Co Bůh? Člověk?

Zdroje:

Bedřich Bridel, Co Bůh? Člověk?

Přerov 1934

Faksimile tisku z r. 1659: Google

___________________________________________________

CO BŮH? ČLOVĚK?

Quid MIhI est In CaeLo

Psalmo: 72.

Co Bůh? Člověk?

Kdokolivěk?

Co já? Co ty?

Bože svatý?

Já hřích, pych, lest:

Tys sláva, čest:

Já hnis, vřed, puch:

Tys čistý duch:

Tak jak mohu,

o mém Bohu

zpívám, vzdychám

i pospíchám

k nohám padám,

chvály skládám,

jak i první,

tak v poslední

okamžení.

pater e CoeLIs DeVs,

MIserere nobIs.

Co jest Bůh?

Duše odpočinutí.

Jaký boj? jaké hnutí

mně vstupují na myšlení?

mám-li snad zahynouti?

čiji mdlé mé přirození:

5

což to? věc velmi rychlá,

aneb jestli ňáké zdání,

rostou mně jakás křídla:

strojí se všecko k litání.

Zdá se mi, že k vysoku

10

již se nad planéty beru,

odtud jen na poskoku

z země se k nebi poberu:

ňáký mě oheň živí,

kostí vnitřnosti protírá:

15

oheň div, než bez dříví,

i tělo i duši zžírá.

Takliž mne obnovuješ?

srdce mé, mozek, mé žíly,

Bože, si zhotovuješ,

20

oheň ten mě mdlí i sílí:

z světa, z toho oudolí,

k sobě mne, můj Bože, voláš,

kde všecko stůně, bolí,

když tak v vnitřnostech plápoláš.

25

Nemeškej, neprodlívej,

srdce mé již jest hotové,

nejsem zpozdilý, línej,

srdce rychlé, srdce nové:

znám tvůj hlas, jenž mě volá:

30

a z volání se raduji,

láskou srdce plápolá,

s tebou se smluvit zpěčuji.

Tvůj blesk, tvá všemohoucnost,

moc, síla, trůn nad nebesy,

35

světlo, záře, velebnost

mě velmi straší a děsí:

a samého mě mrzí

má mrzkost, hrůza, ohavnost:

duše skropená slzy,

40

tělo má svou zlost, ničemnost.

Promluvím, an jsem popel,

k tobě Bohu nejvyššímu,

hnis, bláto, země trupl,

což řekneš mně nejnižšímu?

45

Co jsem já? Co Bože ty?

bych se před tebou ohrozil,

tys Bůh velký, Bůh svatý,

s tebou rozmlouval, tě prosil?

Co jsem já, abych užil

50

užíváním mého Boha?

Já jsem, abych se ssoužil,

jednom neřest, bída mnohá.

Já jsem prach, truple hlíny

ten rod můj, to pokolení,

55

odtud prvorozený,

odtud jsme lidé smrtedlní.

Smím-li já z hlíny hrstka

jednom před tebou pisknouti,

prášek neb prášku částka,

60

nětco se snad podřeknouti?

Ach, Bože můj, co jsi ty?

co jsem já? malý červíček,

kyž jsem hlasem chvály tvý!

Jsem, pravím, špatný človíček.

65

Já jsem dejm, vítr, pára,

z semena spolu smíšený,

krátký den, a dnův čára,

zrozen jsem z života ženy:

tys propast, z nížto všeho

70

všech všudy věcí zrození,

rod jednoho každého,

život první i poslední.

Já jsem pařez, mech shnilý,

všecken tvrdý a zdubělý,

75

z hlíny ruce slepily

mě tvé, tupý, neumělý:

tys pevnost hlubokosti,

podpora jsi země svatá,

duch světa od věčnosti,

80

všech všudy věcí podstata.

Kapka rosy tekoucí,

krůpěje ranní, jedinká,

prázdný ořech padoucí,

pomíjející bublinka:

85

tys pak slunce bez rána,

mou nádobu naplňuješ,

jenž tebou bývá plná,

s ní se sám obveseluješ.

Já jsem vejražek pletli,

90

z šťavy květ jsem mladý polní,

můj život velmi rychlý,

k hrobu mně brzy zazvoní:

ty pak kuješ kamýnek

z hnisu, z rosy, a z krůpěje,

95

duši drahý prstýnek,

můj se rod odtud sem leje.

Já popel, prach, a bláto,

trupl země, a hnůj shnilý,

ty sem přidáváš zlato,

100

činíš můj nástroj spanilý:

co jsi, ó Bože svatý?

coť mám před tebou řeknouti?

Tvou jsem, ach, láskou jatý!

Smím-li jen k tobě vzdechnouti?

105

Já jsem bída neřestí,

chudoba, samé žebrání:

tys poklad, pouhé štěstí,

všeho dobrého oplejvání:

tys původ všeho dobrého,

110

tys poklad velmi podivný.

Já kořen všeho zlého,

mrzký, nestálý, pochybný.

Co teď, co budoucího,

ty jsi všeho povědomý,

115

já jsem srdce tupýho,

sám svého nepovědomý.

Tys smysl, rada všeho,

neomylná prozřetedlnost:

já pak pychu zlostného

120

všecka všudy ošemetnost.

Tys propasti dno,

svršek, já nejmenší krůpějička:

ty jsi slunce okršlek,

já jeho malá jiskřička:

125

ty jsi květu samý květ,

já jsem jen pejří polední,

rosy's rosa, nový's svět,

já pak bublínka večerní.

Já mlha, mráz, kruh ledu,

130

tys radosti neskončenost,

náchylný k bídám, k pádu,

tys pak pevná trvánlivost.

Já jsem kroužek bolesti,

ty jsi stalo-stalá pevnost,

135

já jsem kolo žalosti,

ty jsi neskončená radost.

Já kvílení, bublání,

tys zpěv, zvuk, pěkné varhany,

toužení, naříkání,

140

proníkáš na všecky strany:

tys světlem, já temnosti,

já bláto, a tys čistota:

tys milost, já tesknosti,

tys bezpečnost, a já psota.

145

Ty jsi sladkost, a já jed,

tys lahodný, já kyselý;

já žluč, hořkost, a tys med,

já smutný, a tys veselý:

já nemoc, tys zhojení,

150

já zimníce, tys uzdravení:

já hřích, ty odpuštění,

já nepravost, tys spasení.

Já škaredý, tys pěkný,

já zlost, a tys oslavení:

155

já mrzký, tys počestný,

já půtka, tys svítězení,

já bitva, tys můj věnec:

já práce, tys má odplata:

tys potejkání konec,

160

tys odplata drahá zlata.

Tys perla, kment, hedvábí,

tys božská, hrozná velebnost,

ta k sobě všecko vábí,

neobsáhlost, neskončenost:

165

já pak jáma, sklep, co jsem?

jsem potvora nepravosti:

já kazichléb jen co jsem?

hra všelijaké marnosti.

Já nad peří létavé,

170

i nad vítr jsem marnější,

nad ty prášky mihavé,

i nad prach jsem vrtkavější:

já jsem nadutá pěna,

v štěstí jsem nejvyskočnější,

175

potom když je proměna,

v neštěstí nejzlobivější.

Já nad oteklé vředy,

i nad hnůj jsem ohavnější:

všecken zapuchlý, bledý,

180

nad jed i mor ohyzdnější.

Já jsem samý pouhý vřed,

umrlčina zpráchnivělá,

puch, hnůj, hnis, jizlivý jed

pro svrab oplzlého těla.

185

Já jsem hříchův kaliště,

samá a pouhá shnilota,

červ, pouhé smradlaviště,

neřest, nouze, bída, psota.

Mě rak ohyzdný zžírá,

190

já jsem jednom nakažení,

v němž se hnis a hnůj zbírá,

smrti jisté předzvědění.

Já jsem zakrytou skrejší hadův,

jenž se ve mně plazí,

195

já, v němž jako v peleši,

rádi zlí duchové vězí:

já jsem pekla pochodně,

věčně vždy hořící svíce,

neskončeného ohně

200

pokrm, potrava a píce.

Já semotám motání

jako vichr se točící,

pracné pavoukův tkání,

tělo se rozpouštějící:

205

já mám se klást na máry,

živ jsem s neveselou duší,

pára, blesk i požáry,

opustí i tovaryši.

Já vání a mráz ranní,

210

jenž se hned sluncem rozpálí,

já jsem červův snídání,

v rubáš mě brzy obalí,

já jsem sám červ ničemný,

co zem préč někam odloží.

215

Bez zbraně, nah, mizerný,

já jsem jen smrti podnoží.

Já jsem přivřená v těle

mrzkost se vší ohyzdností,

mé tělo bude vcele

220

zeměplazům za dědictví:

já jsem velmi laciný,

nedali by za mě halce,

poněvadž jsem vzat z hlíny,

nedali by ani malce.

225

Já nad slámu, květ, seno,

jako pléva jsem laciný,

i nad žabí plemeno,

špatnější i nad luštiny:

já pravdy stín zatmělý,

230

nejsem nětco, než nijakost,

já jsem šat, střep zetlelý,

mrcha, mrva, kůže a kost.

Moucha, červ, slabý proutek,

aneb co je lehčejšího,

235

chlup, nebo vlny chloupek,

neb co můž být špatnějšího.

Slovem nic jsem, i mýně,

nebo poněvadž Bůh jest všecko,

já jsem jalové símě,

240

tráva, larva, sen a seno.

Ó Bože můj, ach co jsem?

zdali se mně jen nětco zdá:

že jsem? jsem-li? neb co jsem?

Nevím, jsem-li, čili se zdá:

245

jsem, jsem než od samého,

jsem, Bože, jsem, než od tebe,

ne od sebe samého,

od tebe, jenž's stvořil nebe.

Nic nejsem, ani stínu

250

stín, ani nějaká barva,

nic nejsem, pro mou vinu,

ňáké zdání, ňáká larva.

Neb jestli mě tvářnosti

zbaví Bůh, tehdy znamení

255

ani stínu jakosti,

ani nebude myšlení.

Jako bych nikdý nebyl,

všecko se o mně zavrhne,

na světě ničímž nebyl,

260

jako voda se zalehne.

Zdání budou než prázdná,

všecko umlkne, zaletí,

zmínka nebude žádná,

nebude ani paměti.

265

Kyž můj zrak můž viděti,

jak jest Bůh velký velice:

kyž mohu pověděti,

co jest to svatá Trojice?

jak plodná Boží bytnost?

270

jaká moc božského ohně,

jaká otcovská plodnost,

jak Slovo plodí podivně!

Proto žádám, co jsi ty?

ach kdo tebe mi ukáže?

275

ach Bože můj! co jsi ty?

z lásky se má duše táže:

cos ty, Bože nad bohy,

jak budu s tebou mluviti?

Důvod i původ mnohý,

280

všecken's z krásy, všecken z kvítí.

Slovo plodí usta tvá,

jedno sic Otec s svým Plodem,

není dvoje, než jsou dva

jakýms podivným spůsobem.

285

Když se spolu líbají,

oba květ lásky vzdychají,

zas když se objímají,

srdýčko lásky vzdávají.

Věčné tu potejkání

290

mezi božskýma vzdychání,

to lásky milování

věčně trvá bez ustání:

ta jest božská mrakota,

to ta Otcova plodnost,

ta pramen, ta jistota,

295

ta Ducha Svatého rovnost.

Což tehdy ty, co jsi ty?

V té nepřístupné mrakotě

sám ty sobě, co jsi ty,

vykládáš světle v čistotě:

300

tys slunce od samého

sebe, dálej nemůžeme,

tě Boha velikého

raděj prosme, chvalme, ctěme.

Troj jsi anebo trojí,

305

aneb tři jste v jednom božství,

tebe se všecko bojí,

tys horkost, světlost v světlosti:

třikrát's velká hlubina,

která není bez plnosti,

310

nejsi bez tvého Syna,

ani nejsi v samotnosti.

S Otcem Syn také plodný,

plodnost jeho též v jistotě,

slunce jste jakés trojný,

315

než v jediné té mrakotě:

co jsi dále, ach, co jsi?

kde bydlíš? a co působíš?

ach medle prosím, kdo jsi?

co nastane, co hotovíš?

320

Činíš bez zaměstknání,

v práci bez zanepráždnění,

starost v odpočívání,

neoddycháš v uprázdnění:

vše vážíš, nic netížíš,

325

co činíš, to uvažuješ,

když váží, se nenížíš,

vážen všecko převažuješ.

Všem svítíš, nejsa vidán,

v mrakotě jsi znamenitý,

330

když hejbáš, nejsi hejbán,

hneš světem nemohovitý.

Oděv tvůj nemá šaty,

živ jsi než bez vyživení.

Bez ouroků bohatý,

335

cítíš, než ne bez cítění.

Za prvního tě máme,

od tebe, co od počátku,

co vidíme, co známe,

ty nepočítáš začátku:

340

cesta's, než ne na poli,

stezník bez šlapějí sice,

hora, ne bez oudolí,

věž bez špice, makovice.

Ty jsi koule třihranná

345

a bezedna okrouhlostí,

ty jsi okrouhlost trojná,

tys bezedna hlubokostí:

spravedliv bez pravidla,

přímý bez šňůry, námětky,

350

sličný než bez líčidla,

věčný přese všecky věky.

Krásný's ale bez vrásky,

ty nad radost veselejší,

všecky přemáháš lásky,

355

nad čistotu jsi čistější,

živ jsa starým nebýváš,

časové nezalítají,

žádné měny nemíváš,

léta ti nezapadají.

360

Z tebe jde všecka pravda,

není tu nedokonalost,

s tebou vše býti žádá,

neb's všech věcí dokonalost:

zem jsi, než tě nevoří,

365

jsi voda, a nejsi vlhký,

moře's, v němž se nebouří,

ty jsi Bůh bez míry velký.

Plamen jsi, než bez dejmu,

povětří's, než se neklátíš,

370

moři jsi velikému

bez břehu roveň, vše tratíš:

oudolé jsi bez hory,

slunce jsi, než bez východu,

potok, než nejdeš z hory,

375

světlo jsi, než bez západu.

Růže jsi, než bez trní,

studně nemaje začátku,

konec poslední, první,

jakož bylo od počátku:

380

láska bez pečování,

víno čistotné bez kvasu,

pres jsi bez presování,

kníha, než bez slov, bez hlasu.

Háj jsi bez zastínění,

385

zlato ryzí bez ouhony,

krása jsi bez líčení,

trůn slavný ne bez zápony:

nebe jsi, než bez noci,

moře jse bez vlnobití,

390

zdraví jsi bez nemoci,

smích jsi, nemůžeš kvíliti.

Zahrada jsi bez křoví,

ovotce jsi bez luštiny,

sklad, než kdo o něm ví?

395

Propast's veliké hlubiny.

V té se topím propasti,

v tomto se světle zatmívám,

v té mé rozmilé vlasti

všecken pohřížený bývám.

400

Co jest Bůh můj, se táži?

Všecko se zde mate, plete,

kolem se tu obchází,

brzy se rozům zaplete:

vždy žádám, ale nikdý

405

nemohu Boha smysliti,

co přidávám, než nikdý

nemohu při něm skončiti.

Jakás mně přichází noc,

když sobě to tak spytuji,

410

jak jest velká Boží moc?

rozumem nevystačuji:

chřadnu, když tak oplývám,

vždy chci dále pochopiti,

rád jsem, když se tak smejvám,

415

v božství chci se potopiti.

Bože! co na ulici

vně hledám, co jsi, spytuji?

V tobě a v tvé pravici

všecko dobré obsahuji:

420

proč si hledám líbosti

světa ve vší okrouhlosti?

proč si hledám sladkosti

v samé a pouhé hořkosti?

Tys medovitá dílně,

425

sladkosti ten nejlepší stred,

jejž včela dělá pilně,

nejvýbornější plasti med:

ty zahrad kratochvíle,

útěcha, květ, ráj, zelenost,

430

místo přerostomilé,

rozkoš chládek a veselost.

Proč hledám jasnost, světlost

z slunce anebo z měsíce,

proč hledám líbost, milost

435

v žluči, v pelínku na louce?

víno a jiné košty,

jídla, pokrmy, nástroje,

proč jiné marné trošty,

přespolní, cizí nápoje?

440

Chci-li mléko, smetanu

neb kruhy cukrkandrové,

u tebe vše dostanu,

cukrové, koriandové:

nač balšám, nač z ryb barva

445

nebo roucho šarlatové,

nač kment, předivo z červa,

roucho tkané i kmentové?

Láska má své nové šaty,

jest to nejlepší odění,

450

oděv lásky bohatý,

nepotřeba jiné jmění.

Láska nejlepší barvy,

nejvonnější libá vůně,

netřeba jiné larvy,

455

po ní nižádný nestůně.

Láska Boží nejkrašší,

láska Boží nejsličnější,

láska Boží nejdražší,

láska nejušlechtilejší:

460

préč láska nezřízená,

préč láska toho slepého,

nestydatá, zmařená,

jiného já mám milého.

Chci-li míti líbání,

465

Bůh jest nejlepší líbání:

chci-li mít objímání,

v Bohu bývá bez stejskání:

ty mne, ó Bože, sýtíš

nejčistějším milováním,

470

mé srdce sám nasýtíš

libým tvých ust obcováním.

Ty nebeskou sladkostí

sýtíš, ale bez sytosti:

kdo tě zná, nemá dosti,

475

lační vždy víc bez tesknosti:

hledám-li čest, ouřady,

milosti, mnohé nadání

i jiné k těm důklady,

rozkoše neb hodování.

480

Kde se můj Bůh nachází,

tam jest ten nejlepší statek,

kdo až k Bohu přichází,

tam nebude nedostatek.

Radosti stanoviště,

485

slávy jsi největší palác,

zboží mé, outočiště,

svobody ten nejširší plac.

Proč hledám naušnice,

proč perly, drahé zápony,

490

proč krajky, drahé špice?

nejsou, nejsou bez ouhony:

proč aby se vše lesklo

drahým na hlavě kamením,

čelo bylo jako sklo

495

tím líbezným omámením?

Perly, drahé kamení,

jenž se stkvějí svou sličností,

i jiná všecka jmění

nic nejsou k Boží milosti:

500

Bůh perla, drahý kámen,

průbíř, erb diamantový,

lásky hořící plamen,

vše přemáhá, rudy, kovy.

Tou se perlou pečetí,

505

láska se tím tiskne, kuje,

božskou divnou pečetí,

všeckno dobré obsahuje.

V té, Bože, troj jednomu

jest bytnosti oučastenství,

510

třem sláva, čest jednomu,

v třech se jen jedno božství stkví.

Věno téhož spojení

jest jednota, než v trojnosti,

než třech jedno spolčení,

515

jest spojení, než v bytnosti:

nejvíce sobě váží

v jednotě spolčení svazku,

tam se spojením váží

skrz věčnou nestíhlou lásku.

520

To já tak myslím sice

jako červíček nejmenší,

ach, cos svatá Trojice?

ty máš vědomost nejlepší.

V tomto když sjednocení

525

trojí rozjímám Osobu,

mně bývá rozloučení

těla s duší: jdu do hrobu.

Když si myslím o Bohu,

všecken se mi rozům tratí,

530

ach, dále víc nemohu,

všecko se míhá a krátí,

o tom nestíhlém moři:

ó ty bezedná propasti,

před nímž se všecko koří,

535

nemůžem nijakž obstáti.

Aristoteles stoku

nemohše v moři seznati,

coť já o tom potoku

mohu v Bohu vyskoumati?

540

Nelze-li pochopiti

tu mořskou sem tam zátoku,

musí mne pochopiti

sama, bude na poskoku.

Když si myslím o Bohu,

545

což mám dělati, musím díti:

Ach, Bože, víc nemohu,

rač mě v sobě potopiti!

Čím dál o něm rozjímám,

všecken se zouplna točím.

550

Kam půjdu, Bože, jinám?

Do tvé velebnosti vskočím.

Tak, tak, jak nejvíc mohu,

červíček na zemi vzdychám

o všecko-mocném Bohu,

555

k němužto rychle pospíchám.

Já ten nejmenší cvrček

k nohám trůnu jeho padám,

zeměplazý červíček

cosi v temnostech předkládám!