Nová rada

Zdroje:

Smil Flaška: Nová rada,

přebásnil František Vrba,

Praha 1940

___________________________________________________

Bylo to už dávno kdysi.

Lev, král zvířat, usmyslí si

Poslat posly do všech stran.

Každý poddaný i pán,

5

Ať je velký nebo malý,

Má se dostavit ke králi.

Tak lev chtěl a tak rozkázal,

I knížeti orlu vzkázal,

Aby s všemi svými ptáky

10

Dostavil se k dvoru taky,

Vždyť ho všichni poslouchali

A horlivě na to dbali,

Slyšeti královské slovo

– Tehdy též panství orlovo,

15

V časech, kdy se toto dálo,

Výsosti lvu podléhalo.

A tu orel bez váhání

Na to královské vzkázání

Přivedl svých věrných pluk,

20

Když už zvířat velký shluk,

Horlivě pobíhající,

Svému králi k disposici

Připraven byl na rozkazy.

Zástupem si cestu razí

25

A lev s velkou laskavosti

Vítá hned své milé hosti,

Nejdřív s orlem objímá se,

Pak pokyne jeho chase

A orlovi vzdává díky

30

Za oddané služebníky.

Už se utišili všude,

Všichni čekají, co bude.

Lev přehlédl celý průvod,

Nyní oznámí jim důvod,

35

Proč se všichni sešli tady,

Proč je svolal do porady.

«Moji věrní, moji milí,

Vím, že jste vždy věrni byli

Otci mému do skončení.

40

V žádné zemi tajno není,

že vaší službou a radou

Podmanil svět svojí vládou.

Věrnost i já očekávám

Při důvěře, již vám dávám,

45

Rytíři, knížata, páni

A všichni milí poddaní.

Vidíte, že jsem král mladý

– Proto, jak jste dohromady,

Každý ať mi radu dá tu

50

K správě a řízení státu

– Vaše čest je též ctí mojí!»

Orel vedle krále stojí

A lev obrací se k němu,

Aby první mluvil k sněmu,

55

Ať je splněn účel schůze.

Teď se čtenář zlobí tuze,

Řka: «To je mi vyprávění!

Tohle přeci pravda není!

Nikdo moudrý neuvěří,

60

že by mezi pouhou zvěří,

Co svět stojí, byl taky sněm.

Má jistě něco za lubem!

Na náš účet se jen baví,

Bajky nám za pravdu staví,

65

Vždyť zvěř řeči nerozumí,

A tím méně mluvit umí –

To je baron Prášil pravý

– Nebo nemá rozum zdravý!

Či snad mysli, že jsme děti?»

70

Já však chci vám pověděti

Na ty nevěřící řeči:

Vždyť vy máte zájem větší

O formu. Na ni se ptáte.

Obsah sám – ten zanedbáte.

75

Jen ten smyslu porozumí,

Kdo si jádro vybrat umí.

A na rámci nezáleží,

Nýbrž o myšlenku běží.

Už zas čtěte dál raději!

80

Navracím se k svému ději,

Kde lev právě orla žádá,

Jaká bude jeho rada:

«Jen hloupým je rada k smíchu.

Proto promluv bez ostychu!»

85

Orel skromně odpovídá:

Cožpak moje rada vydá!

Ani nejsem hoden toho

– Vždyť máš v družině své mnoho

Těch, co mají vtipu více.

90

Jakpak vedle slunce svíce

Jasným světlem může pláti?

Já ti sotva mohu dáti

Dobrou radu tebe hodnou,

Moudrou, prospěšnou a vhodnou.

95

Jsou tu mnozí vtipní páni

K poradě spíš povolaní,

Ať se tedy ujmou slova!

Budeš-li však chtíti Znova

Tázat se mě na mínění,

100

Ač to pro mne snadné není

A ač nemám k tomu vlohu,

Přece poradím, jak mohu,

Abych ti tak pomáhal.»

Na to odpoví mu král:

105

«Nuže k věci, milý hosti,

Nezdráhej se ze skromnosti...

Vše, co řekneš, bude vhodné,

V tom je mínění všech shodné.»

Nato, jak zde byl sněm celý,

110

Všichni orla k tomu měli,

Aby už nechal výmluvy

A ať konečně promluví.

Tu orel, vida nezbytí,

Přece jen začne raditi.

OREL RADÍ

115

«Králi,» obrací se k němu

A potom k celému sněmu,

Proto jsem přijel až sem

S celým tímhle průvodem

Na tvé vznešené vzkázání,

120

Abych vyplnil tvá přání,

Služebník tvůj, který stojí

Hotov k radě jako k boji.

Nechci dělat neposluchu,

Tak mi, králi, popřej sluchu.

125

Mysli jenom na to stále,

Kdo učinil z tebe krále,

Dal ti pocty, statky, lidi,

Ať tvé srdce stále vidí

A ať Boha stále cítí,

130

Jenž ti dal a může vzíti,

Který řídí všechna dění,

Pán žití i zahubení,

Ten, jenž ze své božské moci,

Komu chce, může pomoci,

135

On, jenž může ráj ti dáti

Jako do pekel poslati

Toho, jenž se tak proviní,

že jeho vůle nečiní.

A toho, kdo je nevděčný,

140

Uvrhává v plamen věčný,

Tam, kde spočinutí není.

Chválí jej všechno stvořeni.

Jeho měj vždy na paměti,

O něm musíš přemýšleti,

145

O nesmírné Velebnosti

– Tak naplň své srdce ctností.

Se ctí budeš panovati,

Budeš-li se Boha báti,

Bude pevná tvoje vláda.

150

Vždyť základní moudrost žádá

Bohu kořiti se právě

Se zřetelem k jeho slávě.

Také to věz' králi milý.

Člověk, ať je velký, malý,

155

Jen když v bázni boží stojí,

Toho každý tvor se bojí

A on sám pak nižádného,

Kromě jeho, Boha svého,

A tak ujde každé strázni.

160

Jinak chovají se blázni,

Co se světu zaslibují,

Po ďáblových vodách pluji

– Jenže svět, ten není věčný.

Zlými lidmi nebezpečný,

165

Smrti, pekla bát se musí

A mnoho zlých příhod zkusí,

Sužuji je mnohé strasti,

Strachem z pekla, před propastí,

Neboť mají zlé svědomí.

170

A tak mnohý nevědomý,

Jenž se odřek bázně boží,

Spi jak na trnitém hloží,

Vše jej stále bát se nutí

A nenajde spočinutí.

175

Proto, králi, rada má zní:

žij jen stále v boží bázni,

Toť úkol i krále hodný.

A tak budeš vždy svobodný,

Ty, jenž vládneš množstvím duší,

180

Jak se k tvému stavu sluší.

Užitečná rada má je

– Dojdeš s ni až k branám ráje.

Vedle bázně však, jak chleba,

Je též lásky k Bohu třeba!

185

Marná je tvá všechna práce,

Ty, kdo nemáš Boha v lásce.

Kdybys skočil do plamene,

Dělal kousky zpropadené,

Vše, co jenom býti může

190

– Kdepak, to ti nepomůže,

Nemáš-li též lásky k Bohu!

Snad ti vysvětliti mohu

A důvody pro to dáti,

že jest proč jej milovati.

195

Rozum, králi, přesvědči tě.

Chápe to i malé dítě,

že je zcela přirozené,

Když člověka vděčnost žene.

Buď si starý nebo mladý,

200

Ten, kdo přítele má tady,

Jenž jej beze lsti miluje,

Tedy snažně usiluje,

Aby dobré dobrým splatil

A jeho lásku neztratil,

205

Snaží se mu býti milý.

Hladového nakrmí-li

Někdo, nebo osvobodí

Toho, jemuž druzí škodí

– žíznivému podá džbán,

210

Zaslouží být milován.

Tak se to už v světě děje,

Že přítel příteli přeje

– A když jsou už lidé tací,

Že si lásku láskou splácí,

215

Čím pak více milovati

Boha sluší, jeho dbáti,

Jeho, pána laskavého,

Jenž pro příslib otce svého

K nám na tento svět sestoupil,

220

Aby nás všechny vykoupil,

Jenž se s námi všemi sbratřil,

Aby naši bídu spatřil,

Ráčil člověkem být s námi,

Narozen ze svaté Panny,

225

Tak se nám tělem přiblížil,

Nic nedbal, že se ponížil,

Svou dobrotu nám dal znáti,

S hříšníky chtěl obcovati,

Aby sňal s nich jejich hříchy.

230

Ve své lásce dobrý, tichý,

Temná jim srdce osvítil

A k své milosti roznítil.

On předobrý, sám, jediný,

Dobrovolně a bez viny

235

Podstoupil kruté mučení,

Aby nás vrátil spasení

A navzdory hříchu zlému

Vrátil ráji ztracenému.

Vždyť on trpěl z té příčiny,

240

Aby tak za naše viny

Pokání u Otce činil,

Neboť sám se neprovinil,

Ale byl nade vše čist,

Náš milý pán Jezukrist.

245

Takovou měl lásku s námi,

Že zraněn zlými ranami,

Že zkrvácen od hlavy do paty

Čněl v mukách na kříži rozpjatý,

Ten, jenž veškerý svět stvořil,

250

Pro nás svatou krev svou roní

že umučen na kříži pněl,

Brány ráje nám otevřel,

Tak se pro nás obětoval.

Kdo by ho pak nemiloval!

255

Chceš-li jemu lásku dáti,

Věčnou radostí ti splatí.

Nic tak důležité není,

Jak o jeho umučení,

Jeho, nejvyššího krále,

260

Přemítati neustále.

Divné je, že jsou i lidi,

Co se vůbec nezastydí

– I ta oběť, ta je nutí

K posměšnému ušklíbnutí.

265

Kristova smrt budí lásku,

Do rajského vede svazku,

Všechny naše hříchy snímá,

Trpkost věcem odejímá.

Pro lásku svatý Vavřinec

270

I rozpálený rošt svůj snes,

S láskou i za naší doby

Přemohou se všechny zloby.

Kdo ji pozná, po ní touží,

Třebaže se v zlobu hrouží.

275

Kdo láskou k Bohu zahoří,

Vyhne se pak všemu hoři,

Nikdy smutku nepocítí,

Čí srdce Kristus nasytí

Svou nevýslovnou sladkostí.

280

A kdo žije tak v milosti,

S ním přebývá v jednom těle

Ježíš Kristus, věz to cele!

Milujte jej nekonečně

A pamatujte vždy vděčně

285

Jeho drahé umučení,

Vždyť to vede ke spasení.

Ono nás všech hříchů zprostí

A dojdem věčné radosti

S Kristem, kde je život věčný,

290

Budeme-li vždycky vděční

Za dar, jejž nám dal, jak slíbil.

Běda, kdo by nevděčný byl,

Necenil si daru toho,

Když vzal od něho tak mnoho!

295

Buď kdokoli v celé zemi,

Jakýkoli mezi všemi,

Ať je mladý nebo stár,

Každý přijal tento dar.

A kdybychom srovnávali,

300

Ty jsi dostal nejvíc, králi,

Na darech od Boha svého

– Pocty, statky z přízně jeho,

Moc a slávu, všeho dosti.

Nikdo nemá té schopnosti

305

Oslaviti všemocného,

Dobrotu a štědrost jeho

Nad to, dbáš-li svojí spásy,

Pamatuj po všechny časy,

Že Kristus své svaté tělo,

310

Jež pro nás těžce trpělo,

I svou krev nám zde zůstavil

A v svaté církvi oslavil

Paměť svého umučení,

Aby braly posílení

315

Všechny duše v přijímání,

Před nímž v pokoře se sklání.

Kdo je za tu lásku vděčný,

Bývá před zlem vždy bezpečný,

Tomu nikdy neubude

320

Milosti a šťasten bude.

Nevděčnost však dobro ruší,

Jako zlý vítr vysuší

Tvou studnici boží přízně

A tak budeš ztrestán přísně,

325

Jako stalo se už těm,

Co hřešili nevděkem.

Ctnostně žij, jej, Boha, chvále,

Jenž je král nad všechny krále,

Nejdřív hledej Boha svého,

330

Čiň, co konáš, v Jménu Jeho,

Jeho uctívej jedině

A potom vše zlé tě mine.

Jako pastýř k svému stádu

Bohumile řiď svou vládu

335

Nade všemi poddanými.

Pak dobudeš činy svými,

Láskou k Bohu svou a ctností

Ráje, jenž jde do věčnosti.

Vyvaruj se též lakoty,

340

Z které prýští mnohé sloty!

Nechtěj všechno nechat sobě.

Jako Bůh byl štědrým k tobě,

Buď ty štědrý zase dále.

Přijde ohyzda na krále,

345

Tak je v Písmu pověděno,

A on ztratí dobré jméno,

Jestli krejcar skoupě škrtl,

Za ten hřích jej Pán Bůh zdrtí!

Vždy je lépe v každém čase,

350

Když sám's dostal, rozdat zase.

O co tě tvá štědrost zkrátí,

To ti Pán Bůh stokrát vrátí.

Už Jsem králi, mluvil dosti,»

Dodal orel se skromností,

355

Radu mou mi nezazlívej,

Laskavě se na ni dívej –

V ni ti moje hloupá hlava,

Co ti dáti může, dává.»

Král lev vlídně odpovídá,

360

K tomu milý úsměv přidá:

Co bych vytýkat směl já ti?

Spíš ti musím díky vzdáti!

Zavázán ti budu věčně.

Radu tvou chci přijmout vděčně.

365

Sám Bůh kéž mě k tomu sílí,

Abych mířil k tomu cíli,

Abych docenil tvou radu

A zařídil svoji vládu,

Slova tvá si pamatuje,»

370

Tak král orlovi děkuje.

LEVHART RADÍ

Potom praví levhartovi:

«Věrný můj, vždy pohotový,

Tys po mně první z mé země,

Tobě důvěřuji pevně,

375

Nade všechny pevně, to věz,

Proto, co víš, to mi pověz!»

Ten praví: «Můj drahý pane,

Co řek' orel, ať se stane

A ty všechno vyplňuj.

380

To je první návrh můj.

Mé srdce tvůj prospěch žádá,

Prostá je však moje rada –

– Víc však už nechci odkládat

Ti, kdož k radě náleží,

385

Ať se vždy shromáždí tady,

Vždyť je často třeba rady

V nejrůznějších případech.

V radě jen své věrné nech,

Kteří radí ti vždy vážně.

390

Ty, kdo mluví nerozvážně,

Nikdy netrp v jejich středu,

Nechceš-li mít z toho škodu.

Přijmi, královská výsosti,

Jen ty, které poznáš v ctnosti.

395

Ti, jak mluví, také cítí,

Nedají se přemluviti,

Ať je kdo chce, čím chce nutí,

Na ně je vždy spolehnutí,

Oni jsou tvá věrná stráž,

400

Proto si jich vždycky važ!

Ale ti, co chtějí za to,

že ti radí, stříbro, zlato,

Které lidskou duši zkazí,

Co ti způsobí neblazí,

405

Jaká zla svou chamtivostí!

Milý králi, to je k zlosti,

Kolik zlého státu zplodí!

Tobě, králi, nejvíc škodí,

Protože jsi státu hlava.

410

Rozsuď tedy podle práva

A dle této skromné rady:

Vyžeň všechny dohromady,

Vždyť oni tajně piklemi

Zamořují celou zemi

415

A cpou zlato do svých skříní,

A nikdo je neobviní.

Vždyť se o to nestarají,

Jen na tebe spoléhají.

Rozhlédni se svojí radou,

420

Ať na tě vinu nekladou!

Chceš-li, králi, prospěch míti,

Dej si moudrým poraditi,

Ať svou radou rádci tvoji

Ukáží, zač sami stojí.

425

Vystříhej se také toho,

Ať jich nemáš v radě mnoho –

V množství ERR sirně sváru leží,

Svornosti dosáhne stěží.

Čím větší zem, tím menší radu

430

– Tou zásadou veď svou vládu!

Nechtěj rádce z cizích zemí,

Nekoj lidi nadějemi,

Jen abys zvětšil svou slávu!

To nesluší tvému stavu.

435

Avšak urození páni

Při svém dobrém vychovám,

Prospějí tobě i zemi.

Jen se poraď vždycky s těmi!

Pak povládneš vždy v pokoji,

440

Mnohému se vyhneš boji,

Vtipem předčíš nepřítele,

Pamatuj má slova bděle!

A když skončíš v radě práci,

S celou svojí honorací,

445

Ty a oni všichni spolu,

Máte zasednout ke stolu,

Kde už mnoho sluhů stojí,

V sále, ne v malém pokoji,

Kde je mnoho lidí v davu,

450

Každý podle svého stavu,

Dle hodností, jak náleží

– Preláty, biskupy, kněží

– Těm sluší zvlášť pocty vzdávat,

Duchovnímu přednost dávat

455

Vzhledem k jejich důstojnosti.

Po obědě pak svých hostí

Vyslechni vždy všechna přání,

Aby ti byli oddáni.

Když žádají o slyšení,

460

Odepříti slušné není.

Vyslechni vše pěkně v klidu

A pak odpověď dej lidu,

Neboť krále moudrá slova

Lid vždy na paměti chová.

465

A aby ses lidu líbil,

Dodrž vždy vše, co jsi slíbil,

Aby ti lidé neláli,

Když ti před tím děkovali.

Slovo tvé ať vždycky platí,

470

To, co řekneš, má se státi,

Neboť obyčejné řeči

Krále mají platnost větší,

Nežli když jiný přísahá.

K tomu nechť vede tvá snaha.

475

Již jsem, králi, mluvil dosti,

Taž se nyní všech svých hostí,

Kteří zdaleka přijeli,

Ti své návrhy teď sdělí.

Každý, co nejlépe ví,

480

Ať nám tady vypoví!»

SOKOL RADÍ

Teď je na sokolu řada.

Ať už mluví, král jej žádá.

Sokol dlouho neotálí,

Učiní poklonu králi

485

A pak směle bez ostychu

Promlouvá v nastalém tichu:

«Svět tvou velikost pocítí,

Budeš-li jen jedno chtíti:

Nejen po moudrém se pídit,

490

Ale také se tím řídit.

Slyš tu radu ústy mými:

Ať se svými poddanými

Nakládáš vždy bez násilí

– To k špatnému vede cíli.

495

Chovej se k nim dobrotivě,

Braň je také milostivě,

Ať tě miluji a chválí.

Jinak s těmi nalož, králi,

Kdo násilí druhým činí,

500

Anebo jsou jinak vinni,

Zpupní jsou a odporují

– Milosti nezasluhují!

Povinnost nechtějí znáti

– Ty je třeba potrestati!

505

Uznají-li vinu v sobě,

Pokorně se vrátí k tobě,

Potlač v sobě všechnu zlost

A přijmi je na milost.

K pokorným buď milý stále,

510

Jak se to sluší na krále

– Toť prostředek na pomoc,

Jak máš upevnit svou moc.»

MEDVĚD RADÍ

A jak to sokol dopoví,

Král pokyne medvědovi.

515

Táže se jej, co si myslí,

Neboť proto všichni přišli,

Jeden po druhém ať řadou

Přispěje králi svou radou.

Na ta slova medvěd vstane

520

A praví: «Můj králi, pane,

Každý, kdokoli je tady,

Jak sám jedná, taky radí

Podle svého založení.

I má rada jiná není.

525

K ničemu ať tě nenutí,

Řiď se jenom dle své chuti,

Sladké jídlo, sladké pití,

A spát! To je živobytí!

A kdo potom bude smět

530

V tom, co chceš, ti překážet?

Sraz jej bez meškání ranou,

Až odletí někam stranou!

Poddaní ať se tě bojí,

Se strachem před tebou stojí

535

To, co chceš, ať každý chválí:

Znamenitě, milý králi!»

A král hned po medvědovi

Obrátí se k jeřábovi:

«Co ty radíš, milý hosti,

540

Jakže má král žíti v ctnosti?

Že jsi moudrý, známo je mi.»

JEŘÁB RADÍ

Jeřáb praví přede všemi:

«Když neráčíš jinak dáti

A já musím povídati:

545

Dřív vždy dobře poslouchej

A pak do řeči se dej!

Mluvení častokrát škodí;

Jen málokdy se přihodí,

Že kdo pyká za mlčení,

550

Které nikdy k škodě není.

Každý, kdo se mluvit učí'

Nejprve ať vhodně mlčí!

Vždyť ten, kdo má lidskou duši,

Má pro slyšení dvě uši

555

A jazyk jen jeden má,

Z čehož plyne úvaha,

Že i to je na znamení,

Jak je k prospěchu mlčení.

Ať si jiný jak chce žvaní,

560

Ty nedbej na povídání.

Nikdy nemluv bez rozvahy.

Vždyť tvá slova, králi drahý,

Přečkají tě o staletí,

Do desáté země letí.

565

Rychlej než křídla orlova

Létají vyřčená slova.

Chceš být znám

– vol nástroj jiný!

Za tebe ať mluví činy!

570

A pak poslechni mé rady:

Dohlédni na své úřady,

Které spolu s tebou vládnou.

Nebudeš mít škodu žádnou

– Horlivostí se neztrácí!

575

Když tě budou vidět v práci,

Povzbudí se jejich snaha

Dosáhnouti pro stát blaha.

Nenech též bez povšimnutí

Jedinké na soudě hnutí.

580

Všimni si, zda soudí správně,

A toho si pak hleď hlavně,

Ať snad nespravedlností

Netrpí poddaní prostí.

Všechna vina na tě padne,

585

Neboť král ten nejvíc vládne

Soudy, jež jsou zdroji práva.

Mnohý práva nedostává

– Takový mám z toho dojem

– Na soudě, jenž má být zdrojem

590

Pravdy, pomoci každému,

Bohatému i chudému,

Aby dobrý příklad dal.

Ne, že bych rád žaloval,

Jest však známo v každém kraji,

595

že i právo najímají,

Mnohý že si úřad koupil

Jenom, aby krad a loupil

Více nežli nájem činí;

Přebytek musí dát jiní.

600

On pak pánu nájem splatí

A sám sebe obohatí.

Kolik křivd se proto stane,

Takový kupčící, pane!

To ti sám čert k tomu radil,

605

Abys na úřad dosadil

Místo sebe hrabivého?

Co způsobí potom zlého

Soudce, jenž po darech touží,

Za peníze křivdě slouží!

610

Právo padne podplácení

A někdy i zákon změní

Jedné straně na pomoc.

Hrabivost má strašnou moc,

Že pravdu grošem zastíní

615

A právo v křivdu promění.

Ať tvá milost pamatuje,

že hrabivost zaslepuje,

A že bude práce tvoje

Za právo se dát do boje.

620

Přehnaná se zdá řeč má ti?

Vždyť se můžeš pozeptati,

Řekl-li jsem příliš mnoho,

Je-li na soudech co z toho,

O čem jsem zde mluvil právě.

625

Zatop jim tam potom zdravě,

A to včas a bez váhání!

Tak vám, nepoctiví páni,

Slušní se vás vystříhají,

Zlí v trestu výstrahu mají!

630

Nuže, králi, bez prodlení

Zatrhni jim to řádění,

Chceš-li býti v klidu šťasten

A zločinu neúčasten!»

Domluvil a už se vzdálí.

635

Lev jej za tu radu chválí,

Rozhlíží se po jiných,

Chce vybrat jednoho z nich.

A vlka teď slyšet chce

Po maličké přestávce.

640

Tu vlk hbitě přistupuje,

Nit své řeči navazuje:

VLK RADÍ

«Poslyš, králi, moji radu:

Nikdy v žití netrp hladu!

Jiný ať se k postu nutí,

645

Ty si popřej podle chuti

V jídle, pití, do sytosti.

Mluvím ze své zkušenosti.

V sytosti je základ zdraví

– Cpát si břicho neunaví,

650

Ty jediný vládneš státem,

Tys nejvyšším majestátem,

Cokoli chceš, můžeš vzít.

Kdybys mi chtěl uštědřit

Ze svých dvorů skot a brav,

655

Sedřu kůži z jejich hlav,

O čem trochu cenném zvím,

To si ihned přisvojím.

SUP RADÍ

A již zobák opět klape.

To, jak sup se řeči chápe:

660

«Vlk mi mluví z duše vskutku.

Kde je něco do žaludku,

To je něco pro mě, králi.

Ucítím už z velké dálí,

Kde kdo umřel, ihned zvím,

665

Tobě králi poradím:

Umře, kdo má jmění. Vkrátku

Zmocníme se jeho statku,

Zatím co on v zemi dříme,

My se pěkně rozdělíme.

670

Když sirotek po něm žije?

K čemu zákon zmatený je?

K čemu soud je! Jedním mžikem

Stanu se mu poručníkem!

A tak jednat budu stále,

675

Maje pomoc svého krále,

A ta, pane, vydatná je.

«Buď už zticha,» král mu kyne,

«Chci vyslechnout ještě jiné.»

JELEN RADÍ

A už jelen před ním stojí:

680

«Nechystej se nikdy k boji!

Hleď vše vyříditi v míru,

To je správné, na mou víru.

Nikdy neměj v lásce zlých.

Postrach musíš vzbudit v nich.

685

Nevěrníky a zloděje

Ztrestej, ať se každý chvěje;

Nenech páchati násilí!

Zato měj rád, králi milý,

Ty, kdož v míru žiti chtějí,

690

Ty měj ze všech nejraději.

Každý nejvíc o to stojí,

Abys panoval v pokoji.

Na ty pamatuj se, králi,

Co před tebou panovali,

695

Bohu, lidem byli milí,

Dobrou paměť zůstavili.

O jejich životech čítej,

O jejich činech přemítej,

Před tvou dobrotou i oni

700

Ať se v očích lidu skloní!

A tak vždycky dobrým přej,

Ale zlé, ty potrestej.

Tak získáš na slávě, moci,

Pak i na boží pomoci,

705

Jíž si každý dobrý žádá,

Taková je moje rada.»

PÁV RADÍ

Vtom už lev znamení dává,

Vyzývá tak k řeči páva.

«K radě ač mám dobrou vůli,

710

Nevím, dobře vzpomenu-li.

Přesto radím tvé milosti,

Abys dle své vznešenosti

Vždycky v krásném rouše chodil.

Tak patrný bude rozdíl,

715

že jsi král, a ne tak kdosi

– Král ať královsky se nosí!

Krásný šat, který ti sluší,

Rozradostni tvoji duši.

Objev se v královské zdobě

720

A povzbudíš úctu k sobě

A po celé naší vlasti

Za velkou čest budou klásti

A za velkou důvěru

Smět spatřit tvou nádheru.

725

Přitom však dbej taky na to,

Aby na povrchu zlato

Neskrývalo uvnitř hříchy

– Pak by účinek byl lichý.

Také uvnitř zdob se ctností,

730

Jak na důkaz důstojnosti

Krásné roucho vně tě zdobí.

Pak nebudeš jak ty hroby,

V kterých kryje krásný kámen

Uvnitř černou kostru. Amen.»

KŮŇ RADÍ

735

Potom na koni řeč byla.

Řeč páva se mu líbila:

«Neb se, králi, sluší na tě

Chodit vždy v nádherném šatě.

Také žij si vždy vesele,

740

Pořádej zábavy skvělé,

Tance, turnaje a klání,

Pozvi všechny krásné paní,

Ať tvé srdce raduje se,

Až se všichni sejdou v plese.

745

Páni oděni bohatě,

Až se mnohý dusí v zlatě.

Pak se spolu v boji srazí,

Dřevec proti dřevci vrazí

– Mnohý po jeho dotyku

750

Ze sedla vyletí v mžiku.

Jaképak s ním potom fraky!

Ty neměj z toho rozpaky,

Když se v čestném boji sejdou,

Jakživi z něj zdrávi nejdou!

755

Nejednoho silně zbijí,

Až se potom s křikem svíjí,

Obracejí se naruby,

Někomu vyrazí zuby

A tak laškovně si hrají

760

Na tom rytířském turnaji

– Jen když porvati se smějí,

Vždyť to mají nejraději.

I já potom k svému přijdu

– Rytíř, ten nechce žít v klidu.

765

Sám navštěvuj také klání,

Kde jsou hezké slečny, paní,

Jejichž srdce vždycky blaží,

Když se páni v boji sráží,

Když jim oheň v srdci hárá,

770

Někdo volá na felčara,

Jiný potěžkává zbraně,

Jiný křičí: Hurá na ně!

Slyšeti je třesky plesky

Jako hrom a z něho blesky,

775

Až tě z toho rozkoš jímá.

Každý účastník zde ji má.

Rytířstvo, no, to je cháska

– Ať je také tvoje láska!»

KOHOUT RADÍ

Pak vystřídal v řeči koně

780

Kohout, jenž stál se kaboně

Už za předchozí rozmluvy

A teď králi takto mluví:

«Buď dobrotiv k svému lidu

A ten, kdo nechce žít v klidu

785

A chtěl by se protiviti,

Ten musí potrestán býti.

Postarej se v krátkém čase,

Ať se vrátí k tobě zase!

Moc tvá ať rozhodne všady,

790

Podmaň si města i hrady,

Ať tvou vládu uznávají.

Na ty však, co poslouchají,

Na ty nikdy krutý nebuď!

Časně ráno vždy se probuď –

795

Vůbec nikdy nespi mnoho,

Říkám, vyvaruj se toho!

Tak se ďáblových střež sítí,

Ať tě do nich nezachytí,

Neboť, kdo je ďáblem lapen,

800

Hříšným snem je stále trápen,

Z břichu v hřích jej ďábel vodí.

On netuší, co mu škodí,

Na duši i těle hyne,

Zatím co drahý čas plyne,

805

Který takto marně ztratí

– Nikdy se mu nenavrátí.

Za svou hanbu se nestydí,

Ba ani ji neuvidí.

Ale pak – to probuzení!

810

Pozná svoje poblouzení,

Jak ho jeho vůle vzteklá

Do samého svedla pekla!

Proto mnoho nechtěj spáti,

Spíše na bdění rač dbáti,

815

Pracuj spíš, než by ses nudil,

Abys ty, co spí, probudil

Povzbuzením i příklady,

Aby dbali této rady.

Kdo tak trestuhodně zbloudil,

820

Toho abys právem soudil

A podle spravedlnosti

Přivedl jej zpátky k ctnosti.»

VŮL RADÍ

Pak předstoupil volek prostý.

Praví: «Královská milosti,

825

Ne abys snad přejinačil,

Na čem usnésti ses ráčil!

Na tom snaž se setrvati,

Tuto radu mohu dáti.

Ve svém jednání buď přímý,

830

Ale ne s úmysly zlými.

Nemá býti důslednosti

V pomstě a v ošklivé zlosti.

Dobré skutky konej snažně,

Pracuj důkladně a vážně,

835

Přede zlem střež svoje lidi,

Neb Bůh myšlenky tvé vidí.

Nechtěj vyhověti mnoha,

Řiď se ve všem podle Boha,

Jenž prostou pravdu miluje.

840

Nadarmo ten usiluje,

Kdo se chce všem zachovati,

Vždyť to se nemůže státi.

Jen dobří pravdu milují

A zlí, ti jí povrhují.

845

nemiluj nikdy zlých lidí.

Ten, kdo pravdu nenávidí,

Ďáblu podepsal svůj list.

Lepší jest zlých nenávist,

Nežli jejich ERR Metá přízeň

850

– Z té by byla špatná sklizeň!»

HUSA RADÍ

A pak přijde rada kusá,

Kterou říká hloupá husa,

Na kterou když se dostalo,

Praví: «Slyš mě také málo,

855

Králi, moji hloupou hlavu.

Projížděj se pro zábavu,

Objížděj své louky, sady,

V tom však drž se vždy mé rady:

Nejeď nikdy do daleka,

860

Tak tě nikdy nepoleká

špatné překvapení žádné

A nikdo tě nepřepadne.

A když míváš někdy žízeň

– Vždyť víš, jaká je to trýzeň

865

– Když ti vyschne v ústech slina,

Měj vždy s sebou krapet vína,

Abys neměl žízeň – ach

– Když jsi právě na cestách.»

OSEL RADÍ

Osel ten se zprvu brání,

870

Vůbec nechce radit ani:

«Já a celý můj pak rod

Nikdy nejsme k radě vhod.

Také nikdy nejsme zváni,

Když se spolu radí páni,

875

Neb soudí na naši duši

Podle našich dlouhých uší.

Jako blázny, které znají,

Nikdy k radě nevolají

Mezi sebe na porady.

880

Co je tedy do mé rady!

Já nesu s pomocí boží

Břímě, jež na mě naloží

A přec nikdy nenaříkám.

Také tobě, králi, říkám,

885

Abys ty své břímě nesl

A nikdy pod ním neklesl,

Vesele a bez reptání,

Ač se pod ním šíje sklání.

Čím je někdo větší pán,

890

Tím má větší úkol dán

A čím kdo má větší čest,

S ní i práce větší jest.

Povím to zde zcela krátce:

Není ničeho bez práce!

895

Kdo o velké věci stojí,

Nikdy není na pokoji.

Nic nezískáš bez snažení

A proto k ničemu není

Chtít si ulehčit v životě,

900

To je jenom škoda pro tebe

– A také to není správné.

Poučení z doby dávné

Vem – chceš-li se vystříhati

Zla, jež tě může potkati

905

U těch, co dřív chybovali

A hřešili, milý králi,

Zločin ke zločinu kladli,

Až mu docela propadli.

Zločin stále níže sráží

910

– Teď se v jícnu pekla smaží!

Dneska se totéž přihodí

Tomu, kdo tou cestou chodí.

Jí se sluší vystříhati

A na jinou se vydati,

915

Kde peklu nepropadají,

Ale dojdou přímo k ráji,

že se zlého varovali.

To ti radím já, můj králi,

O oslovi známo jest,

920

že se varuje všech cest,

Kde vidí jiné klesati,

To se raději zpátky vrátí.

Mnohý člověk tak nečiní,

Jde tam, kde už padli jiní,

925

Nedbá na čest, na spasem

A tak míří k zatracení.»

HOLUB RADÍ

A jak tak šli po pořadě,

Na holuba došlo v řadě:

«Králi, na jedno klaď váhu:

930

Nezapomeň na rozvahu

A dbej, aby náhlý hněv,

Nebyl silnější než lev!

I když se kdo tak provinil

A takové kousky činil,

935

Že se zdá veliká vina,

K ráznému trestu příčina,

Netrestej bez rozmýšleni,

Neb spravedlnosti není

Tam, kde soudce v hněvu soudí.

940

Tady mnohé čert obloudí,

Že v svém zaslepení zbloudí

A ve hněvu zle odsoudí.

Kde soudí soudce hněvivý,

Nebývá vždy spravedlivý,

945

Neboť hněv má tolik moci,

že se často touto mocí

Z rozvážného blázen stává,

Který nedbá ani práva.

Hněvem se mu rozum zkalí,

950

Hněv, ten v jeho nitru pílí,

Ukvapí se a – čin kvapný,

Už tím samým bývá špatný.

Jako oheň dřívím svítí,

Tak se mluvením hněv vznítí,

955

Člověk pro přílišné řeči

V hněvu přejde z řeči k seči.

Tam, kde blázen z hněvu vrčí,

Kdo chce moudrý být, ať mlčí.

Když se o něj hněv pokusí,

960

Mlčením jej nejspíš zdusí.

Potlač jej s boží pomocí

A zbav hněv v sobě vší moci.

Potom, když přijdeš k rozvaze,

Rozeznáš zajisté snáze,

965

Bylo-li se proč hněvati.

Též musíš pamatovati,

že tvůj hněv mnoho uškodí

A mnoho zlého přivodí,

Jako hněv každého pána,

970

Jemuž moc nad lidmi dána.

Proto vzdoruj svému hněvu,

Přibližuj se Pánu svému.

Sám Bůh milostivě činí,

I on netrestá hned viny,

975

Ba často nás trestu zprostí,

Chce nás vrátit své milosti,

Totéž pak i od nás žádá.

Tvrdosti jen člověk strádá.

Mírností se mnoho spraví.

980

Jak chceš, by on shovívavý

Byl pak k tobě za tvé viny,

Dbej svou milostí chudiny,

Radím milosrdně síti,

Vždyť jednou budeš i žíti!

985

To ti pravím při své víře:

V jaké měříš druhým míře,

V téže bude ti zpět dáno,

Jak to stojí v Písmu psáno.»

SVINĚ RADÍ

Hezky mluvil dozajista.

990

Teď se však vepř k řeči chystá,

Jemuž se též prase říká,

Chrochtá všelijak a kníká:

«Taková je moje rada:

Přej si, čeho tělo žádá

995

A podporuj všechnu slotu,

Nepravost a nečistotu.

Bez nemravnosti šeredné

Neztrácej noci, ani dne.

Nebude ti z toho smutno.

1000

Užít všeho, to je nutno,

Tak rozplašíš všechnu nudu,

Nedbej hanby ani studu,

To je přece tvoje právo,

Nedívej se vlevo, vpravo,

1005

Pouštěj všude svoje vášně

– Tak se mi to líbí strašně!»

Tak mluví svině proklatá

Stále slova nestydatá,

že je až hanba slyšeti,

1010

Proto chci o ni mlčeti.

HRDLIČKA RADÍ

Pak hrdlička bez zdráhání,

Jež v pokoře nezná ani,

Připomíná králi toto:

«Bůh tvůj povýšil tě proto,

1015

Abys mu byl zástupcem.

Proto máš být příkladem

Ve všem, co se Bohu líbí

A vystříhati se chyby,

Duchovní vždy radu maje,

1020

Na boží vůli se ptaje.

Dobrý, ten zlo nenávidí.

Tak měj příklad z dobrých lidí,

Kteří žijí v životě

Pořádku a čistotě,

1025

Aby se líbili Bohu.

A já pak ti říci mohu:

Ten uvidí boží slávu,

Kdo se jedním ze tří stavů,

Jež nám Bůh dal, řídit bude,

1030

Jinak spásy nenabude.

Buď manžel, vdovec nebo panic,

Jinak neručím ti za nic!

Kdo nezná božího zákona,

Bez něho život dokoná,

1035

Bez boží milosti zahyne

A věčný oheň jej nemine.

Měj naučení, můj pane,

Jestliže se ti už stane,

A ty se chceš oženiti,

1040

Pak musíš vždy věrný býti,

Musíš plnit všechny sliby,

Jak se Pánu Bohu líbí.

A když Pán Bůh ze své slávy

Milé manželky tě zbaví,

1045

Na jedné máš dosti míti

A více se neženiti.

Potom ve svém vdovském stavu

Vzdávej Pánu Bohu slávu!»

ZAJÍC RADÍ

Teď se zajíc zase blíží

1050

A na krále plaše vzhlíží:

«Nepomýšlej ani z dálky,

Abys někdy vedl války.

Budeš vždycky strašně rád,

Jestli můžeš utíkat!

1055

Nenos brnění a meče,

Neboť vždy lépe uteče,

Kdo se zbraní nepřetíží,

Ta mu potom běh jen ztíží!»

VRÁNA RADÍ

«Zabezpeč se v budoucnosti,

1060

Vyhni se škodám i zlosti.

Vždycky je lepší věc jistá,

Než co osud tajně chystá,»

Ujímá se vrána řeči,

«I neštěstí sebevětší,

1065

I ta nejkrutější rána

Snese se snáz předvídána.

Vždyť, můj králi, kdo předvídá,

Více získá, nežli vydá,

V neštěstí se nenavzdychá

1070

A nehoní pozdě bycha.

Ještě řeknu radu svou ti,

Chceš-li více zbohatnouti,

Králi, dobrý hospodáři,

Dohlížej, jak hospodaří

1075

Tvoji lidé na tvém zboží.

A ať ti vždy počet složí.

Toho se drž zaměstnání,

Z domu neodjížděj ani,

Tím méně pak do ciziny,

1080

Drž se raděj rodné blíny.

Netuž po zámořské slasti

– Všechno najdeš ve své vlasti!»

Tak radila králi vrána.

A že řeč nebyla planá,

1085

Mnozí jiní dokazují

A souhlasně přikyvují.

BERÁNEK RADÍ

Beránek pokorně, tiše,

Radí králi proti pýše.

Říká: «Měj v srdci pokoru

1090

I při svém královském dvoru

A při své královské slávě,

neboť Pánu Bohu právě

Pýcha bude, jest a byla

Jako sám hřích vždy nemilá.

1095

Vždyť pro pýchu nekonečnou

Ďábla srazil v propast věčnou

A i dnes je zločin pýchy

Mezi smrtelnými hříchy.

Pyšný je vzor bezbožníka,

1100

Peklem za svou pýchu pyká,

V společnosti Lucipera

Za svůj hřích odplatu bera.

Kdo se v pýše k čertu druží,

Již mu propadl svou duší,

1105

S ním ať sdílí věčné hoře!

Otevř své srdce pokoře,

Vždyť v pokorném ponížení

Žádná hanba skryta není.

Nebuď hrdý, to tím spíše

1110

Pro slova Pána Ježíše:

Povýším pokoru tichou

A ponížím hrdé pýchou.

Opakuj si stále znova

Tato jeho svatá slova.

1115

Vždyť on ponížil i sebe

A na zem sestoupil s nebe,

On, Bůh náš, jenž všechno stvořil!

Všimni si, jak se pokořil.

Učil nás, a nám se blíže,

1120

Podstoupil i muka kříže,

Dal nám příklad, nejen slova.

A my na paměť Kristova

Pokorného ponížení

Držme se jeho učení!»

ČÁP RADÍ

1125

Po beránkovi čáp praví:

«Nu, to byl beránek pravý,

Který mluvil nyní právě.

Já chci mluvit o tvé správě.

Jen se, králi, drž mé rady.

1130

Svěřuj jen těm své úřady,

Kteří jsou poctiví v srdci,

Ať nepasou ovce vlci

Když už chceš příklad z čítanky – .

Koho poznáš s dobré stránky,

1135

Tomu svěřuj správu v zemi,

Toho vyber mezi všemi,

Jenž je pevný též ve víře,

Ať hubí žháře, mordýře

A silniční loupežníky,

1140

Ať vymýtí jejich zvyky,

Ať je zničí jako hady

Podle této mojí rady!»

KOČKA RADÍ

Kočka mluví ihned potom:

«Přemýšlels, můj králi, o tom,

1145

že podle čápovy rady

Je potřeba pevně vlády

Lotry zničit jako zmije?

K tomu slídič potřebný je,

Který v noci ostře vidí,

1150

Neboť jest zvykem zlých lidí,

že své nečisté komploty

Ukrývají do temnoty

A světlého dne se štítí.

Ten, kdo je chce polapiti

1155

A vypátrat tajné sběhy,

Potřebuje k tomu špehy,

Kteří mu podají zprávu

A tím napomohou právu.»

TETŘEV RADÍ

Kočka vylíčí své snahy.

1160

Pak tetřev dle své povahy

Svému králi takto radí:

«Chceš-li býti beze škody,

Nebuď, kde je mnoho lidu.

Raději si dopřej klidu

1165

V skalách, v horách, v temném lese,

Tam se ruch už nedonese.

Po svém žij tam, stranou lidí,

Nikdo se tě nedopídí.»

PES RADÍ

A již jednoho psa hlas zní,

1170

Jenž mluví za psy ostatní.

«Drž se vždy v svých věrných kruhu,

To ti půjde jenom k duhu!

A nejvíc při cestování.

Nehýbej se od nich ani.

1175

Vždyť oni tě stále střeží,

A na nich tvůj klid záleží,

Zmaří na tebe nástrahy,

Odhalí úkladné vrahy

A každou intriku zlou

1180

Bdělostí svou předejdou.

Měj vždy stráže před ložnicí,

Když pak odpočíváš spící

Po svém denním zaměstnání,

Ty tvůj klidný spánek chrání!

1185

Osvěžení po svém shonu

Najdeš na lovu a v honu.

To jsou slova krásně znící!

Jednou lesem při štvanici

Jako vítr vpřed se hnát,

1190

Jindy chytat do tenat!

Za takové kratochvíle

Nepocítíš dlouhé chvíle.»

SOVA RADÍ

Jak pes dokončí svá slova,

Ihned po něm mluví sova.

1195

«Chceš-li míti pokoj svatý,

Zavři se do své komnaty

Pod záminkou nutné práce.

A pak tajným vchodem krátce,

Jakmile se dočkáš noci,

1200

Ztratíš se všem tiše s očí,

Pryč jen od shonu a ruchu.

Pak v temnu na volném vzduchu

S důvěrníky několika

Příjemná nálada vzniká.

1205

Tam v zšeřelém nočním stínu

Holduj rozkošem a vínu,

Všechno čiň si beze studu,

Bav se a zaplaš svou nudu,

Vždyť jsi přede všemi v skrytu.

1210

A vrať se až na úsvitu. »

Taková též byla slova

Sýčkova a kalousova.

LIŠKA RADÍ

Liška, ta po starém zvyku

Všech podšitých pochlebníků

1215

Lísá se, po očku mrká,

A už sladkým hlasem vrká.

«Nejvyšší náš pane,

Záře moudrosti tvé plane,

Že všechno kolem zastíní.

1220

Jak ti mohou radit jiní,

Když královská moudrost tu je,

Která všechny převyšuje!

A ty, jenž chceš sám králem být,

Jim že by ses měl podřídit?

1225

A to bych ti chtěla říci

– Myslíš, že ti tví šlechtici,

Co se na tě doví, asi

Veřejně hned nerozhlásí?

To víš, že ti hnedka s chutí

1230

Svoji vlastní vůli vnutí,

Aby došli k svému cíli.

Avšak ty jsi plný síly,

Dělej, co máš nejraději,

Nech je mluvit, co si chtějí

1235

A sám jednej, jak ty chceš!

Na nás spolehni se též,

Kteří, co na tebe vědí,

Lidem to hned nepovědí.

A co zvíme na jiné,

1240

To už tvůj sluch nemine.

Ať kdo cokoli jen řekne,

A i jiné věci pěkné,

Vše, co na tvém dvoře zvíme,

Potají ti prozradíme.»

1245

Kuna s vydrou tamtéž byly,

Ve všem s liškou souhlasily.

LUŇÁK RADÍ

A hned navázali na ně

Luňák a s ním myší káně.

«Buď jenom vždy, králi milý,

1250

Jako rytíř ušlechtilý.

Již od mládí buď vždy hrdý,

Jako skála pevný, tvrdý.

Vládu svou chtěj vždycky vésti

Jenom rytířsky a ve cti.

1255

A až vstoupíš v mužná léta,

Neproměň se jako sketa,

Jak se mnohým lidem stává.

Jejich čest pak upadává.

Když zůstanou při životě,

1260

Skončí nejspíš v pěkné slotě.»

JEŽEK RADÍ

Potom radit ježek přišel

A s ním současně též sysel.

«Když máš v celé zemi všady

Pevná města, tvrdé hrady,

1265

Musíš už za letní doby

Pamatovat na zásoby,

Aby měly vína, chleba,

Masa a čeho je třeba

V řádně zásobené špíži.

1270

Pak když se už zima blíží

A ty musíš z toho žíti,

Těžko shánět živobytí!»

VEVERKA RADÍ

I veverka na to králi

Tuto moudrou radu chválí.

1275

A sama ještě dodala,

Neboť moudrá je, ač malá:

«Soustavně a ze zásady

Vždycky zásobuj své sklady,

Každou k jídlu schovej věc,

1280

Jak to dělá mravenec,

Který se tak bojí hladu,

že pracuje do úpadu!

Dbej, abys nejvíc naschránil,

Dokavad v rozkvětu jsi sil.

1285

A nejvíce mezi všemi,

Střádej poklad drahocenný,

Kterým tvoje duše mládne,

Jejž ti zloděj neukradne

A před moly je bezpečný

1290

– Boží lásky poklad věčný!»

ŠPAČEK RADÍ

Nato špaček svými slovy

Něco jiného zas poví:

«Vznešeností svého stavu

Byl jsi lidem dán za hlavu,

1295

Nad všemi je moc ti dána,

Aby tě měli za pána

Nad jiné v tomto životě.

Proto nebuď o samotě,

Ať si je to už kdekoli,

1300

Doma či ve válce v poli,

Ať je vidět, že vládneš všem.

Velkým se obklop průvodem

– To tvůj význam přece zdvíhá,

Když se kolem zástup míhá

1305

A v pestrém lomozu víří

Služebnici a rytíři,

Jich si dle zásluhy važ,

Ti jsou tvoje dobrá stráž,

Věř jen družině své smělé,

1310

Zdoláš všechny nepřátele!

Je také jednou z velkých vloh

Umět vypěstovat svůj sloh.

Vždyť je to velké umění

Verše psát či vyprávění.

1315

Uč se a dobré napodob

A krásnou formou obsah zdob!»

RYS RADÍ

«Rysové obyčej mají,

že v jednu stopu šlapají,

že se drží vždy svých cest.

1320

Máš-li vojsko k bitvě vést,

Ať jednají jako rysi.

A ať každý představí si,

Kde je jeho pravé místo.

Na první pohled je jisto,

1325

že kdo na svém místě stojí,

Lépe připraven je k boji,

A není důvodu k bázni,

Kde se vojsko řídí kázni.

Když nepřítel bitvu ztratí

1330

A na útěk se obrátí

A tví lidé jej zahání,

Tu se dej hned do stihání,

Aby ti nezmizel s očí.

Když se však do lesa stočí,

1335

žeň jej vždycky jenom s kraje,

Vždyť víš, jak houšť lesa zlá je,

V podrostu a v hustém chvojí

Nevíš, kde nepřítel stojí,

Ať za přepad ze zálohy

1340

Nepyká z tvých věrných mnohý,

Tak vždy dle mého pokynu

Vyvaruj se lesa stínu!

Jak už mnozí radili ti,

Také nad tím třeba bdíti,

1345

Aby všechno tvé snaženi

Směřovalo ke spasení.

Nestarej se o marnosti

A spěj cestou ku věčnosti,

Po níž všichni dobří spějí

1350

Vírou, láskou a nadějí.

Ty tři božské ctnosti znaje

Otevřeš si brány ráje.»

PAPOUŠEK RADÍ

Jak poslední slovo rys řek,

Ujme se řeči papoušek:

1355

«Šťasten je, kdo se řídí tím,

Co řekl rys. I já souhlasím.

Také ty řiď tím život svůj

A dobře si to pamatuj.

Boha si velmi rozzlobí

1360

Ten, kdo se mu nepodrobí.

Kdo chtěli mít jen svou vůli,

Ti už napřed zahynuli

– život pro ně nemá pelu,

Zmrhají jej bez účelu

1365

A pro svévoli jej ztratí,

že se jim víc ne navrátí,

Pak už skončí všechny žerty.

Umře, přijde mezi čerty,

Bude jejich, tělem, duší,

1370

A k nářkům jsou ďábli hluší.

Poslechni teď mého hlasu,

Učiň tohle pro svou spásu

A obětuj Hospodinu

Všechno snažení svých činů!

1375

Chceš-li získati své štěstí,

Vysoko se k Bohu vznésti,

Před nimž pokorně se sklání,

Vyplň všechna jeho přání.

Pak kyne naděje jistá,

1380

že tvá snaha najde místa

Až před tváří Stvořitele.

Poslouchej jej z duše celé.

Úcta k slávě jeho jména

Bude v nebi odměněna.»

OPICE RADÍ

1385

Potom všetečná opice,

šklebíc všelijak své líce,

Radí králi s horlivostí:

«Věnuj se vší šikovnosti,

To ti vždycky stojí za to,

1390

Uč se dělat z dřeva zlato,

Ať se dovíš chytré věci,

Uč se také cizí řeči

A zvěď, kde se co proneslo.

Pokus se též o řemeslo.

1395

A ať tě hned nezarazí,

Když se někde něco zkazí.

Vůbec nemusíš dbát na to,

Ať si všichni mají za to,

Že ničemu nerozumíš.

1400

Mysli si, že všechno umíš,

Zájem měj o to, co jiní

Povídají nebo činí,

Ať si jsou třeba z Afriky,

Hleď odkoukat jejich triky

1405

A chtěj stále tam jen být,

Kde lze něco pochytit.»

SKŘIVAN RADÍ

«Nyní k radě hotov já jsem, »

Praví skřivan jasným hlasem,

«Všecičko ti půjde snáze,

1410

Budeš-li vždy při rozvaze.

Kdo svou mysl neovládá,

Pro malou věc v horší padá.

Maličkost jej hnedka vzruší,

Drobná škoda těžce zkruší,

1415

Když vše nejde podle jeho,

To však není nic pěkného.

Jestli o to jevíš zájem,

Mluvil bych o pekle s rájem.

Peklo, jak je to věc známá,

1420

Leží přímo pod nohama,

Odtud slyšet bez ustání

Pláč a hříšných naříkání.

A tam každý bez naděje

Do dalších muk věčně spěje,

1425

Stále ve tmě, věčné hoře.

Ale na nebi, nahoře,

Tam bez konce světlo září

Blaženým Bohu v tvář tváří,

žal tam nemá žádné moci,

1430

Stále den jest, není noci,

Po soužení není stopy.

Ani se to nepochopí,

Marně hledám pro to větu – –

Proto navracím se k světu,

1435

Který s proměnami svými

Leží v prostřed mezi nimi,

Neboť pod nim peklo zívá.

Vzhůru se pak k nebi dívá.

Ve světě se všechno mění,

1440

A nic stálého v něm není,

Čas jak divoký kůň pádí,

Urve radost, urve mládí.

Ten, kdo byl pro svět narozen,

Je jen stále hříčkou změn,

1445

Když se naň štěstí obrátí,

Jako přišlo, tak se ztratí.

Za ruce se vidí vésti

štěstí své a své neštěstí.

Svět je neustálá vojna,

1450

Chvíle v něm není pokojná,

Vždycky jasno střídá bouři.

Tebe ať to nepobouří.

A déšť, nečas nebo mrazy,

Ať tvou náladu nezkazí

1455

– Vždyť jsou to jen světské strasti.

Běhu světa nelze klásti

Odpor, pokud se v něm žije.

Moudrý člověk rozvážný je,

Když svět ukazuje drápy,

1460

On se proto neutrápí.

Nechať se svět jak chce mění,

Nevšímej si jeho dění,

Nicotnost tě nezkruší,

Po ráji tuž celou duší,

1465

Ve kterém věčný mír vládne.

V svět neklaď naděje žádné.»

BOBR RADÍ

Bobr, zvíře trochu hloupé,

Jenž se rád ve vodě koupe,

Domlouvá teď králi rázně:

1470

«Měj rád vodu, měj rád lázně,

Což lze o jinou věc dbát,

Když se můžeš vyšpláchat?

Vše, kam vkročíš, ať je čisto,

Každý kousek, každé místo,

1475

A nade vše čisto v duši,

Ať ji špína neporuší!

Dále stavěj ze zásady

Opevnění, tvrze, hrady.

A své valy opevněné

1480

Jen ze dřeva, bez kamene

Na březích poblíže vody.

Nedělej si nic z té škody,

Že se vodou vše rozplyne,

Postavíš si zase jiné.»

VLAŠTOVKA RADÍ

1485

Vlaštovka se tomu diví:

«Cože, stavět domy z dříví?

V bahně v březích a ve vodě?

Tak se sám hnáti vstříc škodě?

Ty člověka nepřežijí,

1490

Za chvíli žalostně shnijí.

To já zase důraz kladu

Na solidnost od základu.

Pěkně kámen ke kameni

A důkladné podezdění

1495

– Domy, které základ mají,

Potom věčnost přetrvají!»

KOLČAVA RADÍ

Pak je řada na kolčavě,

Zmíní se o své postavě,

O tom, jak i lidé malí

1500

Velké věci vykonali.

Častokrát jsou dobře platní,

I když nejsou tělem statní,

Co však síla nepřemůže,

Často lest a chytrost zmůže,

1505

Překážky ji neodrazí

A hrubou sílu porazí.

Mnohý mladý nedorost,

Ale chytrostí má dost,

že nerostl jako z vody,

1510

Má náhradu od přírody.

Všímej si, co má kdo v hlavě,

Nedívej se po postavě,

Podle toho oceňuj

Vždycky lidi, králi můj,

1515

Ne velikost, ani zdání,

Ale rozum a nadání!»

SLAVÍK RADÍ

Nyní mluví další rádce,

Slavík, ochotně a sladce:

«Měj u sebe zpěvné ptáky

1520

I jiné dobré zpěváky.

To je rozkoš jako v ráji,

Když se hlasy proplétají,

Všechny jednotlivě žijí,

Ale přece v harmonii.

1525

Všechna tíseň s tebe spadne,

Hudbou přece srdce mládne,

Až uslyšíš krásný zpěv,

Rychleji zaproudí ti krev.

Ať obklopují tvůj trůn

1530

Tóny nástrojů a strun.

Hlas, jenž jako vánek věje,

Tím tvá duše pookřeje.

Občerstvíš se v hudby hlase

Nejvíce v podletním čase,

1535

Kdy se země otevírá,

Krása přírody tě svírá.

A když v máji přímo svítí

Krása barev, barvy kvítí,

Zima zmizela a není,

1540

Stále slyšíš sladké pění,

Ve dne v noci za svítání

Všech ptáčků milé zpíváni

V lese, na poli i v háji,

K potěše ti zazpívají!

1545

Ale ať je všeho s mírou,

V Boha věř svou celou vírou.

A chval stále jeho dílo

V tom, co se ti zalíbilo.

V horlivosti neustávej

1550

I na jiné pozor dávej,

A ať tvoje potěšení

Překážkou ti v práci není.

Hleď si také svojí vlády!»

A ve smyslu této rady

1555

Mluví jiní ptáci malí,

Každý tato slova chválí.

VELBLOUD RADÍ

Pak velbloud, žádný krasavec,

Než moudrá slova poví přec:

«Měj rád slabé, ponížené,

1510

Které osud krutě žene

Bez zastání. Kam? Kdo poví?

Ochraňuj sirotky, vdovy,

Jak mocný slabého chrání,

Pro ně měj vždy slitování,

1515

Jejich příkoří hleď mstíti,

Nebo aspoň potěšiti.

Povzbuď jejich slabé síly,

A když snad trpí násilí,

Nestav se netečně k tornu.

1520

Lépe jest jíti do domu,

Kde pláčí, lkají a kvílí,

Než kde mají kratochvíli.

Blázen moudrosti se diví

Moudrá řeč se mu protiví,

1525

Jako slunce očím sovy.

To ty nebuď tak bláhový,

Ale slyš rád moudrá slova.

Přemýšlej o nich vždy znova,

Měj je stále na paměti,

1530

Líp se jim snaž rozuměti,

Ať jsou ti též na prospěch.

Dále nebuď, králi, z těch,

Které břich tak velmi těší,

že jen pro svou radost hřeší.

1535

Ať se tvoje srdce leká

Hříchu – pasti na člověka.

Měj stále při sobě stud,

Před boží tváří čist buď.

Krista styď se víc než lidí,

1540

Vždyť on všechna srdce vidí,

Jemu průsvitná se zdají,

Nic se před ním neutají.

Jeden prostředek je jistý:

Zůstat v jeho očích čistý.

1545

Jeho neoklame lest,

Tak nezbloudíš s jeho cest,

Které vedou až do nebe!

Také nepřetěžuj sebe

– Slib jen to, co můžeš dáti.

1550

Co nemůžeš udělati,

Neslibuj a nezkoušej,

Ale ve všem míru znej.

Sleduj zlatou střední cestu.

Což tě může něco svést tu?

1555

Ve všem řiď se podle toho,

Lépe s mírou, nežli mnoho! »

SÝKORA RADÍ

Pak byl vystřídán sýkorou,

Která promlouvá s pokorou:

«Pro člověka jsou věc kletá

1560

Všechny statky toho světa.

Čím jich kdo více dobude,

Tím víc v nebezpečí bude.

Jako trní, ostré hloží

Bodá duši světské zboží,

1565

Nesnáze, neklid přivodí,

Tomu, kdo se v statcích brodí.

I když tělo odpočine,

Ze srdce mu hořkost plyne,

Doplácí na vážnost svou,

1570

Starosti mu srdce rvou,

Drží je svou prací, potem,

Platí je celým životem,

Starosti má čím dál větší

– A už o tom dosti řečí

1575

– Pak je stejně s nářkem ztratí!

Chci ti proto radu dáti:

Všichni škudlící a skoupí

Jsou ve skutečnosti hloupl.

V svých statcích mají naději,

1580

Ty jim však nic neprospějí.

Ale dobrovolně chudl,

Což ty tato starost trudí?

Když už sem tam Škoda je tu,

Jež se nesmírná zdá světu,

1585

Jemu za mák neuškodí,

Od všeho se osvobodí.

Hrabivostí nezajatá

Zůstává chudoba svatá!

Kdo tak své žádosti omezí,

1590

Ten je pak bohat bez mezí.

Bez stříbra a beze zlata,

Jeho pokora je svatá,

Jenom v ní je třeba štěstí

Hledati a též nalézti,

1595

K čemu peněz, zlata shon?»

SLON RADÍ

Nato začne mluvit slon,

Na kterého došla řada.

Taková jest jeho rada:

«Napořád tě obklopují

1600

Ďábli, kteří pikle kují

Bez oddychu, bez prodlení,

Jak tě strhnout k zatracení,

V jednom kuse, ve dne v noci.

Snaž se stále je přemoci,

1605

Zmař vše, co na tebe vědí,

Očisti se při zpovědi

– Zničíš všecku jejich pýchu,

Když se vůbec vyhneš hříchu,

Aby jejich moc ochabla,

1610

Tím nejvíc zarmoutíš ďábla,

Když budeš žít v nevinnosti.

Ať si puknou, ďábli sprostí!

Vše nemůže člověk ani

– Snad se hříchu neubrání

1615

– Přec má však dvě mocné zbraně,

To je krev a tělo Páně.

Ať si ďábel reptá, syčí,

Svatá svátost, ta jej zničí,

Tou nabudeš nové síly

1620

Proti hříchu, králi milý,

Tělo, svět, ďábla přemáhej

A na věčného Boha dbej.

A co ty sám sotva zmůžeš,

S Pánem naším Kristem můžeš

1625

V té nejsvětější oběti.

Pamatuj též na své děti,

Boba za cíl všeho dávej.

K pořádku je vychovávej,

Kdo na Boha a čest dbají,

1630

Ti se hříchu vystříhají.

A co si navykli v mládí,

Činí potom vždycky rádi.

Se svatými budeš svatý,

S proklatým i ty proklatý.»

NOH RADÍ

1635

A potom noh mluví dále.

Říká: «Když jsou děti malé,

Ovšem, dbej jich, králi milý,

Aby se ti vydařily.

Ještě za paměti bdělé

1640

– Když přemůžeš nepřítele,

Nesmlouvej se s ním na místě,

Vždyť tě obelhává jistě.

Vždy jej odvleč s sebou domů.

A měj i své děti k tomu,

1645

To později nikdy nevadí,

Co se naučily v mládí.

A ještě něco ti pravím.

Zlato, to je krása, já vím.

Zlato měj vždy v svém pokoji,

1650

Tak ať se tvé srdce kojí

Pohledem na ty poklady.»

Toť konec nohovy rady.

JEDNOROŽEC RADÍ

Když král vyslechl už mnohé,

I to zvíře jednorohé

1655

Vykládá mu nyní jasně:

«Jednej vždy čistě a krásně,

Ať hřích – to má slova míní

– Tvoje tělo nepošpiní,

Takovou radu nech si dát.

1660

Dbej o ten nejdražší poklad.

Kdo přišel o čistoty květ,

Už jej nezíská nikdy zpět.

Dej proto dobrý pozor naň

A svoje panictví si chraň.

1665

Vždyť, kdo zachová čistotu,

Ten andělskému životu

Vyrovná se, když se snaží.

Tím je Ježíšovi dražší

A on nezanechá v nouzi

1670

Ty, kteří mu věrně slouží.

Tím věc není ještě celá.

Když dbáš na čistotu těla,

Dbej i na čistotu duše,

Jinak vyzní snaha hluše.

1675

Co ze srdce nevyprýští,

To se zbytečně jen tříští.

žij v čistotě plné lásky,

A pak říkám bez nadsázky,

že jsi získal přízeň boží,

1680

A proto svůj život prožij

Tak, aby sis ji udržel.

Vždyť, kdyby Bůh odešel,

Ďáblové jej hned nahradí

V srdci tvém, a strašně rádi.

1685

Ti tě opět k hříchu svedou,

Pak bys chodil samou bědou,

Vlečen ďábly v jejich zlobě.

Proto přijď rychle sám k sobě,

Neboť ten, kdo jenom hřeší,

1690

Odpírá Kristu přístřeší.

Ať zůstaneš bez výčitek,

Dej mu ze srdce příbytek!

On pro tebe k nám sestoupil

A svou krví tě vykoupil

1695

– Ne ve stříbře, nebo v zlatě,

Ale v mukách umřel za tě

– A ty bys jej zapomněl,

Srdce své mu uzavřel?

Zapomenout vykoupení

1700

Je dát duši k zatracení.

Nevděčná a tím proklatá,

Padne v ruce pekel kata!

Vždycky dávej vidět zjevně,

že v své víře stojíš pevně.

1705

Nedávej nad sebou moci

Ďáblu, jenž může přemoci

Jen toho, jenž sám se dává,

Tím, že Boha zanedbává,

Toho rve ohnivou rukou

1710

Do pekel, kde strašnou mukou

Stále drásá duši jemu.

Pokud můžeš, vyhni se mu!

LABUŤ RADÍ

Pak se ozve hlas labuti:

«I já, králi, radit jdu ti.

1715

Nedbej na marnosti světa,

Kaj se po všechna svá léta!

Blaženi jsou, kdo zde lkají,

Pak útěchy dojdou v ráji.

Smutná je duše zde v těle,

1720

Když čeká radosti skvělé.

Kdo je vesel v světské kráse,

Tomu těžko umírá se.

Zde na světě všechno stačí

Pohnout nás k smutku a k pláči,

1725

Kam se tvoje cesta chýlí,

Jen k jednomu vede cíli.

Stále smrti cítíš stíny,

Nevíš dne ani hodiny,

Kdy je popsán žití list.

1730

Čím si potom budeš jist?

Kryj si tedy také záda.

Kdo ví, co jsi tropil z mlada.

Staré hříchy ve tvé duši

Na pekelná vrata buší,

1735

Čas jsi mařil v marném spěchu,

Kde najdeš za to útěchu?

Mladý čas se nenavrátí –

Vždy máš čeho litovati.

A když pohlédneš nahoru,

1740

K tomu nebeskému dvoru,

Tam uzříš Ježíše krále

A s ním sídlí k jeho chvále,

Kteří jenom jemu žili,

Nepromarnili svou chvíli,

1745

Tam jsou svatí mučedníci,

Apoštolé, zpovědníci,

Čisté panny, ctnostné vdovy,

Což lze vylíčiti slovy,

Jež jsou všechna slabá k tomu,

1750

radost těch, co žili Bohu?

Do toho božího města

Jen jedinká vede cesta,

Kterou projít mohl bys tu

životem ve víře, v Kristu.

1755

Zapři svět a zapři sebe,

Jenom tak dosáhneš nebe!

Když tedy tam jíti žádáš,

Proč den ode dne odkládáš?

Kaj se, kaj se bez přestání,

1760

To jediné tě zachrání!

Zadívej se též do pekla,

Kde je ďáblů smečka vzteklá,

Která hříšným muka nosí,

Nešťastnici o smrt prosí,

1765

Ale smrt se od nich vzdálí,

Dál je věčný oheň pálí,

Zde je pláč a hoře věčné,

Utrpení nekonečné.

My lidé si nejsme jisti:

1770

Jsme v milosti? V nenávisti?

Kdopak může soudit sebe,

Jsem pekla hoden – či nebe?

Budu žít v ráji – či v strázni?

Stále nutno žíti v bázni,

1775

Ať vyvázneme z plamene.

Jen kdo má srdce z kamene,

Ten se nepohne k lítosti,

Bůh jej sotva hříchů zprostí.

Ty nebuď tak nevědomý,

1780

Dobře zpytuj své svědomí,

Mnohými jsi spoután pouty,

Najdeš četné temné kouty.

Často netušíš sám ani,

Co ti ve spasení brání.

1785

Zájem o druhé je lichý,

Starej se sám o své hříchy.

Nevyčítej viny cizí,

Dbej, ať tvoje vlastní zmizí.

A čím dříve, tím je líp,

1790

Hleď odčiniti zlo svých chyb.

Ozař svoji duši svíci,

Rozhlédni se po pravici,

Na níž leží štěstí světa.

Zde jsi prožil svoje léta,

1795

V štěstěny jsi spával loží,

Obdařen jsa přízní boží.

Byl jsi zahrnován chválou,

Měl jsi v světě moc nemalou.

Při radovánkách a v smíchu

1800

Vršils míru svého hříchu,

Rozkoší jsi skrýval viny.

Vidíš, jaké máš příčiny,

Aby ses pak rozplakal,

Za vše pokorně se kál.

1805

Když ses díval po pravici,

Pohleď také na levici.

Na holé neštěstí v poušti,

Jež Bůh na lidi dopouští,

Na lži, vraždy, na podvody,

1810

Na zla a na všechny škody,

Na ztráty a na nemoci.

Toť poslové boží moci,

Jimiž nám Bůh připomíná,

že jen on a žádná jiná

1815

Světská marnost nesmí zlákat.

Trp tedy a uč se plakat!

Proto Bůh neštěstím stíhá,

Jimi tvou pokoru zdvíhá.

A ty bys snad nechtěl snésti

1820

To z boží vůle neštěstí?

Raděj bys měl radost světa?

Kam tě vede touha kletá,

Za tvá všechna utrpení

Bůh tě nastokrát odmění.

1825

Plač a kaj se bez meškání,

Ať ti v tom smrt nezabrání.

Ti, kdo v slzách budou síti,

Mají pak v radosti žíti.

To říkám všem na důkaz,

1830

Jenom lítost spasí vás!

Ještě řeknu v řeči proudu

O hrozném posledním soudu,

Kdy sám Ježíš, král všech ctností,

Přijde v celé velebnosti.

1835

Velká záře kol něj vzplane,

Před ní zlý i dobrý stane,

Průhledný před jeho zrakem,

Před tím ohnivým oblakem.

Jak to nyní pravím, králi,

1840

Ti, kdo jej dřív nepřijali,

Teď se budou v hrůze chvět.

Po prvé, marně, naposled.

V světle jeho božské záře

Ztemní strachem jejich tváře

1845

V ten den hněvu, naříkání,

Tesknosti a blesků plání,

Zahubení, hoře, tmy,

V němž jen, kdo kál se, obstát smí.

Den hrozných hlasů trub a jeku

1850

A trestu na hříšném člověku.

Zde nahý a bez pomoci

Nevyklouzne bozi moci.

Běda, hříšníku nešťastný,

Když i tvoje hříchy vlastní

1855

Budou sloužit za důkazy,

Tebe, svého pána, srazí.

Ze všech skutků, z každé věci,

Vydáš počet ze všech řečí,

Jak by ses ty neměl báti,

1860

Když obstojí sotva svatí!

O zlých ani řeči není,

Běda, strašné rozloučení,

Slyš to, hříšníče nestoudný,

Jednou nadejde den soudný,

1865

Budete mít, jak jste chtěli,

Bůh zlé od dobrých oddělí.

Řekne: Pojďte, mí zvolení,

A zlým: Jděte, zlořečení,

Ať vás věčný oheň pálí

1870

Za to, že jste mě nedbali.

V pláči a zubů skřípění

Věčné peklo bez skončení,

Strašlivé je peklo, ach,

Při myšlence jímá strach.

1875

Jděte, pojďte, ta dvě slova

Ať jsou vzpomínána znova,

Odstraší tak mnoho bloudů

Hrůzou posledního soudu,

Kterým stěží projde svatý.

1880

Slyš, každý hříchem zajatý,

Který nedbáš mého hlasu,

Říkáš: Na všechno dost času,

Světským radostem se těše,

Pánu Bohu na dluh hřeše.

1885

A tímto nevážným smíchem

živíš ďábla v sobě hříchem.

A v své naději obludné

Zapomínáš smrti trudné,

Jež jest tak hrozná a strašná,

1890

Pro hříšníka vždy nešťastná,

A vydá jej k zatracení.

Slyš, kdo máš uši k slyšení!

Kajte se slzami všemi,

Neboť ne na této zemi,

1895

Ale tam, kde záře svítí,

Je cíl věčný našich žití.

K tomu všichni spějme místu

Pomoc hledajíce v Kristu,

Abychom unikli peklu

1900

A k věčnému spěli světlu.

Amen.