Babička

1855

___________________________________________________

XIII.

___________

Jara skokem přibývalo; lidé pracovali již v polích, nahoře na stráni vyhřívali se ještěrky a hadi, že se jich děti, jdouce na podzámecký vrch fialky a konvalinky hledat, vždy lekly; babička jim ale říkala, že se nemají co bát, že do svatého Jiří žádné zvíře není jedovaté, že se může vzít do ruky, «ale pak, když slunce už vysoko, pak je v nich jed,» dokládala. Na louce za splavem rozkvítalo buličí očko, pryskyřník, na stráni modraly se podlésky a zlatově leskly se petrklíče. Děti sbíraly mladá lupénka do polívky, kopřivy přinášely housátkům, a kdykoli šla babička do chléva, slibovala Stračce, že už co nejdřív půjde na pastvu. Stromy úprkem obalovaly se listem, komáři vesele hráli ve vzduchu, skřivánek vznášel se vysoko v povětří, děti ho slyšely, ale málo kdy malého zpěváčka viděly; také žežulku poslouchávaly a křičely do lesa: «Žežulko, pověz nám, jak dlouho budeme živy?» Někdy zakukala, někdy se ale na ni Adélka zlobila, že nechce schválně zakukat. Chlapci učili Adélku otloukat vrbové píšťalky; když pak jí nechtěla píšťalka pískat, dávali vinu, že nedobře při otloukání říkala. «Vy, holky, neumíte ani píšťalku udělat,» vysmíval se Jan. – «To není naše věc, ty ale zase neuděláš takovýto klobouček!» pravila Barunka, ukazujíc bratrům klobouček z olšových listů, okrášlený chudobkami, který byla celý jehlinami sešpendlila. – «Hm, to je kunšt!» pohodil hlavou chlapec. – «Pro mne ne, ale pro tebe,» smála se Barunka, jdouc dělat ještě šaty ke kloboučku a tělo panenky z bezové duše. Jan ale položil proutek na koleno a povídaje Adélce: «Teď poslouchej a dívej se, jak to budu dělat!» a začínaje otloukat, říkal: «Otloukej se, píšťaličko, nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati knížeti pánu, a on ti dá ránu, až odletíš ke zlatému džbánu. Huš, huš, huš, vrazím do tě nůž, vrazím do tě kudličku, vyrazím ti dušičku, vrazím do tě zavíráček, budeš zpívat jako ptáček.» Píšťalka byla otlučena, udělána a pěkně pískala. Vilém ale mínil, že dalece tak pěkně nepíská jako Václavova pasácká; omrzelo ho dělat píšťaly, udělal si z proutku vozík, připřáhl se k němu a začal rejdit po louce a psi za ním. Barunka, dávajíc sestře udělanou panenku, povídala: «Na, ale uč se to dělat sama! Kdo s tebou bude hrát, až začneme my chodit do školy? Budeš tu sama.» – «Bude tu babička,» odpovědělo děvče s tváří, v níž bylo vidět, že jí ta samota byla nemilá sice, ale když jí babička zůstane, že jí zůstane všecko. V tom šel kolem pan mlynář a podávaje Barunce list, pravil: «Běžte s ním k mamince, řekněte, že byl prášek v městě a že mu ho na poště dali.» – «To je od tatínka!» zajásaly děti běžíce do stavení. Paní Prošková čtla s radostnou tváří list; dočtouc, zvěstovala všem, že přijede tatínek v polovici máje i paní kněžna. «Kolikrát se to ještě vyspíme?» ptala se Adélka. – «Asi čtyřicetkrát,» řekla Barunka. – «Oh je, to nebude ještě dlouho,» mračilo se děvče. – «Víš co,» radil Vilém, «já si udělám čtyřicet čárek na dvéře, a vždycky, když ráno vstanu, jednu smažu.» – «To udělej, uběhne ti čas,» smála se matka.

Pan mlynář šel od splavu a stavil se. Tvář jeho byla starostliva, nešklíbil se ani nemžoural, pikslu držel v ruce, ale netočil jí, jen někdy dvěma prsty uhodil na víčko. «Víte-li, co nového, lidičky?» pravil, vcházeje do sednice. – «Co se stalo?» ptala se babička i paní jednohlasně, vidouce, že není pan otec jako bývá. – «Máme tu horskou vodu.» – «Bože, rač chránit, aby nebyla náhlá a zlá,» pravila babička uleknuta. – «Bojím se toho,» řekl mlynář; «měli jsme po kolik dní už polední větry, na to přišly deště v horách, jak mleči tam odtud přišli povídají, jsou prý všecky potoky rozvodněné a sníh úprkem taje. Bude to letos, myslím, nekalé. Já jdu nyní rychle domů a uklidíme hned všecko zlému hostu s cesty. Radil bych, abyste se také přichystali, opatrnosti nikdy nezbývá. Odpoledne přijdu se podívat. Dávejte pozor na přibývání vody – vy ale, malá čečetko, nechoďte k vodě!» doložil pan otec, štípna Adélku do tváři; po té odešel ze stavení. Babička šla se podívat k splavu, po stranách splavu byly hráze stavěné z dubových dřevců, mezi nimiž vyrůstalo kapradí. Na stěnách hráze viděla babička, že vody přibylo, nejnižší sazeničky kapradin byly již ve vodě. Kusy dřev, drnu a ratolesti stromů unášel špinavý proud řeky přes splav. Starostlivé vrátila se babička domů. Když šly kry, stalo se mnohdy, že se nastavěly u splavu, a proud řeky, struhou se žena, stavení zatopil; vždy býval strach, když začal led pukat, mlynářští chodívali ustavičně na stráži, aby se kde možná nebezpečenství předešlo roztrhováním krů stavících se v hory. Ale proti horské povodni nebylo úbrany. Jako na divém koni přihnala se z hor, vzala na cestě vše s sebou, co se jí v cestu stavilo, roztrhala hráz a břehy, vyvrátila stromy i stavení, a to vše v takovém kvapu, že se lidé ani zpamatovat nemohli. Proto také babička zkušená toho, jak domů přišla, hned radila, aby se děly přípravy k odklizení věci ze sednic na hůru, což se také hned dělo. Mezitím přišel pan myslivec, který jda z lesa okolo pily, byl již slyšel, že přichází velká voda, a stoupání řeky pozoroval. «Ty děti by vám jen překážely, a když by zle přišlo, co s nimi; já je vezmu s sebou nahoru,» pravil, a hospodyně byly jeho nabídnutí rády. Odnášelo se, uklízelo, drůbež se odstěhovala na stráň, Stračka se odvedla k myslivcovům. «A vy jděte nyní za dětmi, aby ta paní neměla vše na starosti,» pravila babička dceři a Bětce, když bylo vše uspořádáno; «já tu s Voršou zůstanu. Přijde-li voda do stavení, vylezeme na hůru, a tak zle snad, dá Pánbůh, nebude, aby nás vzala i se stavením; není sem tak spádno jako ke mlýnu, ti chudáci jsou hůře na tom.» Paní Prošková nechtěla dlouho přivolit, aby tam matka zůstala, ale když si říci nedala, musela jít. «Aby vám psi nezaběhli,» upozornila, odcházejíc ze stavení. – «Neboj se o to, ti vědí dobře, kde ochrany hledat, ti se nás nespustí.» Vskutku také chodil Sultán i Tyrl v patách za babičkou, a když si sedla s vřetánkem k oknu, z něhož bylo vidět na řeku, lehli k jejím nohoum. Vorša, zvyklá jsouc na ustavičné šukání, mytí a smejčení, dala se do poklízení prázdných chlívků, aby něco dělala, nepomyslíc, že za hodinu snad vodou a bahnem naplněny budou.

Smrklo se, vody víc a více přibývalo, sotva již koryto struhy postačovalo; louka za splavem byla již pod vodou, a kde tomu vrboví nepřekáželo, viděla babička z okna, ačkoliv stavení nízko leželo a břeh řeky vysoký byl, kolísání se vln. Odložila vřetánko, sepiala ruce a začala se modlit. Vorša přišla také do sednice. «Voda hučí, až je člověku ouzko poslouchat; zvěř jako by cítila, že se něco bude dít, je schována, ani vrabce není vidět,» povídala, oprašujíc u oken lavici. V tom se ozval koňský dusot, po silnici od splavu pádil jezdec; u stavení zarazil a křikna: «Chraňte se, lidé, voda jde!» pádil jedním cvalem podél břehu ke mlýnu, ode mlýnu k městečku. «Pánbůh s námi, nahoře je zle, poslali věštbu,» pravila babička, zblednouc. Než ale přece Vorše domlouvala, aby se nebála; šla ještě jednou podívat se, zdali vše v bezpečí a voda se ještě nevylívá. Zastihla u řeky pana otce. Měl vysoké boty nad kolena a ukazoval babičce, že již z řeky se vylívá i ze struhy. Přišel také Míla a Kudrna, nabídnout se babičce k pomůcce, by sama v stavení zůstat nemusela; babička ale poslala Kudrnu domů. «Vy máte děti, kdyby Pánbůh dopustil neštěstí, dělala bych si z toho svědomí. Má-li kdo s námi zůstat, ať zůstane Jakub, jemu se to lépe přísluší; a v hospodě ho nepotřebujou, tam není strachu, leda by se jim voda do chlíva dostala.» Rozešli se. Do půlnoci bylo již stavení obklopeno vodou. Po žernovské stráni chodili lidé se světly; pan myslivec přišel také k stavení na stráň, a věda, že babička sotva spát bude, volal a hvízdal, chtě se dovědět, jak je. Jakub se mu ozval z okna ze sednice, že bdí, aby se paní Prošková o matku nestarala, načež pan myslivec odešel. Ráno bylo vidět teprv, že je celé údolí jedno jezero. V sednici museli chodit již po prknech, a Míla stíží jen se dostal na stráň k drůbeži; voda se takovou prudkostí hnala přes cestu, že mu div nohy nepodrazila. Mezi dnem přišli se všickni z myslivny podívat dolů. Děti, vidouce stavení ve vodě a babičku chodit v sednici po prknech, pustily se na stráni do takového pláče a křiku, že sotva k upokojení byly. Psi se dívali z vikýře, a když na ně Jan volal, štěkali a vyli, a rádi byli by dolů skočili, kdyby je Míla byl nedržel. Kudrna přišel, vypravoval, jaká spousta dál dole. Ve Žliči že vzala voda dvě stavení, v jednom že byla stará žena, která nechtíc poslechnout volání posla, aby se vystěhovala, otálela, až bylo pozdě. Mosty, lávky, stromy že bere voda, zkrátka vše, co jí v cestě leží. Ve mlýně že již jsou v hořejších sednicích. Kristla se přišla podívat, mohla-li by zatopeným přinést něco teplého k jídlu, ale nebylo možná, a když smělý Míla přece k ní přebrodit se snažil, sama ho prosila, aby zůstal, kde je. Dva dni trval ten strach; třetí den teprv začala voda opadávat. Jak se divily děti, když se z myslivny vrátily; zahrádka byla zaplavena, v sadě bylo vysoko nánosu, místami hluboké výmoky, vrby a olše byly do polovice obaleny bahnem. Lávka strhaná, chlívky podemleté, psí boudy odnesené. Chlapci šli s Adélkou podívat se za stavení. Měli tam sazené stromky, které si byli před rokem z lesa přinesli a jež babička jim zasadila, břízy děvčatům, chlapcům jedle. Stály tam beze škody. Pod hruškou byli si vystavěli malinkou chaloupku, udělali u ní zahrádku a plot, stroužku a na ní mlýnky, které se točily, když pršelo a stroužky se vodou naplnily. Byla tam i pícka, do níž dávala Adélka koláče a buchty z hlíny uplácané. Po celé malé živnosti nebylo ale ani památky. «Dětiny!» usmála se babička, slyšíc, jak toho litují; «jak by mohla obstát vaše hračka před proudem rozkaceného živlu, který stověké stromy a pevné domy vyvracel!»

Za krátký čas vysušilo slunce pole, luka i cesty, vítr roznesl nánosy, tráva svěžeji se ještě zelenala, škoda se všecka napravila, a málo zůstalo památek zhoubné povodně; jen lidé si o ní dlouho povídali. Vlaštovičky zase přilítly; děti s radostí je vítaly, těšily se již, že brzičko přijde pan Beyer a po něm otec že přijede. Byl večer Filipo-Jakubský. Babička, když byla tříkrálovou křídou na všecky dvéře – z venku u stavení, u chlívku a kurníku – tři kříže udělala, šla s dětmi na zámecký holý vrch. Chlapci nesli na ramenou stará košťata. Na vrchu byla již Kristla, Míla, všecka chasa ze dvora, ze mlýna, také Mančinka. Václav Kudrnův s bratry pomáhal Mílovi smolit košťata, a ostatní rovnali do hranice dřeva a chvoj k pálení ohně. Noc byla krásná; teplý větřík vlnil zelenou osivu a roznášel vůni květin z parku a z kvetoucího sadu po celém vrchu. Z lesa ozývalo se houkání sovy, na vysokém topole u silnice štěbetal kos a z křoví v parku zanášely se líbezné zvuky slavíkovy písně až nahoru. Tu najednou vyšlehl plamen na žlickém kopci, v okamžení na to na žernovském vrchu a po stráních začaly se míhat a skákat plameny větší, menší. A dále na vrchách náchodských, novoměstských vzplanuly ohně, tancovaly světla. Také Míla rozžal smolou napuštěné koště, hodě je do hranice, která v malé chvíli vzplanula. Chasa začala výskat, každý uchvátil nasmolené koště, zapálil a jak vysoko mohl, do povětří vymrštil, křiče: «Leť, čarodějnice, leť!» Pak seřadili se a začali s hořícími pochodněmi tance provádět, děvčata však držíce se za ruce a zpívajíce, točily se kolem hořící hranice; když spadovala, rozházely oheň a začaly přeseň skákat, jak která daleko mohla.

«Dívejte se, tahle stará čarodějnice musí nejvýše vyletět!» zvolal Míla, a popadna pometlo, tak prudce jím vyhodil, že v letu až zafičelo, vysoko vyletělo a skoro k zelenému osení zaletělo, kde stáli diváci. – «Ta prská!» smála se chasa, běžíc pro praskající nasmolené pometlo. Chlapci tleskali pochvalu. Také se žernovského i žlického vrchu ozýval se výskot, smích a zpěv. Okolo rudého ohně kmitaly se v divém kolování postavy jako fantastické; chvíli po chvíli z jejich středu diblík do výše vyletěl, zatřásl v povětří ohnivou palicí, až tisíce jisker spršelo, a zase dolů padal při jásotu lidstva. «Hlele, ta vysoko letěla!» zvolala Mančinka, ukazujíc prstem na žernovský vrch. Jedna z žen jí ale ruku dolů stáhla, napomínajíc, aby neukazovala na čarodějnice, že by jí mohla některá střelu do prstu.

Bylo již pozdě, když se vracela babička s dětmi domů. «Babičko, neslyšíte nic?» šeptala Barunka, zastavujíc babičku uprostřed kvetoucího sadu, blíže stavení; «jako by něco šumělo.» – «Nic to není, větřík zahrává listím,» odpověděla stařenka, doložíc: «Ten větřík dobře dělá.» – «Proč dobře?» – «Protože stromy k sobě sklání. Říká se, když stromy ve květu se líbají a objímají, že bude hojná úroda.» – «Oh, babičko, to je škoda, teď když začnou třešně, jahody, když tu bude veselo, musíme sedět celý den ve škole,» smutně řekl Jan. – «To jinak nejde, hochu, vždy doma nemůžeš být, ani vždy hrát. Nyní vám nastanou jiné starosti a jiné radosti.» – «I já ráda budu chodit,» pravila Barunka, «jen po vás, babičko, se mi bude stýskat, že celý den vidět se nebudem!» – «I mně budete chybět, milé děti, ale což je to všecko platno, stromek kvete, dítě roste; odkvétá strom, ovoce odpadne, odroste dítě, rodičům odběhne. Tak to Bůh chce. Dokud je strom zdráv, dává užitek, když pak uschne, porazí ho, dají na oheň, boží oheň ho stráví, popelem zmrví se zem, na níž vyrůstají zase jiné stromky. Také babička vaše úkol svůj dopřede a uložíte ji k věčnému spánku,» polohlasitě dodala stařenka. V křoví u zahrádky slavík začal zpívat; děti říkaly, že to jejich slavíček, poněvadž každý rok do křoví u zahrádky přiletěl a hnízdo si tam stavěl. Od splavu zaznívala smutná melodie ukolíbavky Viktorčiny. Děti chtěly ještě zůstat venku, babička ale nutila domů: «Víte, že zejtra už nastane škola a časné vstávání; pojďte spat, ať se matka nehněvá,» pravila, pobízejíc jednoho po druhém přes práh.

Ráno při snídaní kázala matka dětem, vyjmouc Adélku, která ještě spala, jak se mají učit, pana učitele poslouchat, na cestě jak mají slušně se chovat, dávala jim samé dobré naučení, až bylo dětem do pláče. Babička chystala jim potravu. «Tu máte každý svoji porci,» pravila, kladouc na stůl tři velikánské krajíce chleba, «tu máte každý kudličku, co jsem vám schovávala; vidíš, Jeníčku, ty bys ji byl dávno ztratil a nyní neměl bys čím chleba ukrojit,» řekla, vytahujíc z kapsáře tři kudličky s červenými střenkami. Pak udělala do každého krajíce jamku, nacpala do ní másla, přikryla ji vydlábnutou střídou a položila jeden krajíc do rohožové mošinky Barunce, druhé dva do kožených kabelí chlapcům. K chlebu přidala ale ještě sušeného ovoce. Nasnídavše se, vydaly se děti na cestu. «Jděte tedy s Kristem Pánem, a nezapomeňte, co jsem vám řekla,» napomínala matka ještě na prahu. Děti líbaly matce ruku a oči se jim zalily. Babička nedávala jim s Bohem, ona je vyprovázela přes sad, a Sultán s Tyrlem běželi též s sebou. «Poslechněte, chlapci, Barunku, když vás napomene, ona je starší z vás,» kázala babička; «nevyvádějte na cestě žádné takové skotáctví, až byste si ublížili. Ve škole neseďte nadarmo, sice toho budete jednou litovat. Každého slušně pozdravte; vozům a koňům se vyhněte. Ty, Vilímku, neobjímej kde kterého psa, některý je zlý, kousl by tě. Nelezte k vodě a uhřáti nepijte. Ty, Jeníku, nesněz chléb před časem a pak na ostatních nemámi! Nyní jděte s Pánembohem, na večír vám přijdem s Adélkou naproti.» – «Ale, babičko, nezapomeňte nechat nám oběd a ode všeho, co budete mít,» prosil Jan. – «I jdi, bloudku, bodejť bychom zapomněli,» usmála se babička. Pak požehnala děti křížkem, a již chtěly jít, tu ještě zpomněla na něco. «Kdyby měla přijít bouřka, myslím ale, že nepřijde, tedy nebojte se, jděte tiše svou cestou, modlete se, ale nestavte se pod strom, neboť do stromů rád hrom bije, rozumíte?» – «Rozumíme, babičko, tatínek nám to také jednou povídal.» – «No, tedy jděte s Pánembohem a vyřiďte panu učiteli pozdravení!» Na to se babička rychle obrátila, aby neviděly děti slze, které se jí do očí draly. Psi obskakovali děti velikými skoky, myslíce, že půjdou s sebou na procházku, ale Jan pověděl jim, kam jde cesta, žena je nazpět. Na babiččino zavolání vrátili se k ní, ohlídli se několikrát, jestli je přece některý nezavolá. Také babička se ohlížela, a teprv když viděla, že děti už za mostek zacházejí, kde na ně Mančinka již čekala, kráčela bez přítrže domů. Byla celý den jaksi zamyšlená, chodila po stavení, jak by někoho hledala. Sotva kukačka v sednici odkukala čtvrtou hodinu, vzala vřetánko pod paždí a pravila Adélce: «Pojď, děvečko, půjdeme školáčkům naproti; počkáme na ně u mlýna.» Šly. U statue pod lipami seděla panímáma, pan otec a několik mlečů tam stálo. «Jdete naproti chase, viďte?» volala panímáma z daleka; «také čekáme na naši Manču. Posaďte se mezi nás, babičko!» Babička sedla.

«Co máte nového?» ptala se pana otce a ostatních. – «Právě tu vypravuju, že musí chasa ten týden k odvodu,» ozval se jeden z mlečů. – «No, potěš je Pánbůh!» pravila babička. – «Ba, milá babičko, bude to zase nářku dost; myslím, že je v Mílovi malá duše,» řekla panímáma. – «Tak to bývá, když je člověk k světu podoben,» ušklíbl se pan otec, mžouraje okem; «kdyby toho u Míly nebylo, byl by vojny svoboden, ale ta šlakovitá žehravost rychtářovic Lucie a zlost správcovic slečinky mu posvítily.» – «Snad to otec jeho spraví,» mínila babička, «na to alespoň Jakub doufal, když mu o vánocích pan správce službu odřekl.» – «Inu,» začal jeden z mlečů, «on by starý Míla jednu nebo dvě stovky za to dal.» – «Dvě stovky, milá brachu, je ještě málo,» řekl pan otec, «a tolik Míla dát nemůže, živnost není velká a kolik dětí na ní. Nejlíp by si ovšem pomohl, kdyby rychtářovic Lucii chtěl, ale proti gustu žádný dišputát. Já vím, jestli bude muset Míla jít k odvodu a bude mít ještě na vybranou, že raději bude vojákem, nežli by rychtářovým synem byl.» – «Inu, bič jako bič,» hodil hlavou jeden z mlečů, «kdo Lucii dostane, nemusí říci «Bože, mne netrestej!» ten bude trestán dost.» – «Mně je nejlítěji toho děvčete Kristly,» pravila babička, «ta bude dělat!» – «Což děvče,» zamžoural pan otec, «popláče, poheká a dost; Jakubovi bude hůř!» – «Toť je jisto, kdo není rád vojákem, těžko přivyká, ale konečně by přece přivykl, jako každý jiný. Vím já dobře, pane otče, jak to chodí; nebožtík Jiří, dej mu Pánbůh nebe, musel horšímu zvykat a já s ním, ale u nás bylo to jinaké a s Kristlou je to také jiné. Jiří dostal dovolení k ženění, vzali jsme se a žili jsme spokojeně. Zde to ale být nemůže; a není se čemu divit, že Míla s nechutí jde, když si ti dva pomyslí, čtrnácte let na sebe čekat! No, snad se přece podaří, že tomu ujde,» dodala stařenka, a celá tvář se jí pojednou vyjasnila, neboť zahlídla zdaleka přicházet děti. Ty opět spatřivše babičku, pustily se do běhu. – «No, Mančo, nemáš hlad?» ptal se pan otec, když ho byla dcerka pozdravila. – «Ba že mám, tatínku, a všecky máme hlad, vždyť jsme neobědvaly,» odpověděla. – «A ten krajíc chleba, křížaly, buchty, to byla rosa?» mžikl pan otec, zatoče pikslu. – «Co pak, tatínku, to není žádný oběd,» usmálo se děvče. – «A taký kus cesty klusat a tolik se učit, není-li pravda, děti, to se dostane hlad?» zasmála se babička, a kladouc si vřetánko pod paží, dodala: «Půjdeme tedy, abych si vás zachovala a hladem jste mi neumřely.» Dali si dobrou noc. Mančinka povídala ještě Barunce, že bude zase ráno čekat na můstku, pak pospíchala za matkou do mlýna, Barunka chytila se babičky za ruku. «Povídejte mi tedy: jak se vám vedlo, čemu jste se ve škole učili a jak jste se chovali?» ptala se babička po cestě. – «Hečte, babičko, já jsem bankaufsér,» vyjel rychle Jan, před babičkou poskakuje. – «Prosím tě, hochu, co je to?» ptala se babička. – «Víte, babičko, kdo sedí na kraji ve škamně, ten dává na ostatní pozor, co vedle něho sedí, a který se nepořádně chová, toho si zapíše,» vysvětlovala Barunka. – «Mně se zdá, že tomu u nás říkají dohlížitel, ale to musel dávat pozor vždy jen ten nejhodnější a nejpilnější hoch z celé lavice, a pan učitel ho neudělal hned dohlížitelem.» – «Však nám to Kopřivovic Toník vyčítal, když jsme šli ze školy, že prý kdybychom nebyli Proškovic, že by s námi pan učitel tolik nenadělal,» žalovala Barunka. – «To si nemyslete!» pravila babička, «pan učitel nebude s vámi dělat výminky; když toho zasloužíte, potrestá vás jako Toníka! on to proto dělá, abyste si té pocty vážili, rádi do školy chodili a hleděli vždy hodnými být. A co jste se učili?» – «Diktando,» odpověděla Barunka a chlapci. – «Co je to vlastně?» – «Pan učitel nám předříkává z knihy, my píšeme, a pak to musíme překládat z německého do českého, z českého do německého.» – «A což rozumějí ty děti německy?» ptala se babička, majíc při všem svoje zvláštní mínění a vše ráda dopodrobna vyzvídajíc jako paní kněžna. – «I babičko, žádný neumí německy, jen my trochu, protože jsme se doma již a tatínek na nás německy mluví; ale to nic neškodí, třebas tomu nerozuměly, jen když přinesou úlohy dobře,» vykládala Barunka. – «No, ale jak pak je udělají, když neumějí na ně německy ani koukat?» – «Však oni jsou dost trestáni, že je nedělají dobře; pan učitel jim buď udělá čárky do černé knihy, nebo musí stát na místě hanby, a někdy dostanou také fláky na ruce. Dnes měla také stát u černé tabule, co vedle mne sedí, rychtářovic Anina, ona nikdy diktando německé neumí. Ona si mi v poledne stěžovala, když před školou seděly, že neumí úlohu udělat. Ani strachem nejedla. Já jsem jí to tedy napsala a dostala jsem od ní dvě homolky za to.» – «To's ale neměla brát,» řekla babička. – «Vždyť já jsem je nechtěla vzít, ale ona povídala, že má ještě dvě; byla tolik ráda, že jsem jí úlohy napsala, a slíbila, že mi přinese každý den něco, jen abych jí s tou němčinou pomohla. Proč bych jí to neudělala, viďte?» – «Pomoci jí můžeš, ale ne dělat, sice se to nenaučí.» – «I co pak z toho, to nemusí umět, to se učíme jen tak, že pan učitel chce.» – «Protože pan učitel chce, aby z vás něco bylo, a čím více umíte, tím snáze ve světě projdete. A německá řeč je přece jen potřebná; vidíte, ani nemohu s vaším otcem si pohovořit.» – «Ale tatínek vám přece všecko rozumí, a vy tatínkovi, a nemluvíte německy. Ale ve Žliči mluví se jen česky, tedy nemusí Anina umět německy; povídala, když bude chtít umět, že může jít do Němec. Pan učitel ale jinak nedá. A holečku, babičko, on se žádný rád neučí německé diktando, je těžké; kdyby české bylo, oh je, to by šlo jako Otčenáš.» – «Inu, když vy z toho nemáte ještě rozum, ale máte poslechnout a všemu se rádi učit. Jestli pak chlapci poslouchali?» – «I ano, jen že Jeník začal, když pan učitel ze sednice odešel, s chlapci dovádět, až skákali po lavicích. Já jsem mu ale řekla…» – «Ty's mi řekla, ty, já jsem sám přestal, proto že jsem slyšel pana učitele!» – «To se dovídám hezkých věcí, máš dohlížet na jiné, a sám tropíš; jak to?» řekla babička. – «I babičko,» ozval se Vilém, který byl posud tichý, ukazuje Adélce velký kus sladkého dřeva a knížtičku pozlátka, co vyměnil ve škole od jakéhos hocha za krejcar, «i babičko, to jsou rozpustilí ti kluci ve škole až hrůza. Kdybyste viděla, oni skáčou po škamnách a perou se, a dohlížitelové také s nimi.» – «I pro pána krále, co tomu říká pan učitel?» – «To když pan učitel odejde ze školy ven. Když má přijít, to honem skákají na svá místa, dají ruce na škamnu, a je ticho.» – «Nezbedové,» pravila babička. – «A holky si zase hrajou s pannami ve škole, však já jsem to dobře viděl,» žaloval Jan. – «Jste vy to kvítkové z raráškovy zahrady, aby měl učitel s vámi svatou trpělivost,» pravila babička. Děti jí povídaly ještě mnoho o škole a jak se jim po cestě dařilo; byla to první jejich cesta a nemálo se na svoji samostatnost pyšnily, jak by z Paříže se byly vrátily. «A kde máš homolky? snědli jste je?» ptala se ještě babička, zkoumajíc, co vše děti jedly, neboť o jejich zdraví starost měla. – «Jednu jsme snědli, druhou jsem si chtěla nechat domů, ale když jsem u tabule psala, vyšantročil mi ji Kopřiva z mošinky. On sedí za mnou. Kdybych mu byla co řekla, byl by mně, až bychom šli ze školy, nabuchcoval; ten je pěknej!» – Babička nedala dětem za pravdu, ale v duši si myslila: Vždyť jsme my nebyly lepší. Děti dobře věděly, že je babička shovívavější než matka, ona k mnohému dětskému šelmovství, co chlapci provedli, oko zamhouřila, nebránila, když si někdy Barunka zaskotačila, proto se jí také se vším svěřily spíše než matce, která dle své přísné povahy vše přísněji brala.