povídala si babička tichým hlasem «No, už ti nikdo nenahradí, cos utrpěla; kdo je vinen, Bůh ho bude soudit, tys ve světle a v pokoji.» – «Kovářka chtěla, abychom jí dali pod hlavu tříšky, muž jí ale dal mech; bojím se jen, aby nás lidé nepomluvili a její příbuzní dokonce, že jsme si ji vzali na starost a jen tak ledabylo odbyli,» starala se paní myslivcová. – «Nic nepomůže malované lůže. Milá paní kmotra, nemějte žádnou starost a nechte lidi mluvit. Po smrti zaobalili by do zlatohlavu, a za živa se nezeptají: Člověče, co je ti? Nechte jí jen tu zelenou podhlavničku, vždyť patnácte let na jiné nelíhala,» doslovíc vzala babička kropáček, pokropila ji od hlavy do paty třikrát svěcenou vodou, udělala kříž, kázala dětem totéž učinit a tiše opustili zahradní domek. Za Riesenburkem v romantickém údolí u boušínského kostelíčku, jejž někdy Turinský pán za uzdravení své němé dcery vystavět dal, je hřbitov; tam pochovali Viktorku. Na hrob zasadil jí pan myslivec jedli. «Ta je v zimě v létě zelená, a ona je měla ráda,» řekl babičce, když o ní mluvili spolu. Nezapomnělo se na Viktorku, ač nezněla víc její ukolébavka u splavu, ač byla jeskyňka prázdna, jedle poražené; Viktorčino nešťastné jméno znělo v okolí dlouhá léta v smutné písni, kterou složila o ní Bára žernovská.